Ta událost se odehrála v dávném roce 1995. Tenkrát jsem studoval na Vojenském gymnáziu Jana Žižky v Moravské Třebové. Uprostřed výuky mě nečekaně vytáhli ze třídy s příkazem okamžitě se dostavit k řediteli školy. Ve stylově zařízené kanceláři seděla žena, jejíž oči byly navzdory silné pudřence zarudlé od slz, které si neustále utírala kapesníkem.
Naším ředitelem byl plukovník Milan Novák, voják tělem i duší, který prošel válkou v zahraničních misích. Byl přísný, ale vždy férový. Báli jsme se ho, ale zároveň ho neskonale respektovali. Tak skleslého jsem ho poprvé.
Přistoupil ke mně, hlas mu zněl naléhavě i bezmocně najednou.
Synku, dneska k tobě nemluvím jako k podřízenému, ale jako ke kamarádovi. Potřebuji tvoji pomoc.
Jsem připraven, odpověděl jsem bez váhání. Co mám udělat?
Můj synovec umírá, pokračoval plukovník tiše. Loni dokončil naše gymnázium, určitě ho znáš. Studuje teď na vojenské lékařské akademii a přihodilo se mu něco zlého. Jediná naděje je tvůj děda. Prosím, můžeš mu domluvit, aby se na chlapce podíval? Najal si už tolik doktorů, ale nikdo mu pomoci nedokázal.
Nepokládal jsem zbytečné otázky. Ihned jsme zavolali dědovi a za čtvrt hodiny jsme už v plukovníkově stříbrné Škodě svištěli k jeho bytu. K štěstí všech měl děda legendární profesor neurologie František Holub právě první den dovolené, a stihli jsme ho zastihnout doslova půl hodiny před tím, než chtěl odjet na chalupu do okolí Sázavy.
Pacient jel s námi. Přestože jsem toho kluka znal osobně, skoro jsem ho nepoznal. Prázdné, vyhaslé oči, pohled zcela ztracený. Připadal mi, jako by jeho duše uvízla někde v neprostoru. Upřímně mi bylo úzko.
Do domu jsme dorazili rychle. Děda nás přivítal, vyslechl uplakanou matku a její rozbolavělý monolog.
Sedm měsíců zpět se její syn dostal na lékařskou akademii. Najednou, bez varování, zkolaboval přímo během přednášky. Okamžitě ho hospitalizovali v Ústřední vojenské nemocnici, prohlédli ho od hlavy až k patě, výsledky však nic neukázaly. Ještě mu nestačili napsat propouštěcí zprávu, když dostal další záchvat. Pak ještě jednou. Nikdo nevěděl, co mu přesně je. Poslední záchrana veškeré rodiny byla děda jeden z nejlepších českých neuropsychiatrů.
A pak začalo to podstatné. Děda odvedl chlapce do svého pokoje a za čtvrt hodiny vyšel zpátky už bez něj.
Můžete jet domů, klidně a vážně sdělil matce a plukovníkovi.
Ale co můj syn? Kdo ho teď bude léčit? vyhrkla žena.
Jeďte domů, syna si odvezu na chalupu. Stejně potřebuji nasekat dříví a škoda by byla takovou sílu nevyužít, usmál se děda.
S jistým odporem nás vyprovodil, do auta naložil bývalého pacienta a sám s ním odjel na chalupu k řece.
O měsíc později si mě k sobě opět pozval plukovník. Tentokrát vedle něj seděla ona žena, celá rozzářená, culila se od ucha k uchu a vedle ní stál již uzdravený kluk. Nezbylo z něho nic z dřívější slabosti oči rozsvícené, krok pevný. Podal mi ruku, pevně stiskl a poděkoval. Totéž udělal i plukovník. Chlapec, kterému nikdo nedokázal pomoci, se vyléčil za méně než měsíc. Pro něj i jeho rodinu to byl zázrak. Jen oni nevěděli, kolik takových zázraků za sebou už měl můj děda.
Později jsem se ptal, co přesně s tím klukem děda provedl. Ukázalo se, že pod tíhou neskutečně náročného studijního režimu a neustálých očekávání v lékařské akademii jeho mozek jednoduše zkolaboval a odmítal přijímat další informace. Děda to hned rozpoznal a začal léčbu po staru. Žádné prášky, ale těžká fyzická práce: přestěhoval chlapce na chalupu, kde každý den sekal dříví, ráno se poléval studenou vodou, snídal, odcházel na dvůr a až do večera makal, s přestávkou na oběd a večeři. Večer byl tak unavený, že padl do postele a okamžitě usnul. Mozek bez napětí a stresu postupně odpočíval a po čase začal zase správně fungovat.
Po celou dobu léčení nespolkl jediný prášek. Jen obyčejný, ale poctivý pohyb pod širým nebem.
Takový byl příběh, který nám všem zůstal v paměti navždy.
