Své tchyni jsem kdysi darovala takový dárek, že se jí z toho udělá hned zle! A vždycky jí zatřepe, když se na něj podívá. Jenže kam by ho dala? Nevyhodí ho přece bude ho mít stále na očích! Tak to má být. Když kočka pláče, myši se smějí! Ta protivná Ludmila Nováková! Za všech patnáct let, co jsem s Tomášem manželé, mi neřekla jediné milé slovo. Sucharka. Jiné aspoň něco zamumlají mezi zuby. Ale tahle? Mlčí a pozoruje mě svýma tmavýma očima. Snažím se k ní vůbec nejezdit, na návštěvu zajdu jednou za rok, a to sotva na pět minut klevetila jsem tehdy své kamarádce Martině.
Martina jen přikyvovala, s pochopením souhlasila. I ona měla své výhrady vůči vlastní tchyni, paní Josefě. Tak jsme jednou za dvě týdny, z našeho dětského přátelství, pořádaly jakési dámské odpoledne. Já, Daniela, jsem i tehdy dělala kadeřnici, a všem ráda vykouzlila nový účes. Dnes jsem tam byla jen chvilku, čekaly mě zákaznice. Martina, která byla kuchařka, vždycky přitáhla hromadu dobrot, jak tomu říkal můj syn Matouš.
Byla s námi i třetí kamarádka Alena. Pracovala jako zdravotní sestra a nedávno nastoupila do nové práce. Kam přesně, to jsme zrovna chtěly zjistit, ale debata se stočila zpět k tchyním.
Nemůžu ji vystát! Vůbec pro mě nic neznamená. Kdyby jí nebylo rozjela jsem se znovu.
Vtom Alena, která mlčky seděla, najednou promluvila:
A co by to změnilo, Danuš? Bylo by ti snad líp? ušklíbla se.
No asi jo, vydechla jsem, a nějak jsem se zarazila. Vzpomněla jsem si na dnešní ráno. Jak jsem nesla svůj pomstu v krásném balicím papíru, potutelně se u toho usmívala. Jak jsem ho předávala Ludmile Novákové a ona, jako dítě, začala dárek rozbalovat. Ale upozornila jsem ať otevře, až odejdu. Oslavu jsem jí zkazila, to byla jistota!
Holky, ptaly jste se, kde teď pracuju, začala Alena.
Obě jsme se napřímily.
Že by soukromá klinika? tipla jsem si.
Teď si budeš měřit korunky lopatou, co? rozesmála se Martina.
Pracuju v hospici, odvětila jednoduše Alena.
Nastalo ticho.
Proč? Nebojíš se? A peníze? zakroutila hlavou Martina.
Jen peníze, pořád peníze Dano, promiň, musím ti něco říct: Jsi hloupá, špitla Alena smutně.
Kdo, jako? Moje tchyně? dobírala jsem si jí.
Ty, Dano. Protože jak se chováš a co říkáš, je sprosté. Neznám sice dobře Ludmilu Novákovou. Říkáš, že ti nikdy neřekla milé slovo? Ale vzpomeň si když jste s Tomášem potřebovali peníze na rozšíření bytu, kdo prodal byt v centru a odstěhoval se na kraj města? Tvoje tchyně! Bez řečí. Když malý Matouš onemocněl, kdo ho vozil k profesoru, jenž ho zachránil? Taky ona, protože doktor je synem její kamarádky z mládí. Nebo když si popila na srazu a zůstala u spolužáka? Nic s ním nebylo, ale Tomáš by ti to neodpustil. A zase to byla Ludmila, kdo tě zachránil. Vždyť ona ti celý život pomáhá.
Kolikrát jsme si k tobě přišly a já si pochutnala na okurkách, leču, marmeládě vždyť to všechno dělá ona! Ty nerozeznáš sazenici rajčete od plevele! Někteří lidé nejsou na slova, dokazují lásku skutky. Jiní umí krásně mluvit, ale skutek utek, rozohnila se Alena.
Díky, to jsem potřebovala slyšet! Místo, abys mě podpořila, tak mě tu napadáš! vyskočila jsem.
Uvnitř mě něco jemně píchlo. Ještě před chvílí jsem byla hrdá na svůj pomstychtivý plán, najednou mi její slova vrtala v hlavě. Snažila jsem se jim ubránit, radovat se dál, ale nešlo to. To píchání nepřestávalo.
Martina, která mezitím humorně zkonzumovala pět závitků s kysaným zelím (jídlo je její lék na nesnáze), tentokrát mlčela. Jakoby mě už nechtěla podpořit jako dřív.
Podle všeho jsem měla uraženě prásknout dveřmi a vyběhnout pryč. A málem jsem to udělala. Ale ten vnitřní hlodavec mi nedal. Jako by mě přikoval k místu.
