Pamatuji si to jako by to bylo včera, a přitom už uplynulo mnoho let. Byla jsem provdaná deset let. S manželem jsme tehdy žili v Praze, společně jsme spláceli hypotéku na dvoupokojový byt. Na děti jsme si zatím netroufali chtěli jsme nejdřív pevně stát na vlastních nohách. Měla jsem bratra, jmenoval se Tomáš, byl také ženatý. Bydleli s manželkou v malém, jednopokojovém bytě v Brně. Tomáš měl dvě zaměstnání a ještě k tomu přivýdělky. Jeho žena Lenka nepracovala. Jen rodila jako králík. Měli už tři děti, Lenka byla těhotná se čtvrtým a plánovala páté.
Kromě dětí se jim doma kupily splátky za různé domácí spotřebiče. S manželem jsme jim často pomáhali někdy penězi, jindy jídlem. Lenka však občas měla odvahu místo prosby prostě něco požadovat.
V takových chvílích jsme ji museli uzemnit a odmítnout. Od manželky bratra i od něj to byla urážka, ale za pár týdnů se opět ozvali s další prosbou. Vy nemáte děti, my jich brzy budeme mít čtyři měli byste nám přenechat svůj byt, řekla Lenka.
Kam bychom šli my? Do vašeho jednopokojového bytu? ptala jsem se překvapená její nehorázností. Ne, necháte si v našem bytě nájemníky a sami si budete pronajímat jiný, oznámila Lenka sebevědomě. Takže abychom platili jak hypotéku, tak nájem za vás? Samozřejmě! A kdy se máme odstěhovat? Kdy opustíte byt? Tvé místo není v domě, ale v psychiatrické léčebně. Opusť náš byt. Lenka zvedla hlavu: Pak odejdu a zbavím se dítěte. Ty za to budeš viná, řekla a odešla z mého bytu.
A skutečně ještě ten den, tajně, když byla ve třetím měsíci, šla na potrat. Lékaři ji sotva zachránili. Ve dvě ráno dorazil Tomáš na pohotovost a obvinil mě ze všeho možného. Můj muž Aleš ho okamžitě usadil, vychlazený Tomáš skončil venku na ulici.
Od té chvíle pro mě Tomáš přestal existovat.
