Deník, 15. května
Stále nemohu zapomenout, jak byl tchán v šoku, když viděl, v jakých podmínkách žijeme.
S Lukášem jsme se potkali na svatbě společných přátel. Přestěhovala jsem se do Prahy a začala pracovat. Upřímně? Byla jsem v sedmém nebi, že jsem konečně pryč z vesnice. Naše vztah se rychle rozvíjel za rok po svatbě přišla na svět naše dcera.
A pak se všechno obrátilo naruby.
Proč má naše dcera blond vlasy a modré oči, když my oba jsme tmavovlasí? otázal se Lukáš jednou.
Miláčku, má je po tvém tátovi. Podívej, jak moc si jsou podobní, odpověděla jsem mu.
Neříkej hlouposti. Dítě by mělo být přece podobné rodičům, ne ostatním příbuzným. A moje máma si myslí, že ani není moje.
Chtěla jsem podotknout, že Ivana mě od začátku neměla ráda. Vždy byla přesvědčená, že jejího syna nemiluji a jen se snažím odejít z vesnice. Ale tchán, pan Jaroslav, byl úplně jiný člověk laskavý, rozvedený, měl už svou novou rodinu, ale Lukáše nikdy nezanedbával. Rodinné vztahy jsou někdy opravdu zamotané.
Jednoho dne si Lukáš přivedl do našeho bytu jinou ženu a řekl, ať si rychle sbalím věci a odejdu. Neměla jsem na výběr.
Neměla jsem kam jít. Rodiče mě s dcerou přijmout nechtěli. Zavolala jsem kamarádce Kristýně, ta mě na pár dní nechala přespat. Pak se mi podařilo najít si podnájem v jednom činžáku, jenom pokoj, a nastěhovala jsem se tam s Eliškou. Bohužel, peníze mi rychle došly.
Jednoho dne v obchodě jsem zaslechla, jak mě někdo volá.
Děvčata, kde jste byly? Dokonce jsem za váma jel domů na vesnici, řekl tchán Jaroslav.
Dobrý den. Jsem ráda, že vás vidím, špitla jsem.
Vím, co Lukáš udělal. Na to není omluva. On i jeho matka kam teď chodíte domů?
Máme pronajatý pokoj.
Dobře. Spěchám, musím jet. Jen co se vrátím, něco s bydlením vymyslíme. Tady, vezmi si to, mělo by vám to vystačit na dva týdny, podal mi obálku.
Byla jsem vděčná, protože jsem konečně mohla koupit jídlo a mléko pro Elišku.
Tchán přišel brzo zpátky a zašel nás navštívit. Když viděl, jak žijeme, byl v šoku. Jeho nová žena s námi nechtěla mít nic společného, a tak nás k sobě vzít nemohl, přesto našel jiné řešení: koupil malý byt v Praze za všechny své úspory a napsal ho na vnučku Elišku. Snažila jsem se odmítnout takový dar, ale Jaroslav byl neústupný. Dělal to kvůli vnučce, ne kvůli mně.
Jen o měsíc později jsme už v novém bytě začínaly nový život. Tchán nám dokonce přivezl nábytek a základní spotřebiče.
Nespěchej s jeslemi, Eliška tě ještě potřebuje. Pomůžu ti, neboj. I moje žena už se uklidnila a chtěla by malou vidět.
Moc vám děkuji!
Neplač, Barunko. Kdykoli za mnou přijď, pro radu i pomoc. Všechno se časem srovná, uvidíš.
Jsem vděčná, že má moje dcera takového dědečka, i když to s tátou nebyla žádná výhra. On pro nás udělal mnohé.
Uběhla léta. Znovu jsem se vdala, ale na Jaroslava nikdy nezapomenu. Často k nám chodí na návštěvu, vítáme ho s otevřenou náručí a my za ním taky jezdíme. Eliška na něj nikdy nedá dopustit.
