Pár dní před samotným koncem roku mi manželka nachystala překvapení, na které bych nejraději zapomněl, nebo se z toho aspoň vyplakal. Tehdy jsme za sebou měli už přes dvacet let společného, jak jsem si do té doby myslel, šťastného života. Krásná dcera se vdala a už nám dokonce dala vnoučka. Co víc si člověk mohl přát? Jen si žít a radovat se.
Jenomže ne všechno bylo tak růžové, jak se zdálo. Celý život jsem se snažil pro rodinu, roky jezdil jako dálkař po celé republice, někdy jsem se domů vracel až po měsících. Hlavně aby se doma všichni měli dobře, nesměli o nic přijít. Oběma manželce i dceři jsem dopřál dovolenou, koupil auto, zrekonstruoval byt. Když přišla dcera na vdávání, vystrojil jsem ji svatbu, jaká není široko daleko, z každé cesty přivezl dárky. Denně jsem volal domů, chyběli mi, stýskalo se mi. A ona si mezitím za mými zády našla milence. “Chybíš mi, čekám na tebe, polštář mám promočený slzami,” psávala, zatímco všechno bylo jinak.
Stalo se to skoro jako z vtipu “A najednou se muž vrátí z montáže o den dřív než obvykle…” Scénu jsem neudělal, beze slova jsem sbalil věci a zmizel. Vyjel jsem autem za město a zastavil. Ruce se mi klepaly, ani jsem nemohl pochopit, jak mě taková rána mohla potkat. Všechno pro rodinu, všechno domů. A ona zatím s někým jiným.
Nevěděl jsem, kam jet. Myšlenky se mi motaly, zloba a zklamání přehlušily úplně všechno. Nakonec mě napadlo jediné vrátit se do rodné vesnice, i když je to dobrých tři sta kilometrů. Jen být dál od bývalé manželky, od toho, co jsem považoval za svůj domov.
Telefon řval jeden hovor za druhým manželka i dcera volaly bez ustání. Vypnul jsem telefon. Zrada mě zchladila víc než ten zimní mráz. V hlavě mi běžely před očima vzpomínky svatba, dcera v náručí po narození, první školní den, má radost, když jsem se vracel domů z práce s kyticí… Všechno, co bylo hezké. Jak mi jen mohlo uniknout, že už mě žena dávno nemiluje?
Maminka mé ženy, budiž jí země lehká, ji často napomínala: “Štěstí není v penězích. Jednou o manžela přijdeš! Není dobře, když je furt pryč. Tak se rodiny rozpadají.” Jako by to viděla předem.
Staré paní v naší čtvrti mi taky občas něco naznačovaly, ale nevěřil jsem. Ani mě nenapadlo by ji podezírat. A tak teď jedu, kamkoliv, kde nebude tolik bolestných vzpomínek.
Jestli vůbec ještě v naší vesničce stojí náš dům, jsem netušil. Deset let jsem tam nebyl, možná už místo toho vede jen pustá polní cesta. Koupil jsem ve vesnickém krámku, co se dalo, jako bych se balil na místo, kde obchod ani není. Jak se ukázalo, nebyl jsem daleko od pravdy. Z hlavní silnice jsem odbočil do polí. Kdysi tu bývala vesnice vedle vesnice, teď jen občasné světýlko za oknem. Začal padat sníh, foukal ostrý vítr, ale silnici jsem si pamatoval. Tu jsem vždycky měl rád.
Moje maminka se ke mně do města nikdy nechtěla přestěhovat, zůstala až do konce sama. Byla jsem jejím pozdním jedináčkem, milovala mě, ale nikdy se nevnucovala. Ale rozuměl jsem tomu. Těžko se člověk trhá od domova, kde prožil celý život. Když odešla, ten dům jsem zabednil a od té doby v něm nebyl.
Sněhová vánice sílila. Ještě deset kilometrů. Oken v domech ubývalo, většina zakrytých prkny, jen v jednom starém domě u cesty svítila světla. Zastavil jsem před barákem, který býval kdysi náš. Plot už byl nakřivo, okenice držely jen díky hřebíkům, sníh sahal až ke vchodovým dveřím. V koutě za trámem jsem našel starý klíč. Na vsi se jen málokdy zamykalo, jen když se jelo pryč.