Asi jste zapomněly, že nemám maminku, že? Taky už patnáct let. Jak ty s tchyní. Jenže ty pořád pláčeš, že tě tchyně obtěžuje a přitom tě má ráda. Já každé ráno zoufale vzpomínám. Mám dodnes její telefon v paměti, nabíjím si kredit, abych jí někdy mohla zavolat jenom tak, abych slyšela její jméno na displeji. Mluvím si pak do ticha, jak mi chybí, zamotám se do její deky a představuji si, že mě objímá. Všechno uvnitř už je prázdné od toho smutku.
Dano, promiň, ale nemohla jsem mlčet. Ty máš mámu i tchyni. Proč jsi na tu starou paní taková? Kdysi jsi jí říkala, že je odněkud z venkova, pamatuješ? A ještě mi něco pověz. Nám vždy děláš účesy. Ale svoji tchyni, kdy jsi naposledy ostříhala? Nebo jí obarvila vlasy? pokračovala Alena.
V tu chvíli jsem v sobě ucítila stud, až mě to ochromilo. A než jsem si uvědomila, řekla jsem tiše:
Nikdy.
To snad ne? Dano, takhle se nechová slušný člověk! vyděsila se Martina. Já svoji tchyni vždycky potěším! Dám jí buchty, koláče, k Velikonocům upeču mazanec. A ona má ručičky jak andílek, malé a měkoučké, a vždycky všechno vytahuje z tašky, kouká a usmívá se. Martina se při té vzpomínce rozesmála.
Uvnitř mě se v tu chvíli rozhostilo ticho už jsem mohla odejít, necítila jsem už potřebu zůstávat.
V hlavě mi běželo dnešní ráno. Jak Martina mluvila o těch ručičkách Moje tchyně měla jiné. Vysmívala jsem se jim, říkala hákovité pracky. Byly velké, mozolnaté, se žilkami, nehezké, jak jsem si myslela. A obličej shrbený, vrásek plno. V duchu jsem jí přezdívala shnilá brambora. Co jsem věděla o Ludmile Novákové? Vlastně vůbec nic, nikdy jsem se o její život nestarala.
Přitom byla vždy nablízku, když bylo potřeba. Manžel mi kdysi vyprávěl, že měl dvě sestry, obě nemocné, zemřely jako děti. Ludmila je ošetřovala do konce i manžela svého. Všichni odešli. A její největší radostí zůstal pozdní syn Tomáš můj muž.
Vždyť já svého Tomáše milovala stejně jako před patnácti lety. Je takový, protože ho tak vychovala jeho máma! Mohlo to být jinak, mohla jsem být nešťastná. A nikdy mě nenapadlo, že bych také měla být vděčná.
Dano, proč jsi jí nikdy neřekla nic pěkného? Všem děláš účesy, ona není horší! Proč nad ní jen povyšuješ nos a vysmíváš se jí v duchu? najednou se ve mně ozval ten malý hlodavec naplno.
Až jsem se lekla.
Dano, je ti něco? sklonila se ke mně Alena.
Zakývala jsem hlavou, abych neplakala. Všechno se ve mně obrátilo. Najednou mě napadlo: měla bych změnit téma, jít domů. Místo toho jsem zašeptala:
Jaká je tvoje práce, Aleno?
Ty oči těch lidí nikdy nezapomenu. Je jim dost těžko. Ale v jejich pohledu je světlo, dobro a naděje. Slyším o věčnosti, o tom, co už se nestihlo. Vídám slzy. Jednomu mladému muži u nás umírala maminka. Byl pořád zaneprázdněný, všechno zvládal. Ale ona si přála jet do rodného kraje, on nikdy nenašel čas. Když odešla, plakal na kolenou: Maminko, vrať se! Kamkoliv pojedeš, já koupím dům, všechno zařídím.
Nebo starý voják, každý den nosil nemocné dceři nové sponky. Když byla zdravá, měla husté zlaté vlasy do pasu. I když je ztratila, stále je přinášel. Ostatní se divili, proč? A ona je milovala, zářila, když nové sponky uviděla. Otec jí sliboval, že jí vlasy zase vyrostou a on jí je bude plést stejně jako její maminka. Naděje jim dávala sílu. Když umřela, rozdal všechny ty sponky ostatním. Když jsem k němu přistoupila, měl oči suché, plné bolesti. A řekl: Teď je s maminkou, moje krásná. Ony mě tady čekají.
Chci tím říct musíme si vážit toho, co máme. Někteří v pláči padají ke hrobu, jiní bojují s nemocí. A třetí zbytečně mrhají životem, spletou intriky a dělají zle. Unaví tím i toho nahoře, že je taky něco nepěkného může potkat. Člověk si myslí, že má všechno pevně v rukou, ale chyba lávky povzdychla si Alena.
Martina mezitím dojedla poslední závitek a hned napsala manželovi zprávu, že dnes se chystá domácí večírek, přijď s rodiči i tchyni, bude film a dobroty a nocleh!
