Teta Pavla přijela z jedné malé moravské vesnice. Už byla starší paní a na venkově jí začalo být těžké se postarat o celé hospodářství. Tak si ji k sobě do Brna vzala její neteř Lenka.
Lenčin manžel, Aleš, byl tichý, hubený chlap v brýlích. A Lenka, ta rázná, plnoštíhlá a vždy upovídaná, měla v rodině hlavní slovo.
Není přece cizí, je to naše teta. Nemá svoje děti, a já už nemám maminku. Moje mamka byla o třicet let mladší než teta Pavla, narodila se u táty v jiné rodině. Taková smůla, že mi mamka odešla tak brzo Tetu je mi líto! Vezmeme ji! rozhodla Lenka.
Její děti Kubík a Hanička tetu vůbec neznali.
Vlastně ani Lenka s tetou Pavlou moc v kontaktu nebyla. Když už si psaly, tak pouze dopisy žádné telefony, žádné moderní technologie, nic takového u Pavly ani neexistovalo.
A teď byla s nimi doma. Malá, skoro jako skřítek (13letý Kubík byl vyšší). Vlásky rozcuchané jako pampeliška, na hlavě kulatá klobouček. Oči modré, až pichlavé, překvapivě mladé. V ruce uzlíček a síťovka, jak se kdysi prodávaly, dva staré kufry.
A taky jedno kočičí překvapení chlupatý rezavý kocour. Sotva vešel, líně se rozhlédl, seskočil z rukou a šel prozkoumávat byt.
To je Mandarínek, vzala jsem ho s sebou. Živá duše, nezlobte se, ujistila teta Pavla.
A dodala:
Tak vy jste moji, rodinko!
Potom bylo slavnostní jídlo, teta přivezla nakládané okurky a marmelády. Lenka byla v šoku, jak její vybíravé děti cpaly do sebe všechnu tu domácí slávu.
Leni, máte tady chatu nebo zahradu? Já bych něco zasadila, zdraví už nemám, co bývalo, ale nemůžu být bez své zeleniny! povídá teta Pavla.
Lenka řekla, že žádnou zahradu nemají. Proč? Všechno se dá koupit. Navíc mají oba dva práce, na děti jim zbývá sotva čas. Splácí hypotéku na byt, platit budou ještě dlouho.
Zahrada je potřeba! Člověk musí mít hlínu v ruce, něco pěstovat. Podíváme se na nějakou, koupíme, a teta Pavla zmizela ve své pokoji.
Podíváme se Jasně, ještě abychom tady byli milionáři, mrmlala Lenka při umývání nádobí.
Druhý den byl volno. Aleš blaženě ležel v posteli, četl Lidové noviny. Lenka jen rychle zavolala, ať si děti ohřejí sekanou, a šla si ještě na chvíli po obědě lehnout.
Kubík a osmi-letá Hanička byli zalezlí v mobilu.
Kocour Mandarínek seděl u nich a kýval hlavou. Vešla teta Pavla.
Co to děláte? ptala se.
Začali jí nadšeně vysvětlovat, dokonce ukazovali. Teta Pavla jen vrtěla hlavou. A pak řekla:
Na vesnici máme něco podobného. Jen jednodušší. Já nikdy žádný mobil nepotřebovala, vždy jsem vaší mamince psala dopisy, přišlo mi to lepší. Je to užitečná věc, člověka najdeš kdekoliv. Ale teď je odložte a pojďte se mnou!
Proč? Hrajeme si! bránil se Kubík.
S čím jako hrajete? Jenom sedíte s mobilem. Nikomu nevoláte, nechápala Pavla.
My máme hry v mobilu! pískla Hanička.
Teta Pavla začala vyprávět, jak se hrálo na vesnici. Pak je odtáhla do kuchyně.
Když přišla Lenka, nevěřila očím na stole byla obrovská mísa palačinek, Kubík pil čaj s úsměvem, Hanička stála s tetou u stolu a balily domácí knedlíky.
Mamko, koukni! Možná budeš mít štěstí a najdeš šťastný knedlík! smála se Hanička.
Za chvíli přišel i Aleš, radostně očichával vzduch.