Když jsem konečně odemkl, rozsvítil jsem světlo. Všechno bylo přesně jako před lety, jen tu byla vlhkost, chlad a prach a chyběla má milá maminka. Přinesl jsem si z předsíně dřevo a roztopil kamna. Suchá polena zašuměla plameny, jako by na ten moment celá léta čekala. Sálající teplo rozehnalo chlad a tmu. Našel jsem kbelíky a načerpal vodu z pumpy, co pořád ještě fungovala. Když se voda ohřála, pustil jsem se do úklidu aspoň ať si zahřeju tělo i duši. Práce mě nikdy nebavila, přesto mě maminka od malinka vedla k tomu pomáhat.
Za chvíli byla jizba čistá, teplá, rozložil jsem na stůl vše, co jsem koupil v krámě: klobásy, sýr, chleba, paštiku, osmažil vejce. Staré hodiny odbily jedenáct.
Tak, za chvíli bude nový rok. Nový život mě čeká. Jaký, to ještě nevím. Ale jak říkávala maminka ráno je moudřejší večera. Zítra budu všechno řešit. Teď jen v klidu doklepat starý rok.
Už jsem si naléval pohárek slivovice, když tu kdosi prudce a hlasitě zabouchal na okno. Lekl jsem se až na kost.
Tak přeci tu někdo ještě zůstal.
Ve dveřích stála mladá žena, na ramenou silný šátek třásla sníh. Měla uplakané oči, celý obličej ve strachu.
Já vás neznám, bydlím tu tři měsíce. Můj klučina je nemocný, je nás tu už jen deset domů a žádná zdravotní sestra tu není. Podle mého je to slepé střevo, měla jsem to stejné. Když jsem uviděla světlo, přišla jsem hned, je čím dál hůř!
Ani minutu jsem neváhal, vzal chlapečka do náručí a sbíral po cestě ještě lopatu sníh už určitě zavál cestu. Měli jsme štěstí, k silnici jsme se dostali bez větších obtíží. Sníh jsme museli jen dvakrát odházet, zbytek jsme zvládli, až jsme konečně dorazili do okresního města k nemocnici.
Lékař potvrdil, slepé střevo to skutečně bylo. Operovali hned po příjezdu, hodiny ukázaly už dvě ráno.
Tak máme nový rok…
Promiňte, že jsem vám zkazila svátky…
Ale prosím vás. Hlavně, že bude kluk v pořádku.
Seděli jsme v chodbě, ona neodtrhla oči od dveří sálu. Čas jen stál. Konečně vyšel doktor.
Stihli jsme to na poslední chvíli. Ještě trochu a… Běžte si domů odpočinout.
Raději zůstaneme, k nám je to daleko.
Jak myslíte. Šťastný nový rok. Brzy ho přeloží na pokoj, syna hned uvidíte.
Celou noc jsme strávili v nemocnici. Ráno mohla paní jmenovala se Libuše za synem. Chlapeček, kterému říkala Vojta, už se usmíval, ale mrzelo ho, že letos nechytil Ježíška.
Vždyť on každý rok nějaký dárek schová třeba pod stromečkem. Letos asi neměl kudy přijít. Vím, že chodí dveřmi, ne komínem, už nejsem prcek.
Ale nebuď smutný, ráno jsem před vaším domem viděl ve sněhu veliké stopy. V noci mrzlo, nejsou naše. Možná opravdu přišel.
Jenže dům byl zavřený… Určitě mi tam stál a šel zas pryč… letos nebudu mít hasičské autíčko.
Třeba ho někde schoval. Mě Ježíšek schovával dárky na zápraží nebo na lavici v seníku. Vždycky tajně, abych ho neviděl. Uvidíš, až se uzdravíš, dárek třeba ještě najdeš!
To by bylo hezké… Byl jsem celý rok hodný, že, mami?
Libuše jen přikývla.
Vojtíšku, doktor nechce, abych tu s tebou zůstala přes noc. Nezlobíš se? Je tu hodně dětí, nebude ti smutno.
