Moje tchyně se rozhodla nastěhovat do mého bytu a ten svůj přenechat své dceři.
Můj manžel vyrůstal v početné rodině. Tchyně měla děti jedno za druhým, až nakonec porodila svoji milovanou dceru. Zvláštní strategie, ale není na mně to hodnotit. Rodinné intriky byly na denním pořádku.
Když jsme se brali, byla jsem přesvědčená, jaké mám štěstí. Martin působil odpovědně, statečně, silně. Uměl, co znamená rodina jenže od své matky a mladší sestry se nedokázal odpoutat. Jeho máma neměla ke svým synům zvlášť hluboký vztah, ale blahobyt její dcery byl pro ni vždy na prvním místě.
Jana, ta sestra, měla deset let, když jsem ji poprvé potkala. Ze začátku mi nevadila, ale po pěti letech už ano. Nechtěla se učit, motalo se kolem ní pochybné mužské společnosti a o všechno se musel starat můj muž. Švagrová ho dokázala probudit telefonátem i uprostřed noci, kdykoli potřebovala pomoc.
Doufala jsem, že Jana vyroste, vdá se a bude po všem. Jenže chyba lávky! Když se rozhodla pro svatbu, tchyně přinutila všechny syny, aby se složili na obřad, protože ona sama neměla ani korunu. Ženich byl chudý, pracoval za pár korun, takže mladí neměli kam jít a zůstali bydlet u ní doma.
Dítě za dítětem… Tchyně si nakonec uvědomila, že další soužití pod jednou střechou už nevydrží. A tak přišla s dokonalým řešením nastěhuje se ke mně do bytu a ten svůj, co měla v Malešicích, přenechá Janě. Jenže je to fér? Byt jsem koupila ze svých úspor ani halíř do něj Martin neinvestoval. Nejvíc mě fascinuje, jak i on tu situaci akceptuje. Dokonce říká Moje máma ti přece pomůže.
Máme dvoupokojový byt. Nechci se vzdát svého pohodlí a sdílet soukromí s další osobou. Tchyně je přesvědčená, že máme povinnost si ji nastěhovat, protože Martin je nejstarší syn, který má dbát na rodiče a jejich blaho.
Miluje svého manžela, rozvod pro mě není cesta. Ale jak mu mám otevřít oči? Jak mu říct, že společné bydlení s jeho matkou je doslova peklo? Má někdo radu, co s tím dál?
