Manželé žijí šťastně. Vzali se, když jim bylo třicet let. Narodil se jim syn. Měli krásnou rodinu. Peníze jim nechyběly. Koupili si byt v Praze, chalupu na Vysočině přestavěli na pohodlný dům se všemi vymoženostmi. Jezdili na dovolené do zahraničí. Její manžel jí byl věrný, nikdy nepomyslela na jiného muže.
Syn dospěl a oženil se s milou dívkou. Oběma je okolo dvaceti. “Připomíná mi to mě a mého manžela, jen o deset let dřív,” raduje se žena. Rodiče mladého páru jim pořídili malý byt na okraji Prahy.
Žena je šťastná. Přesto, jak plynou roky, ať už kvůli věku nebo podivným pověrám, začíná mít z té klidné pohody obavy. Co kdyby se něco stalo…
A opravdu se to stalo.
Manžel náhle zemřel.
Trvalo dlouho, než se žena vzpamatovala. Pomalu se učí žít znovu. Začala opět pracovat, dříve byla v domácnosti.
Všichni kolem radí, že musí řešit dědictví. Syna vezme s sebou k notáři. Vlastně ani neví přesně proč, vždyť polovina majetku patří jí a polovina manželovi. Jiní dědici podle všeho nejsou, rodiče jejího muže už dávno zemřeli.
Notář si ji pozve do kanceláře. U stolu sedí žena, kterou v životě neviděla.
Část manželova majetku připadla jí.
Žena nechápe, střídavě hledí na notáře i neznámou. Ta vypadá nevýrazně. Odhadem kolem padesátky, tedy zřejmě něčím svázaná s jejím mužem.
Notář vysvětluje, že existuje závěť. Její muž ji sepsal před sedmadvaceti lety a protože nebyla nikdy odvolána, platí.
Někdo cizí…
Byli do sebe zamilovaní jako z filmu. Studovali na vysoké. Celý život před sebou.
Byl jejím prvním mužem, on si toho cenil. Bral ji pod ochranu, říkal jsi moje dítě, přestože byli stejného věku. Smála se tomu radostně.
Jednoho večera si pustili film, kde si milenci navzájem odkazovali vše v závěti. Myšlenka se jim tak zalíbila, že se také smáli a sepsali svůj testament vše, co mám, je tvoje, navždy. “To je papír, musí být úřední,” řekla dívka. Šli tedy k notáři, potom slavili šampaňským a zůstali spolu přes noc.
Pak začal skutečný život. Mladíkův otec onemocněl, on a jeho matka ho odvezli na léčení do Německa.
Dívka se mezitím několikrát sešla se svým tehdejším partnerem, otěhotněla. Požádal ji o ruku. Její matka jí poradila, aby se vdala kde je tvůj přítel, tady máš jistotu. Její první láska na dopisy neodpověděla.
Vdala se. Přestěhovali se do Brna, manžel zde dostal dobrou práci. Narodila se jim dcera, ale soužití neklapalo, rozvedli se.
Na závěť si dávno vzpomněla a už napsala novou, tentokrát pro dceru.
Byla překvapená, když jí přišel doporučený dopis. Myslela, že na svou dávnou lásku už zapomněla, ale když viděla jeho jméno, vše se jí vybavilo. Jak moc ho kdysi milovala!
On na tu poslední vůli zapomněl při starostech o nemocného otce. Otec mu zemřel, matka byla také těžce nemocná. Když zjistil, že jeho dívka se provdala a odstěhovala, rozhodl se začít znovu. Poznal svou budoucí ženu nebyla to láska, ale imponovala mu její spolehlivost. Společně žili v klidu.
Co teď? Vezme si půlku? ptá se žena.
Jak podivné, že ten testament vlastně existuje tolik ji miloval, napadá ji. Ten podíl tedy přijme jako vzpomínku na něj.
Teď je polovina tvého majetku moje, řekne žena.
A nebyla to jen ledajaká polovina. Byt v centru, dům na Vysočině, auto, peníze na účtu.
Ženě se téměř zastaví srdce. Nejprve smrt manžela, teď tohle, jako by ji zradil.
Tolik let spolu žili, nikdy nezmínil svou bývalou lásku!
A teď má přijít o tolik…
Dá to k soudu, ale nic se nezmění, jen jí přibudou starosti.
Žena dostane peníze.
Pořídí si nový byt a s dcerou vyrazí k Jadranu na dovolenou.
Každý den si říká děkuji…