Teď budeme každý víkend dělat knedlíky a palačinky, všechno poctivé! prohlásila teta Pavla.
Ale vždyť stačí koupit, není to nutné bránila se Lenka, která vaření neměla ráda. Většinou kupovala vše hotové nebo mražené. Rodina nijak neprotestovala až do teď.
Ne, mamko. Chci dělat knedlíky. Takové jsem nikdy neměl! řekl Kubík.
Teta Pavla vzala klubko gumiček, natáhla je mezi židle a šla Haničce ukázat, jak na venkově skákaly gumu.
Vy to neznáte? ptala se naivně.
Děti, když už jdou ven, tak ty mobily stejně drží v ruce! Moderní generace! bručel Aleš.
To není dobře! Musí se komunikovat napřímo! Mobily jsou potřeba, ale mají se využívat k tomu, k čemu jsou zavolat nebo napsat. A tím by to mělo končit, uzavřela moudře teta Pavla.
Večer pletla šálu a Mandarínek se rozvaloval u jejího křesla.
Mamko, pojď rychle! zatáhla jednou Lenu Hanička do předsíně, a pak do koupelny.
Teta Pavla hladila bok pračky a povídala:
Pračko, přeji ti vše nejlepší ke svátku! Ať nám dlouho sloužíš, děvče!
Teto Pavlo, proč to děláš? šeptala Lenka, chvíli si myslela, že Pavla ztratila rozum.
Dnes je 8. březen, Mezinárodní den žen. Pračka je taky holka, tak jsem jí popřála! smála se Pavla.
Vždyť je to stroj, to nedává smysl, brblala Lenka.
Tak to neříkej. Všechno technika vnímá. U nás na vesnici jednou traktor nejel, Vasík si s ním povídal, jemně ho hladil, a vyjeli. Když Karel sedá do auta, říká mu Pavlína, vždy mu přeje šťastnou cestu. Nevíš, jaké máš štěstí my kdysi prali ručně, hodně. Chodili jsme k potoku máchat prádlo. Dneska máte tolik vymožeností, a stejně jste často mrzutí! Mobily pokud je používáš správně, vždy víš, kde máš dítě. Pračka vše vypere, mikrovlnka ohřeje, radovala se Pavla, jako by objímala celý byt očima.
Začala vyzvedávat děti ze školy.
Jednou měl Kubík těžký den něco se pokazilo ve třídě, rodičům nic neřekl. Doma se schoval v koutě a poplakával. Teta Pavla rozhodně přišla, vyposlechla ho. Druhý den nešel na první dvě hodiny. Doma bylo ticho. Ani tetu Pavlu nebylo slyšet.
Asi šla na procházku, myslel si.
Ve škole zastavil u třídy, slyšel povědomý hlas. Nakoukl dovnitř učitelka na židli, ticho, a u tabule teta Pavla. Něco jim nadšeně vykládala.
Och, proč tam šla! Určitě se mu budou smát, lepil se ke dveřím.
Ale nikdo se nesmál. Po hodině obklopili tetu Pavlu spolužáci. Kubík vešel dovnitř bokem. Proti němu šel Péťa, hlavní rošťák, od kterého to vždy schytal.
Čau, proč jsi dnes tak dlouho? Tvoje babička je prostě super! Tolik nám toho řekla. Škoda, že nemám babičku Zítra s náma slíbila jít do parku! Umí vyprávět o rostlinách a zvířatech! Učitelka jí dala možnost mluvit, smál se Péťa.
Jo Ona je fakt skvělá! Kubík se rozchechtal a běžel tetu Pavlu obejmout.
Lenka večer brečela. Už toho měla dost A zase vedle ní byla teta Pavla.
Neplakej, zlatíčko. Všechno je v pořádku. Proč tolik slzí?
Už mě to nebaví! Pracuju moc, nevím, co je život. Aleš nic, u jiných mají chlapi, co stojí za to! Já sama už jsem stará. Dneska jako já nejsou IN, plakala Lenka do tetina ramene.
