Hele, představ si, že jsem se starala o dědečka manžela dlouhých deset let. Celou tu dobu jsme bydleli s dětmi v pronajatém bytě v Brně. Manželova sestra, Dáša, tehdy žila přímo v tom dědečkově bytě v centru města. Nikdo o něj moc nestál ani tchýně, ani vnoučata. Život u nás doma byl tehdy všelijaký vysokou školu jsem nedokončila, protože jsem hned otěhotněla, a žádnou kariéru jsem si vystavět nestihla.
Každý den jsem skloubila péči o dědečka a výchovu našich dětí to byl můj svět pořád dokola.
Manžel snášel tu napjatou domácí atmosféru špatně, často se nechával svést k hospodě. Ženy ho moc nezajímaly, kdo by si taky začínal s chlapem, co má děti a není kde bydlet? Takže se vždycky vrátil zpátky ke mně. Už jsem ho dávno nemilovala, ale odpustila jsem mu to, jen proto, aby mi aspoň dával peníze pro děti a na péči o dědu. Dáša k nám skoro nikdy nezavítala, výjimečně si vzpomněla a přišla jen proto, aby si buď postěžovala na finance, nebo chtěla dědovu penzi. Přitom si vůbec tak špatně nežila nemusela platit nájem a tak si mohla s rodinou dovolit i dovolenou třeba v Chorvatsku.
Dědeček mi před pěti lety nechal ten byt v dědictví. Řekl mi: Ty jsi mi byla dražší než celá rodina dohromady. Můj vnuk je neschopný, ještě by ten byt nechal tchýni nebo sestře. Ať v něm žijí tvoje děti, moji pravnoučci. Ber to jako poděkování za všechno, abys na mě nevzpomínala ve zlém, že sis na mě zkazila život.
Jenže nikdo z rodiny o testamentu netušil. Jakmile se dědečkovi zhoršil zdravotní stav, najednou ho všichni i jeho dcera a vnučka pravidelně navštěvovali, aby ukázali zájem. Děda ale nebyl naivní a dobře věděl, proč to dělají.
Jakmile děda odešel, okamžitě se začalo řešit dědictví. Tchýně s Dášou umluvily manžela, ať nechá byt jim, protože tam stejně Dáša bydlí. On na to kývnul, jenže nikdo nevěděl o závěti.
A hned den poté si manžel sbalil kufry a oznámil mi, že má jinou ženskou. Prý sem zůstal jen kvůli péči o dědu. Odejít pro mě bylo neuvěřitelně osvobozující. Když se rodina dozvěděla o závěti, spustilo se peklo a začali mi vyhrožovat.
Hele, na ten byt můžeš zapomenout! Nevím, jak ses vetřela do dědovy přízně, ale ten byt nikdy mít nebudeš. Je to podvod, dokážeme to u soudu. Nech našeho syna i s dětmi být, konečně má novou krásnou přítelkyni.
Víš, co jsem jim na to řekla? Víte, co jsem si uvědomila? Že vám všem můžu s klidem zamávat na rozloučenou a klíče hodit do schránky. Takže: tahněte!
Ani trošku mě ty jejich slova nerozhodila. Teď vím, že můj život bude lepší mám práci, s dětmi máme kde bydlet a hlavně už s touhle milou rodinou nemám žádné starosti.
Hele, co bys dělala na mém místě ty?
