Těhotenství pět až šest týdnů, — řekla lékařka, odložila nástroj do misky a stáhla si gumové rukavice……….⚘

Těhotenství pět, možná šest týdnů, řekla doktorka, odložila nástroj do misky a stáhla si rukavice.
Tak co, budete si miminko nechávat?
Věra mlčela. Bylo jí dvaačtyřicet a tohle mělo být už její čtvrté dítě, o které vlastně vůbec nestála. Peněz nikdy moc nebylo, doteď žili od výplaty k výplatě.
Starší děti ještě studovaly a ta nejmladší měla teprve jít do první třídy takže bylo potřeba koupit novou zástěrku, halenku, školní aktovku, nemluvě o sešitech a učebnicích… A do toho najednou tahle radost!
Promluvím si o tom s Tomášem, rozhodla se, uvidím, co na to řekne.
Byla jsem u doktorky, oznámila u večeře.
Jsem těhotná. Šest týdnů.
Manžel přestal kousat, položil vidličku.
No tak, co se dá dělat… Tak to prostě přijde na svět. Budeme mít dva kluky a dvě holky. To je ideální, ne? Celá banda.
Celá banda! A z čeho je ale uživíme?
Začala mu vykládat o starších, o málé Elišce, co ještě potřebuje spoustu věcí do školy, a čím víc o tom mluvila, tím víc byla přesvědčená, že rodit ve svém věku a za takové situace je čisté šílenství.
Půjdu na testy před přerušením těhotenství.
Když měla všechny výsledky testů, byla z toho úplně skleslá.
Bylo jí líto toho malého človíčka, co jí rostl v břiše. Určitě by to byla holčička… světlovlasá, milá a rošťácká.
Na gynekologii jela Věra šalinou v tlačenici, narvané k prasknutí. Na zastávce málem nevystoupila spíš vypadla ven. Najednou ucítila, že jí ze ramene sklouzl nějaký popruh nejdřív nechápala, odkud se vzal. A pak jí to došlo: byl to popruh od kabelky.
Zloději jí prostě kabelku přeřízli a zmizela i se všemi penězi a výsledky testů.
Věře nezbylo než jet domů. Některé testy musela absolvovat znovu, jiné dokázala nějak sehnat zpátky.
Podruhé, když vystupovala z autobusu, uklouzla a vymkla si kotník.
Jestli půjdu potřetí, tak si snad zlomím vaz…, napadlo ji pověrčivě. Nakonec se rozhodla: dítě si nechá. A uklidnila se.
Těhotenství probíhalo dobře, Věra už věděla, že čeká holčičku. Jenže při druhém ultrazvuku se doktorka zatvářila a povídá: Podle nálezu je možné, že má plod Downův syndrom.
Doporučila bych vyšetření plodové vody amniocentézu, řekla, vyplňujíc papíry.
Musím ale upozornit: není to úplně bez rizika, může dojít ke komplikacím, někdy i k potratu.
Věra chvíli přemýšlela, ale svolila.
V určený den jeli s Tomášem do porodnice v Brně. Tomáš čekal na chodbě, zatímco Věra trochu šouravě vcházela do ordinace. Doktorka měřila ozvy miminka tep byl šíleně rychlý.
Počkáme, řekla nakonec.
Dáme vám kapačku s magnéziem.
Dostala magnézium a šla na chodbu se uklidnit.
Za chvíli ji volali zpátky. Srdíčko miminka se zklidnilo, ovšem teď se mimčo uvelebilo zády k ultrazvuku. V tom případě odběr nejde.
Necháme ještě chvilku, usmála se doktorka, třeba se otočí.
Na potřetí to konečně vyšlo: holčička ležela správně, tep srdíčka byl v pořádku.
Břicho jí lékařka otírala dezinfekcí, venku bylo horko a na větračku byla otevřená okna dokořán, aspoň trochu, aby dovnitř proudil vzduch. Sestřička vzala tác s nástroji v tu chvíli do místnosti vletěl holub. Vyplašený pták vřískal a narážel do lidí i do stěn. Sestřička se lekla, upustila tác, nástroje se rozkutálely po podlaze.
Věru zase poslali zpátky na chodbu, dokud personál neodchytí holuba a nepřichystá nové sterilní nástroje.
Co se tam, proboha, děje? přišel se ptát Tomáš.
Zalítl sem holub, udělal tu pěkný zmatek.
Věro, to se neděje jen tak…
Pojďme domů.
A tak šli.
Všechno dopadlo, jak mělo a za pár měsíců Věra přivedla na svět holčičku.
Je jí dneska už deset.
Světlovlasá, krásná, veselá, samý úsměv a rošťárna…