Teta Pavla ji nechala vybrečet. Natočila jí čaj, a začala vyprávět, jak ztratila tři děti, když byly ještě malinké, jak jí odešel manžel, zdravý a krásný, příliš brzy. Jak bojovala s nemocí, hubla, bez jídla, v nesnesitelné bolesti, ale vydržela.
Jaká móda? Každý je nějaký. Někdo štíhlý jak tráva, někdo plný. Dřív byly plnoštíhlé žena nejvíce ceněné! Ty jsi moje, krásná! Vlasy máš vlnité, oči jako safíry, postavu pěknou. Vážit si musíš. Jiní nemají nic. Tolik lidí je samo. Aleš je zlatý, miluje rodinu, děti jsou radost. Všechno ostatní se otočí, uvidíš. Dobrou, já už musím do postele, teta odešla a Lenka zůstala v kuchyni. Plakat už se jí ani nechtělo. Teta má pravdu, má opravdu všechno.
V ten den Lenka čekala na Aleše z práce (poprvé v životě měla dovolenou). Aleš nikde.
Děti, někdo volal? Kde je táta? ptala se.
Kubík míchal něco v míse, očividně ho začalo bavit vaření už uměl obracet palačinky ve vzduchu.
Hanička stavěla z židlí domeček, pověsila na něj deky a rozsadila plyšáky.
Mobily ležely odložené na polici, poslední dobou si Lenka všimla, že se jich ani nedotýkali, jen zvedali v případě hovorů.
Lenka zkoušela volat Aleše, hlásilo: Volaný uživatel není dostupný.
Až se jí začalo svírat srdce. Teta Pavla! Kde je? Žádné šoupání pantoflí, žádný klidný hlas.
Utíkala do tetiny ložnice. Kocour Mandarínek lenivě protahoval packy.
Kubíku! Haničko! Kde je teta Pavla? vyděšeně řekla.
Děti přiběhly.
Spolu jsme přišli ze školy, potom někam odešla, šeptala Hanička.
Dávno? Dlouho je pryč? Lenka byla v panice. Dcerka přikývla a rozbrečela se.
Proboha! Vždyť jsme jí koupili mobil, ale zase ho nevzala! Je stará, co když se jí něco stalo? Lenka padla do křesla bezmocná.
Kubík se začal rychle oblékat.
Kam jdeš? letěla za ním Lenka.
Hledat! Nemůžeme bez ní! běžel dolů po schodech.
Hanička si natáhla boty, Lenka za ní.
U domu stáli děti a smáli se.
Co je? ptala se Lenka.
Mávli rukou doleva.
Krok za krokem, s Alešem pod paží, v klobouku posetým máky, šla teta Pavla.
Teto! Ty nás vystrašila! Na pár hodin odejdeš a nic! A ty, kde jsi byl? Lenka se vrhla Alešovi do náruče.
Šli jsme spolu vyřídit tu vaši povodňovou pojistku, prohlásila teta Pavla.
Cože? Jak? byla v šoku Lenka.
Měli jsme pro tebe překvapení. Teta Pavla je naše hrdinka. Prostě nás zachránila! smál se Aleš.
Teto Odkud máš peníze? Nemusela jsi
Odkud? Zaprvé jsem šetřila. Mám dobrou důchod, na vesnici jsem skoro nic neutrácela mléko, vajíčka, chleba jsem si pekla sama. Zadruhé prodala jsem dům. Pro koho bych to měla? V hrobě kapsy nejsou. Stejně bych vám je dala, radši hned, povídala upřímně teta Pavla.
Lenka mlčela, už nemusí makat na dvě směny, víc času pro rodinu. Jaké štěstí!
Zítra pojedeme ven z města, zahrádku vybírat! S Alešem jsme už našli malý domeček! pokračovala teta Pavla.
Budeme mít svůj dům! Hurá! Zahrada! Teto, slíbila jsi, že nás naučíš hledat svítící broučky, plést košíčky a dělat tajné štěstíčka ze skleněk a kytiček, které zakopeme a pak objevíme, děti objímaly tetu Pavlu.
Všichni společně šli domů.
Lenka na chvilku zůstala u vchodu.
Podívala se nahoru k mrakům a zašeptala:
Díky. Díky za tetu Pavlu!
