Moje máma měla velkou rodinu. Dříve měla šest sourozenců, ale dnes zůstali jen tři. Maminka a jedna její sestra bydlely ve stejné vesnici na Vysočině. V létě pracovaly na poli a v zimě žily z toho, co během sezóny vydělaly. Obě rodiny měly zeleninové zahrady a pomáhaly si, jak se dalo.
Druhá matčina sestra, teta Jaroslava, už dlouhá léta žila v Brně. Měla prostorný byt a chatu u rybníka poblíž města. Její manžel pracoval jako ředitel v stavební firmě. Ale nebývalo tomu tak vždycky také začínali v malé vesnici a často jsme jim pomáhali, když bylo třeba. Později se jim začalo dařit a na nás vesničany pomalu zapomínali.
Jednou, a zdá se mi, že to bylo někdy na podzim, se maminka náhodou dozvěděla, že Jaroslava provdala svou dceru, Libuši. Zprvu ji to ohromilo, ale pak navenek dělala, že nic styděla se totiž před ženami z vesnice. Která sestra by nebyla zraněná, když ji vlastní rodina nepozve na svatební hostinu své dcery?
Maminka večer přišla domů a vyprávěla o všem své druhé sestře. Teta Božena byla stejně v šoku. Obě byly hluboce zraněné. Rozhodly se, že Jaroslavu zavolají, popřejí jí a snad v ní vzbudí trochu výčitek. Jaroslava jen chladně poděkovala a položila telefon.
Přece jen ji to asi zasáhlo, protože za několik týdnů přijela. Přivezli s sebou drahé víno z Moravy a kus hovězí svíčkové, ale maminka už jim to nemohla odpustit. Vyprovodila je ze dveří, a řekla jim, že pokud jsme jim my z vesnice byli málo dobří na oslavu v restauraci, pak nemá smysl, aby k nám jezdili vůbec.
Tehdy její muž strýc Petr přiznal, že se za nás styděli a prohlásil, že kdybychom přišli do restaurace, hned by tam byl cítit vepřový guláš. To maminku hluboce zabolelo. Rázně jim řekla, aby už k nám nikdy nechodili a že je nechce ani vidět. Teta Božena ji podpořila a také řekla, že pro ni rodina skončila.
Teď, když si na to vzpomenu po tolika letech, vidím, jak těžké bylo někdy držet rodinu pohromadě, hlavně když do toho vstoupily staré křivdy a pýcha.
