Teď už mám doma dva kluky. Jsou to hotové živé stříbro, co projde kolem, to zůstane rozbité, ale jsou opravdu zlatí. Umí se pošťuchovat, pobrečet si a za chvilku se obejmout, jako by se vůbec nic nestalo. Ostatní, když to vidí, hnedka mi začnou říkat jen to negativní a cpát mi rady, jak bych je měla správně vychovávat. Já si ale myslím, že v tomhle věku kluci potřebují hlavně svobodu, aby jednou mohli být sami sebou. Spousta lidí taky říká, že můj Matěj je poslušný a klidný, kdežto Filip je hrozný nemehlo, co má energie na rozdávání že prý bude bráchovi akorát překážet, až budou dospělí.
Většinou jen pokývnu hlavou. Třeba je na tom něco pravdy, ale ti dva se mají bezmezně rádi a jeden bez druhého by to prostě nebylo ono. Sami mě prosili, ať jim pořídím psa, jenže já mám ze psů trochu strach. Kdybych jim měla opravdu něco koupit, tak raději želvu ta je klidná, pomalá a když se jí něco nelíbí, umí si poradit.
Dřív jsme si s mužem ani neuměli představit, jak moc se náš život obrátí vzhůru nohama, když přišel na svět náš druhý syn, Filip. Když jsme zjistili, že je nemocný, měla jsem pocit, že se mi svět na chvíli sesypal. Vždyť všechno probíhalo podle knížky, těhotenství bylo ukázkové, žádné náznaky potíží.
Po té osudné prohlídce mě napadlo i to, jestli nejít na potrat, i když to byla jen chvilková myšlenka. Ale rychle jsem se z toho vzpamatovala a rozhodla, že Filipa donosím, ať to stojí, co to stojí. Nikdo vedle mého muže mě v tom rozhodnutí nepodpořil, ani vlastní rodiče. Můj muž se sám chvíli nevěděl, co je správné. Vydržela jsem, když mi říkali, že jsem blbá, polykala jsem slzy a jen říkala, že děti jsou květy života. Díky Bohu můj muž nakonec sebral veškerou odvahu a prostě řekl: Ona porodí a hotovo. Pak pomalu i zbytek rodiny začal moje rozhodnutí přijímat. Když se Filip potom narodil, byli jsme všichni šokovaní, jak rychle se učil všemu novému. Jeho starší bráška Matěj mu podával věci a Filip jim dával jména. Tehdy jsem konečně začala věřit, že všechno zvládneme, a taky že jo.