Půjdu! Máme rodinnou poradu. Ahoj! proplula ke dveřím a byla pryč.
I já jsem se zvedla. Rozechvělou rukou jsem šmátrala v kabelce, pak mi všechno vypadlo na zem. Alena mlčky pomáhala sbírat, stejně tak jsme se mlčky rozloučily.
Můj večer byl plný povinností. Jenže Někde v té chvíli sedí osamělá stará paní, o které jsem si naivně myslela, že mě nesnáší, a dívá se na můj pomstychtivý dárek. Co kdyby mi někdo dal to samé? Jistě, byla bych zklamaná, narozeniny by mi to zkazilo.
Nakonec jsem odvolala domluvené schůzky, omluvila se klientkám a vydala se za tchyní.
Telefon na manžela nešel. Začaly se mi potit dlaně co mu řeknu, co Ludmile? Vždyť je to jeho matka
Už byl večer. Okna malého domku na kraji Plzně svítila. A záclonky s pampeliškami a muškáty, které mi vždy lezly na nervy, se mi najednou zdály útulné, tak domácké.
Musím se omluvit. Co jí asi mám říct? Mám jí donést jiný dárek? Už není čas. Slíbím jí aspoň něco příště. Snad mě nevyhodí, přemýšlela jsem při cestě k domku.
Dveře byly odemčené. V jídelně stála na stole velká malovaná mísa s knedlíky plněnými uzeným, okurkový salát s jogurtem, Tomášův oblíbený bramborák a palačinky s povidly. Zůstala jsem stát ve dveřích, nejdřív jsem si prohlížela stůl. Tomáš se synem Matoušem jedli a smáli se, Matouš baštil babiččiny plněné papriky. Ludmila, v modrých šatech s krajkovým límečkem, s šedou dlouhou copánkem, stála s dvěma starými sousedkami a veselým sousedem.
Podívejte, jaký krásný obraz mi nadělila! chlubila se s dárkem.
A říká:
To je naše Danička, Tomášova žena. Jako princezna. Bílá, jemná, krása sama. Když ji vidím, mám radost v srdci. Bůh dává takovou krásu jen těm nejlepším! Teď tu Danička bude navždy se mnou. Malíř jí nakreslil a já se štěstím rozplakala. Nic lepšího jsem nikdy nedostala!
Zrudla jsem hanbou. Tak, jak když jsem u babičky rozbila vázu a sváděla to na bratra. Můj dárek k jejím narozeninám byl portrét. Můj vlastní. Myslela jsem si, že proto, že mi nikdy neřekla nic milého, mě nemá ráda. Že jí tím budu otravovat, bude se trápit a nevyhodí ho, ale bude jí k zlosti. A ono to dopadlo jinak.
Danička je tak krásná, až se stydím jí cokoliv říct. Jako z pohádky! Modré oči, jemné rysy, jak z obrazu. Ne jako já, tlustá, nešikovná bába. Mluvit hezky neumím, nemám dar slov. Když u nás spí, přikryju ji, když to nevidí, a pohladím ji po vlasech. Pánbůh mi vzal moje dcery brzy. Ale dal mi druhou dívku, Tomášovu ženu, moji vlastní Daničku. Tomášovi vždycky říkám, že jeho žena je poklad!
Žij teď s tím! ozvalo se ve mně tiše, ale definitivně. Neměla jsem už ani šanci slíbit, že vše napravím. Ale snad čas ještě mám. Právě si mě všichni všimli. Syn mi skočil kolem krku, manžel vstal, objal mě.
Copak? Neměla jsi práci? Mamka říkala, že jsi ji už ráno přišla popřát, zašeptal mi Tomáš.
Já vše jsem zrušila. Ludmilo dovolte mi vám říkat mami? A všechno nejlepší! vzlykla jsem, v krku knedlík.
Vlastně bych nejraději poklekla. Jako ten muž z Alenina příběhu. Poklonit se moudrosti, dobrotě a odpuštění.
Daní, tys našla čas přijít, díky ti, děvčátko moje. Pro mě, starou, sis udělala čas. Tady je moje Danička! pronesla Ludmila s pýchou.
Hostitel, veselý děda, spokojeně zamručel, střídavě hleděl na mě a na portrét.
A najednou bylo všude živo, všichni smáli, povídali si.
Já měla radost, že je dneska svátek. Že jsem zdravá a živá. Mám rodiče, kteří už taky zvoní u dveří s gratulací. Mám skvělého manžela, syna, dobrou tchyni. Skvělou práci. Jsem vlastně boháč opravdový.
Pojďte ke stolu! zvala Ludmila.
A potom bude Den krásy! Komu bude chutnat, tomu udělám účes! A kdyby někdo potřeboval ostříhat nebo barvu, stačí říct! Udělám to s radostí, usmála jsem se.
To byl můj nový dárek. Pro všechny.
