TEN PAMĚTNÝ BŘEZEN

TEN LEGENDÁRNÍ BŘEZEN
Březen to nebyl jen další měsíc v kalendáři, ale každoroční zkouška psychické odolnosti.
Zvlášť pokud vaše láska byla stejně podivná jako počasí za okny: buď se tvářilo jako jaro, nebo jako apokalypsa, nebo jednoduše někdo rozlil šedou barvu po celé Praze.
Láska Ondřeje a Žofie začala právě v březnu a to vysvětlovalo úplně vše.
Zatímco jiné dvojice poznávaly romantiku pod rozkvétajícími třešněmi na Petříně, tihle dva se potkali tak, že Ondřej nedopatřením cákal Žofii z obří kaluže.
Namísto slz mu Žofie mrštně mrštila do předního skla auta sněhovou kouli, která podle Ondřeje musela obsahovat alespoň polovinu cihel z Malé Strany.
Byla to láska na první odražení.
Březen v jejich Praze znamenal, že romantika přichází ven obutá v gumových holínkách.
Nepůjdeme na procházku?
šeptal jemně Ondřej do telefonu.
Nemám loď, odpověděla logicky Žofie.
Tak tě vezmu na záda.
Ve finále připomínala jejich rande cvičení záložního týmu v bažinách.
Ondřej heroicky přenášel Žofii přes jezera rozbředlého sněhu, zatímco ona nad ním držela deštník, který se zoufale snažil odletět směrem k Brnu, společně s jejich nadějí na suché boty.
V tom je ta hloubka citu, filosofoval Ondřej, když mu pravá bota čvachtala.
Jsme jako ty dvě kachny v parku na Letné.
Kachny už v říjnu odlétly, Ondřeji.
Teď jsme tu jako dva neobratní tučňáci, co se spletli a netrefili do Antarktidy.
Jejich zvláštní láska se projevovala v drobnostech.
Skutečný cit v březnu nebyl prstýnek ve sklenici šampaňského (ve které by stejně plaval led), ale poslední tableta Paralen Grip, rozdělená napůl.
To je pro tebe, slavnostně řekl Ondřej a podal jí půlku žlutého prášku.
Odtrhávám od srdce.
A proč je to v kočičí srsti?
To je koření.
Na imunitu.
Žofie na něj hleděla s bláznivou čepicí s bambulí, rudým nosem a oči plné nevysvětlitelného lesku a ve chvíli pochopila: to je ono.
Ten zvláštní kód vesmíru, který udělal chybu a spojil dvě bytosti schopné smát se, když mají oba horečku (což je podle mužů téměř stav před smrtí).
Nejromantičtější chvíle přišla na konci měsíce.
Slunce konečně vykouklo a odhalilo vše, co zima tak pečlivě schovávala pod sněhem.
Praha vypadala jako scéna z filmu o povstání úklidových služeb.
Stáli na mostě.
Vítr fičel třicet metrů za sekundu a pokoušel se Ondřejovi servat bundu.
Žofie, začal, překřičel jarní hukot, chtěl jsem říct Jsi pro mě jako jako první sněženka!
Taková bledá, protlačená skrz odpadky?
ujišťovala se Žofie a utahovala třikrát omotaný šátek kolem hlavy.
Ondřej se zarazil.
Ne.
Stejně odolná.
Přestože ten březen je tak mizerný, pořád jsi se mnou.
I potom, co jsem ti shodil mobil do sněhu, který byl ve skutečnosti louže.
Žofie ho pohladila pohledem, kýchla (ve stejném rytmu jako projíždějící tramvaj) a rozesmála se.
Dobře, sněženko-hrdino.
Pojď domů.
Koupila jsem kilo citronů a mám recept na svařák.
Když přežijeme tuto neděli, přiznám naši lásku jako kulturní památku.
Šli ulicí, vyhýbali se ledovým kryám na chodnících.
Byla to velmi hluboká láska hluboká přesně po kolena, tak jako byla voda v jejich vchodu.
