Když jsem se oženil s manželkou, byl jsem nadšený štěstím, protože kromě mé ženy jsem získal i tchyni, se kterou jsme měli vřelý, i když někdy trochu složitý vztah. Sblížit se s ní doopravdy nebylo úplně jednoduché. Tak to zůstalo až do chvíle, než jsem zjistil, že čekáme dítě.
Dokud byla moje žena těhotná, vše probíhalo celkem v klidu. Dávala nám rady, bral jsem je vážně, vyprávěla nám své zkušenosti a ochotně nás vedla.
Jakmile se nám narodila dcera Veronika, probudil se ve mně silný ochranitelský instinkt. Její rady jsem však začal vnímat se značnou nedůvěrou a reagoval na ně spíše odmítavě, i když jsem se to snažil nedávat najevo.
Pak ale přišel moment, který mě skutečně rozčílil. Tchyně se totiž nenápadně zbavila všech věcí pro miminko, které nám po své dceři věnovala švagrová. Byly to skoro nové a moc pěkné věci, skoro nenošené, naprosto ve skvělém stavu. Po Veronice by se nám opravdu hodily. Jenže tchyně má prostě jiný pohled na věci po někom. Je přesvědčená, že by dítě nikdy nemělo nosit věci po jiných dětech. Nikdy a za žádných okolností!
A to i když vypadají jako čerstvě koupené! Všechno skončilo v popelnici.
Nejdřív jsem si toho vůbec nevšiml, a když jsem si vzpomněl, že jsem viděl moc hezké dětské botičky, už jsem je mezi věcmi nenalezl. Zeptal jsem se jí na to a ona přiznala, že je hodila do odpadků. Nejsem člověk, který by dělal scény kvůli každé maličkosti, ale tohle jsem ji nikdy nedokázal odpustit. Dodnes mě to mrzí.
Proč se mě aspoň nezeptala?
