TEN SAMÝ BŘEZEN
Březen pro mě není jen měsíc, ale každoroční test psychické odolnosti.
Zvlášť když je moje láska stejně podivná jako počasí za oknem někdy to vypadá jako jaro, někdy jako malý konec světa, a někdy jako kdyby někdo vylil šedou barvu na celé Brno.
Naše láska s Olegem začala právě v březnu a to vysvětluje úplně všechno.
Jiní se seznamují pod rozkvétající stromy sakur, kdežto my dva jsme se potkali, když mi Oleg nechtěně nabral spršku vody z rozmoklé louže a já místo pláče vyslala poctivou sněhovou kouli podle jeho pocitů obsahující půl cihly rovnou na jeho čelní sklo.
Byla to láska na první odraz.
Březen v Brně je čas, kdy romantika vyráží ven v gumácích.
Půjdeme ven? šeptal Oleg do telefonu.
Nemám loď, odvětila jsem věcně.
Vezmu tě na záda.
Naše rande bývala podobná cvičení pro výsadkáře v bahenním terénu.
Hrdinně mě nesl skrz jezírka roztátého sněhu, já ho při tom chránila deštníkem, co se zuby nehty snažil odletět směrem na Vyškov spolu s našimi nadějemi na suché nohy.
Víš, zamyšleně pronesl Oleg, zatímco mu v botech čvachtalo, tohle je opravdová hloubka citu.
Jsme teď jako dvě kachny v Lužánkách.
Kachny už v říjnu odletěly na jih, Oleg.
My jsme spíš jako dva zbloudilí tučňáci, co minuli Antarktidu, smála jsem se.
Naše zvláštní láska byla v detailech.
Opravdový cit v březnu neznamená zásnubní prsten ve skleničce se šampaňským (v něm by stejně plavala kostka ledu), ale rozdělená poslední tableta Paralen.
To je pro tebe, řekl slavnostně Oleg a podával mi půl prášku.
Odtrhávám od srdce.
Proč je v kočičích chlupech? ptala jsem se podezřívavě.
To je kořeněné pro imunitu.
Dívala jsem se na Olega v blbé čepici s bambulí, s červým nosem a šíleným jiskřením v očích a věděla jsem, že je to ono.
Ten zvláštní kód vesmíru, který udělal chybu, a spojil dva lidi, co se dokážou smát i s horečkou (a to je u mužů téměř poslední stanice).
Nejromantičtější moment přišel na konci měsíce.
Po tolika dnech vyšlo slunce a ukázalo všechno, co zima pečlivě schovávala pod sněhem.
Město vypadalo jako scénografie k filmu o povstání údržbářů.
Stáli jsme spolu na mostě.
Vítr fičel, snažil se mi strhnout bundu.
Lenka, začal Oleg, snažil se překřičet jarní hučení, chtěl jsem ti říct Jsi pro mě jako jako první sněženka!
Taková bledá, prodíráš se skrz odpadky? upřesnila jsem, upravovala si šálu, co už třikrát obtočil mou hlavu.
Oleg se zarazil.
Ne.
Taková odolná.
I přes ten mizerný březen jsi pořád se mnou.
I potom, co jsem ti ztratil telefon do sněhu, co byl nakonec jen obří louže.
Podívala jsem se na něj, kýchla naprosto synchronně s projíždějící tramvají a rozesmála se.
Fajn, ty hrdino-sněženko.
Pojďme domů.
Koupila jsem kilo citronů, mrkla na recept na svařák.
Přežijeme-li tohle jaro, uznám naši lásku za kulturní památku.
Šli jsme ulicí, vyhýbali se ledovým kryám na chodníku.
Naše láska byla hluboká.
Přesně po kolena tolik vody bylo v našem vchodu.
Ale bylo nám to jedno.
Protože v ten samý březen není podstatné, jak čisté máš boty, ale čí ruku držíš, když oba kloužete vstříc nevyhnutelnému dubnu
Uplynul rok a přišel nový ten samý březen.
Město se opět proměnilo ve scénu z nízkorozpočtového filmu Vodní svět, jehož rozpočet je tři koruny.
Stáli jsme před obrovskou louží, co přes noc zabrala celý náš dvorek.
Sousedé se třásli u plotů, snažili se obcházet po okraji ledu, důchodce pokukoval na oblohu vyhlížel, pokud ne záchranářský vrtulník, alespoň holuba s olivovou větvičkou.
Olegu, mrkla jsem na své nové bílé tenisky, koupené ve výbuchu nesmyslného optimismu.
Jsme dospělí.
Máme hypotéku, práci a roční zprávu.
Nemůžeme jen tak
Můžeme, přerušil mě Oleg.
A jako kouzelník vytáhl za zády dva jasně žluté gumáky s potiskem veselých kačenek.
Včera jsem je koupil.
Tvoje velikost.
Vydechla jsem.
To byla ta pravá hloubka lásky, když partner zná nejen tvou velikost bot, ale i míru ochoty k totálnímu úpadku.
Za pět minut jsme stáli uprostřed louže.
Voda čvachtala, slunce se třpytilo na špinavých ledových kusech, kolemjdoucí na nás hleděli jako na uprchlíky z velmi laskavého, ale dost zavřeného ústavu.
Víš co, vyskočila jsem a sprška vody postříkala souseda v norkové čepici.
To je nejlepší start jara!
To je kód Žlutá kačenka, řekl vážně Oleg.
Systém vesmíru nás chtěl utopit v depresi, ale my máme nepromokavé paty.
Stáli jsme uprostřed chaotického března těžkopádní, mokří, ale dokonale sehraní.
Byla to podivná láska, kterou pochopí jen ti, kdo umí najít dno tam, kde ostatní vidí jen špínu.
Oleg mě objal a slunce začalo pálit tak, až z našich bund vyšlehl lehký oblak páry.
Hoříme, poznamenala jsem.
Ne, konečně jsme se zahřáli na správnou teplotu, usmál se Oleg.
Ten samý březen jsme pochopili to hlavní: když ti život naservíruje louže, kup si ty nejbarevnější gumáky a nauč se v nich tancovatV tu chvíli mě napadlo, že možná celý ten šílený březen je jen generálka na skutečný život.
Jeden velký test, jestli se umíme smát, když je svět uprostřed bláta, jestli dokážeme nabrat odvahu a skočit do louže, aniž bychom si předtím ověřili hloubku.
Oleg mě políbil na čelo, jeho ruce studené a zároveň nejvíc doma.
Věděla jsem, že po celý zbytek života budeme mít přezůvky u dveří, citrony v zásobě a gumáky v pohotovosti.
Protože být šťastný v březnuv tom nejméně romantickém, nejdivočejším ze všech měsícůznamená, že zvládneme úplně každé další.
A my jsme, v těch žlutých kačenkách, v nejistém jarním světle, společně prošli hlubokou vodou až ke svému vlastnímu slunci.
A nakonec, když přišel další den, už nebyl jen březen.
Byl to náš začátek: lásky, která jako sněženka vždycky vyrazí, i když venku je ještě špína a zima.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
