Teď už lze žít
Jitka stála u okraje hrobu a pozorovala, jak rakev pomalu sestupuje do země.
Bylo chladno. Listopadový vítr si pohrával s černou stuhou na věnci, vtíral se pod kabát a donutil Jitku třást rameny zimou.
Nedaleko tiše vzlykala teta Zdeňka vzdálená příbuzná, kterou Jitka potkala sotva párkrát za život.
Matka se držela pevně, jen její prsty, které svíraly Jitčinu ruku, byly ledově studené.
Otec…
Jitka hleděla na rakev a snažila se přijít na to, co cítí.
Nic.
Prázdno, které zvoní uvnitř jako v opuštěném domě, kde už dávno vypnuli topení.
Byl to hodný člověk, ozvalo se za jejími zády. Ať má klid.
Jitka se málem rozesmála.
Hodný?!
Odkud to berou?!
Vídali ho jen na oslavách, střízlivého, usměvavého, s harmonikou v rukách. Zlaté ruce, duše společnosti, vždycky to rozesmál.
A dost.
Neznali ho doma.
Jitka zavřela oči a vzpomínky jí okamžitě nabídly obraz: je jí asi sedm, probudí ji v noci rámus. Otec se potácí do chodby, nemíří do dveří, páchne alkoholem a něčím kyselým. Matka ho táhne do pokoje, on se vytrhne, mává rukama, křičí: Ty si mě nevážíš! Jitka pevně zavře oči a schová se pod peřinu až po nos, aby nic neviděla ani neslyšela.
Ráno sedí otec v kuchyni se zkroušenou tváří, pije okurkovou šťávu a šeptá: Promiň, Jitko, zase jsem zklamal. Už se to nestane.
Stalo se.
Vždycky se to znovu vrátilo.
Jitka otevřela oči. Rakev už zahrnuli, na kopeček položili věnce. Lidé se pomalu vydávali z hřbitova. Matka ji jemně pohladila po loktu:
Pojď, Jitko. Musíme na smuteční hostinu
U smutečního stolu seděla Jitka jako cizí. Jedla, přikyvovala, odpovídala na kondolence. Uvnitř jí však bušila jediná myšlenka, která ji svírala:
Proč nic necítím? Proč mě to tak nebolelo?
Večer, když už všichni odešli, zůstala s matkou v kuchyni. Pili čaj a mlčeli. Nakonec matka řekla:
Víš, teď jsem si uvědomila něco zvláštního.
Jitka vzhlédla.
Napadlo mě, že už se nemusíme bát. Že někde nespadne, neumrzne, nezmizí. Můžeme prostě žít.
Jitka se zadívala matce do očí uviděla tam stejný strach, který cítila sama. Strach z toho, že místo smutku mají uvnitř úlevu.
Jsem špatná? tiše se zeptala matka.
Jitka se posunula blíž, objala ji kolem ramen.
Ne, mami. Nejsme špatné. Jen jsme vyčerpané.
Seděly tak až do rána. Vzpomínaly. Ne na jeho opilost, ale jiné věci: jak tatínek vyrobil Jitce domeček pro panenky, učil ji jezdit na kole, jak jedno léto přihlásil obrovský meloun z trhu a jedli ho ve třech na podlaze, protože se za stolem nevešli.
Byl různý. A to je také pravda.
Potom matka odešla spát a Jitka zůstala sama. Vytáhla mobil a napsala manželovi: Jsem v pořádku. Zítra přijedu.
A najednou si všimla, že poprvé za dlouhé dny dýchá klidně. Bez úzkosti. Bez stálého očekávání zlé zprávy. Bez hlučného, vyčerpávajícího pozadí.
Otec zemřel. A najednou se život uklidnil.
Věděla, že ten pocit se bude vracet. Že ještě mnohokrát se probudí s pocitem viny. Že teta Zdeňka a ostatní příbuzní budou dlouho šeptat: Jaká je necitelná, ani neplakala.
Ale teď, v tiché bytě, kde už nebyl cítit alkohol a kde se už nespustily noční hádky, si Jitka dovolila minutu upřímnosti.
Promiň, tati, šeptla do prázdna. Měla jsem tě ráda, vážně. Ale byla jsem tak unavená z nenávisti.
Ráno odjela.
Ve vlaku dlouho zírala z okna na šedou listopadovou krajinu, pak vytáhla zápisník a napsala větu, která se jí vybavila:
Děti alkoholiků nepláčou na pohřbech. Vypotřebovaly slzy už za života vedle té nemoci. Nejsou necitlivé. Přežily.
Jitka zápisník zavřela a poprvé po dlouhé době se usmála.
Vlak ji nesl do jiné životní kapitoly. Do života, kde už není třeba se stále otáčetZa oknem míjel svět, pomalu, jako by si i on potřeboval oddechnout.
Jitka pozorovala drobné kapky deště stékající po skle. Každá z nich byla jiná, ale všechny mířily stejným směrem.
Najednou si uvědomila, že na tom nezáleží kolik slz bylo prolito nebo kolik sněhu napadlo na cestu domů. Teď má možnost volby. Může žít, nejen přežívat. Může sama rozhodovat, které vzpomínky si schová a které nechá odejít.
Vlak zařval v tunelu a Jitčin obraz ve skle na okamžik zmizel v temnotě. Když světlo opět zalilo kupé, její tvář byla jiná zbavená strachu i smutku, naplněná tichým, opatrným odhodláním.
Doma, v novém světě, kde noc už nebude hrozit, začíná rovněž nový čas.
Jitka se v duchu zhluboka nadechla, jako by si tím sama slíbila: už nikdy nebude čekat, až jí někdo dovolí žít.
Tentokrát začne sama přesně tam, kde jí poprvé v srdci vydechla úleva.