Nebojím, už přece nejsem malý. Jeď, mami, třeba ještě stihneš mou hračku najít, než ji zavěje sníh.
Libuše a já jsme šli spolu k autu.
Děkuji vám, že jste mu tu povídku vymyslel. Já mu opravdu letos nic nekoupila. Peněz máme málo, na útěku jsme přišli téměř o všechno. Manžel je násilník, bil mě i Vojtu. Utekli jsme sem, do domku po tetě u silnice. Ani neví, kde je, jinak by mě donutil prodat a propil by vše. Teď jsme tu začaly nový život.
Zastavil jsem u nejbližšího obchodu.
Musím klukovi koupit hasičské auto, ať nepřestane věřit na zázraky.
Vzal jsem i sladkosti a jeli jsme zpět. Libuše vypadala mladě, byla o deset let mladší než já. Dárky nejprve odmítala.
To si nemůžeme dovolit, je to moc drahé. Proč byste měl utrácet za cizí dítě?
Snad si můžu udělat radost a alespoň na Nový rok někomu pomoct.
Vesnický týden utekl rychle. Sněhu bylo po kolena, pomáhal jsem kde bylo třeba nařezal Libuši dřevo, odházel cesty, nosil poštu i jídlo, chodil do nemocnice za Vojtou. Kluk snášel šití dobře, brzy ho pustili domů. Cestou se pořád ptal po dárku, a byl smutný, že sníh stopy zaházel.
Dárek byl schovaný Vojta pečlivě prohledal zápraží, až na půdě v koutě našel vytoužené autíčko.
On na mě nezapomněl! Jak to mohl Vilda říct, že Ježíšek neexistuje? Mamka nemá na tak drahou hračku, kde by ji vzala?
Usmál jsem se. V životě není hezčí pocit, než darovat radost druhému.
Na oslavu návratu pozvala Libuše mě i Vojtu na večeři.
Díky, Libuše. To domácí teplo teď hodně potřebuji.
A vaše rodina, kde je?
Byla… a už není.
Nechcete o tom mluvit, že?
Večer utekl rychle, Vojta usnul u stolu, a já taky cítil, že už mě domů netáhne. Ale v jednu chvíli jsem řekl: Musím ráno odjet, čeká mě nový kšeft, nový úsek.
Můžeme vás čekat? Vojta se vás ráno zaručeně bude ptát.
Pošlete mu ode mě pozdrav. Nevím, kdy a jestli se vrátím. Ale jste mi oba přirostli k srdci… Na shledanou!
Dlouho jsem byl na cestách, ale na nové známé často vzpomínal. Po dalším týdnu jsem přijel do Brna za dcerou, přivezl sladkosti vnoučkovi. Bývalé ženě jsem jen napsal, že jsem podal žádost o rozvod. Co dál, jsem netušil. Dceru jsem navštívil, ale moje myšlenky táhly zpět do pusté chalupy.
Když jsem konečně po týdnu přijel zpět, Vojta mě čekal před domem. Podal mi ruku: Dlouho jste nebyl. Mamka na vás furt vzpomíná. Ani to nemusí říkat. a běžel ven.
Vešel jsem do kuchyně, Libuše míchala v hrnci.
Myslela jsem, že už se nikdy nevrátíte. Co tu taky dělat v té díře…
Myslet si člověk může cokoliv, ale po dvaceti letech s jednou ženou… A vás jsem měl pořád v hlavě. Vezmete mě mezi sebe?
Libuše mi pohlédla do očí a bez váhání mě objala…
Začali jsme spolu žít. V létě jsem spravil mamčin dům, natáhl vodu, opravil saunu. Pořídili jsme krávy, slepice, zasadili zahrádku. Libuše pronajala svůj domek na letní byt, zájemců nebylo málo. Život se pomalu usazoval. Vojta si mě brzy začal zvykat oslovovat tati.
Život je nevyzpytatelný, nikdy nevíte, co si na vás připraví. Jak říkají staří lidé: Život není žádná procházka růžovým sadem, ale když vydržíte, může být překvapivě krásný.