Ale jim to bylo jedno.
Protože v ten legendární březen nešlo o čistotu bot, ale o to, čí ruku držíš, když se společně kloužete vstříc nevyhnutelnému dubnu
A další rok byl tu.
Dorazil nový ten legendární březen.
Praha se opět proměnila v dekoraci z filmu Vodní svět, natočeného za rozpočtu pět korun.
Ondřej a Žofie stáli před obrovskou louží, která přes noc zabrala celý jejich dvůr.
Sousedé se smutně tlačili k plotům, pokoušeli se šplhat po ledové hraně, a jeden důchodce zíral do nebe, v naději na záchranný vrtulník nebo aspoň holubici s olivovou větvičkou.
Ondřeji, Žofie se podívala na nové bílé tenisky, které koupila ve vlně neopodstatněného optimismu.
Jsme dospělí.
Máme hypotéku, práci a roční účetnictví.
Nemůžeme prostě jenom
Můžeme, přerušil ji Ondřej.
A jak kouzelník vytáhl zpoza zad dva jasně žluté gumové holínky s potiskem veselých kačenek.
Koupil jsem je včera.
Velikost tvoje.
Žofie si povzdechla.
Byla to hluboká láska, když partner zná nejen velikost tvého chodidla, ale i úroveň připravenosti na rezignaci.
Za pět minut už stáli uprostřed louže.
Voda vesele čvachtala, slunce se odráželo od špinavých ledových úlomků a kolemjdoucí na ně hleděli jako na dvojici uprchlých z opravdu milého ale hodně zavřeného ústavu.
Víš co, Žofie vyskočila, rozprskla fontánku kapek na souseda v norkovém klobouku.
To je nejlepší start jara.
To je kód Žlutá kačenka, odpověděl vážně Ondřej.
Systém vesmíru nás chtěl utopit v depresi, ale my máme nepromokavé paty.
Stáli uprostřed toho jarního chaosu blázniví, mokří, a přesto úplně synchronní.
To byla podivná láska, kterou chápou jen ti, kteří dokážou najít dno tam, kde ostatní vidí jen špínu.
Ondřej ji objal a v tom okamžiku slunce tak silně zasvítilo, že jejich bundy začaly lehce kouřit.
Hoříme, poznamenala Žofie.
Ne, usmál se Ondřej.
Konečně jsme zcela prohřátí.
A právě v ten legendární březen si oba uvědomili nejdůležitější věc: když ti život nastrká louže, kup nejbarevnější holínky a nauč se v nich tancovatV tu chvíli Žofie vytáhla z kapsy dvě lízátka jedno jahodové, druhé mentolové a podala jedno Ondřejovi.
Teď už se snad nikdy nerozplyneme, pronesla a přimhouřila oči, když jim slunce znovu zasvítilo do tváří.
Chvíli tam stáli, s nohama ve vodě a srdci tak lehkými, jako by jim březen nikdy nepřinesl šedé mraky.
Ondřej roztočil lízátko a podíval se na Žofii: Víš, příští rok koupím holínky s hologramem kdyby náhodou přišla povodeň, promění se v loď.
Žofie se zasmála a jejich smích odletěl nad střechy, kde už v dálce začínal kvést první jarní stromek odvážná sněženka, která dávno pochopila, že největší legendy se rodí právě v těch nejmokřejších měsících.
A tak březen zůstal navždy jejich plný kačenek, smíchu, promáčených bund a nedělní svařákové odolnosti.
S každou novou louží začal další příběh, který se vyprávěl tak, jak umí jen milenci se špínou na holínkách, ale radostí v očích.
Protože láska v Praze není o počasí.
Je o tom, kdo ti v největší břečce podá ruku, když se ti chce utéct a zůstane stát po tvém boku, dokud slunce neoschne všechny boty.
A možná právě tak vypadá štěstí: dva tučňáci v gumových holínkách, kteří vítězí nad legendárním březnem každý rok, znovu a znovu.