Mnoho mladých nevěst v Česku trpí kvůli svým tchyním, ale nemají si komu postěžovat.
Blíží se naše první výročí svatby. Vztah s tchyní rozhodně ještě nelze nazvat stabilním. Jsme spíš, jak se říká ustrnutí na půli cesty, daleko od nějaké dokonalosti, to jistě.
Prosila jsem manžela, aby mě před svatbou seznámil s jeho maminkou, protože mou maminku už dávno znal. Pořád to odkládal bylo málo času, nebo byla má mamka zrovna pryč, nebo přišlo něco jiného. Prý: Budeš mít čas ji poznat. Nakonec jsme se setkaly až ve svatební den. Přivítání bylo zvláštní: já jsem upřímně, s úsměvem řekla: Dobré ráno!. Ona však rázně skrze zuby prohodila jen: Dobré ráno.
Manžel mi předtím tvrdil, že jeho maminka je báječná a ve všem moc chápavá. Ale jednou jsem mu řekla, že mě znepokojuje představa, že by mohla zasahovat do našeho života. Přeci jen, podobné příběhy jsem kolem sebe už několikrát viděla. Ujišťoval mě, že jeho maminka není vůbec taková. Prý Vždycky tvrdila, že si ženu vyberu sám a s ní si založím rodinu. Nikdy by mou volbu nekritizovala, ani mi neomílala životní moudra. Jenže několik dnů po svatbě seděl muž večer v kuchyni zamyšlený u čaje.
Zeptala jsem se, co ho trápí. Odpověď mě překvapila:
Myslím, že tě máma asi nemá moc ráda.
Zjistilo se, že tchyně se nemůže smířit s tím, že neumývám vejce před vařením jedlou sodou, že nechávám nádobí ve dřezu, protože mi to přijde pohodlnější. Mycí houbičku neskládám na extra talířek, ale nechávám ji prostě na dřezu. Polévku vařím v jednom hrnci, ne v několika vodách. A mnoho jiných hříchů. Byla jsem v šoku!
Zeptala jsem se manžela:
A proč by jí něco mělo vadit? Vždyť máš svou rodinu a já taky. Navíc spolu nebydlíme.
Ale já jsem její syn! Jsem zvyklý dělat to po jejím. Tak bys to taky měla dělat!
Namítala jsem, že u mě doma je to prostě jinak. Chci si žít po svém.
Manžel mi na to řekl, že teď už budeme mít jiná pravidla a že si na to musím zvyknout.
Potom jsme žili čtyři měsíce docela v klidu. Když jsme se potkali s tchyní, mile se usmívala, ptala se na mé záležitosti, na náš vztah, na to, jak se manžel podílí na domácnosti. Když jsme si pořídili psa, během týdne to věděla snad polovina Prahy: nedělám psovi vývary z kostí a masa, krmím ho syrovou stravou. Celá ulice si povídala, jaká jsem hloupá, a že chudák tchyně musí snášet tak lhostejnou snachu. Připadala jsem si k ničemu!
A ani jsem nevěděla, že jsem taková bezcenná. Jednoho rána mi to řekla kamarádka při venčení psa. Nelíbilo se mi slyšet o sobě podobné věci od cizího člověka. Řekla jsem manželovi, ať si o tom s mámou promluví, ale on se tomu jen smál a radil mi na to zapomenout. Teď na mě tchyně zase kouká ublíženě. Já na ni vždycky slušně, ona na mě jen suché dobrý den.
Můj muž si myslí, že jeho mámu dostatečně nerespektuji. Prý nechci přijmout jejich rodinný řád, nesnažím se s tchyní spřátelit. Asi jí opravdu hlavně schází náš pes… Mimochodem, jeho rodiče si u nás udělali zvyk chodit na čaj bez pozvání.
Ale nejhorší mě teprve čeká. Budeme muset nějaký čas bydlet u nich v paneláku. Nevím, jak to tam přežiju? Děsí mě, co se stane, až budeme mít dítě. Vsadím se, že celý barák bude vědět, jak mu myju dudlík a co mu dávám k obědu. Asi se budu muset vrátit zpátky ke svým rodičům. Pochybuji, že mi moje tchyně dovolí bydlet s nimi v kliduVšechno se rozhodlo v jeden překvapivě obyčejný večer u večeře, když tchyně mezi řečí utrousila: My jsme doma taky nejdřív všechno dělali špatně, ale pak jsme se naučili, jak to má být. Ten tón mě už nestrašil, spíš jsem cítila zoufalou potřebu ukázat, že i já něco dokážu.
Ten večer jsem ji poprosila o recept na její slavnou svíčkovou. Upřímně mě překvapilo, že tak ochotně souhlasila, a nad vařením jsme si povídaly o hloupostech i o důležitých věcech. A ke svému úžasu jsem si všimla, že se obě trochu uklidňujeme ne proto, že bychom si náhle začaly rozumět, ale protože jsme se poprvé opravdu poslouchaly. Uprostřed vůně smetany a mrkve naše vnitřní napětí trochu povolilo.
Druhý den manžel poznamenal, že máma byla poprvé skoro milá a vypadala nějak spokojeně. A já jsem pochopila, že dokonalé porozumění možná nikdy nepřijde. Ale co na tom? Řekla jsem mu: Víš, já tvoji maminku možná nikdy plně nepochopím. Ani ona mě. Ale jsme v tom spolu. A jestli někdy budeme chtít opravdový klid, musíme taky my dva nastavit pravidla. Pro nás oba. Ne podle mámy, ne podle nikoho jiného.
Usmál se, objal mě, pes zakňučel a já najednou věděla, že domov může být klidně i v paneláku, když tam mají lidi trochu vůle nebýt každý večer na nože. Není to žádná pohádka ale někdy stačí přidaná špetka odvahy, abychom si zachránili vlastní rodinnou polévku.
