Tati, neodvážej ji! vzlykla mladší dcera, sedmiletá Anežka, s červeným nosem od slz. Dášenku nemůžeš dát pryč, je přece naše!
Tvoje Dáša, odpověděl otec ostře a trhl volantem, dělá loužičky úplně všude. V předsíni, u kamen, včera i do bot mi nadělala. A na místo jít nechce. Co s ní mám dělat?
Ale tati
Mlč! utrhl se na ni ostře.
Tak se stalo. Jaroslav Vávra, otec, nastartoval starou bílou škodovku, omlácenou, s rezavými skvrnami. Vzadu v těsné kartonové krabici kňourala slabým, zoufalým hláskem Dášenka.
Tati, neodvážej ji! vzlykla Anežka ještě jednou, tisknouc prsty plaňku u plotu a beze slov sledovala, jak životem poznamenaná škodovka mizí za zatáčkou.
Byl sychravý, pošmourný podzim. Nízké nebe viselo nad vesnicí, vítr rval Anežce copánky a pohrával si s lemem bavlněných šatů.
Anežko, domů! Nachladíš se! zavolala z okna maminka, paní Hana Vávrová. Proč tam tak stojíš?
Dívka se ani nepohnula. Po tvářích jí tekly horké slzy.
Dášenka Ta jejich Dáša. Rezavá, s bílými ponožkami a nadýchaným kožichem. Večer předli Anežce na klíně, nebo se kroutila do klubíčka u kamen. A teď
V domě vonělo dušeným zelím a kynutým těstem maminka zadělávala na buchty. Starší děti Pavel (třináct let), Markéta (jedenáct), a Honzík (devět) seděly u sešitů.
Spíš jen předstíraly, že se učí. Pavel zamračeně škrábal perem po papíře, aniž by četl, co píše. Markéta schovaná za knihou, oči zarudlé od pláče, vyprávěly vše za ni. Honzík, obvykle nejhlučnější, teď mlčel a hryzal tužku.
To je vždycky takhle, nečekaně pronesl Pavel, až pero upustil na stůl. Otec rozhodl, tak hotovo! Nikdo ho nezajímá!
Buď zticha, okřikla ho Hana, která pilně zadělávala těsto. Táta ví, co dělá. Koček u nás je i tak dost. Micka i Mourek chodí na bedýnku, jak se má. Jen ta vaše Dáša
Ta by se přece dala naučit! vykřikla Markéta a popotáhla. Mohli jsme ji naučit!
Kdo by ji učil? usmála se maminka. Já? Mám krav, prasat, pole, vás A ještě kočku s císařskými manýry.
My bychom ji naučili! odporovala Markéta. Sami!
Už je pozdě, odmávla to Hana.
Anežka tiše vešla, sedla si k oknu a dívala se na jemný film deště. Všechno ve vsi bylo šedivé, zahrádky už zčernalé.
Mami ona se vrátí domů? zašeptala tiše.
Hana si těžce povzdechla:
Nevím, holčičko. Nevím
Za půl hodiny se Jaroslav Vávra vrátil. Shodil mokrou bundu, pověsil ji na hřebík a mlčky prošel do kuchyně. Ani na děti se nepodíval.
Tak co? zeptala se manželka.
Odvezl jsem ji. Do vedlejší vesnice. Nechal jsem ji u Novotných, slíbili, že se postarají.
Je to daleko? zeptal se Honzík.
Pět kilometrů, možná víc, zabručel otec.
Nepřijde zpátky, zašeptala Markéta.
A nemusí, řekl chladně Jaroslav. Konec řečí. Uvař čaj, je mi zima.
Hana postavila před muže sklenici čaje a na talíř naservírovala fleky s omáčkou. Jaroslav večeřel mlčky, nudle hlasitě srkal, jako by byl naštvaně znavený. Děti sice seděly u stolu, ale nikdo se nedotkl jídla jen zíraly do talířů, jako kdyby v nich byl kámen.
Pozdě večer, když byl dům tichý a všichni spali, Anežka dlouho nemohla usnout. Ležela na své půlce široké postele, kterou sdílela s Markétou, naslouchala dešti za oknem a vzdálenému štěkotu psa.
Markéto, nespíš? pošeptala.
Ne, zašeptala Markéta zpět.
Dáša se určitě vrátí. Vím to. Najde cestu domů.
Neříkej hlouposti. Jak by našla cestu? Vždyť ji táta odvezl daleko. Pět kilometrů! Pro takovou malou kočku, to je skoro jiná země.
Ale je šikovná! Stejně nás najde!
Markéta neodpověděla, otočila se zády. Anežka ještě dlouho šeptala potichu, tak jak ji učila babička: Pane Bože, ochraň Dášenku. Ať najde cestu domů. Prosím
Mezitím Dášenka seděla u Novotných v cizím domě, schoulená pod kamny. Staří lidé byli hodní dali jí misku mléka, kus žrádla, něžně ji pohladili. Ale Dášenka neměla sílu předl, nechtěla se lísat. Byla cizí mezi cizími, smutná.
Kde je její domov? Kde děti Anežka, Markéta, Honzík, Pavel? Kde paní Hana, která jí někdy tajně přihodila sádlo? Kde známé vůně dvora hnojivo, seno, mléko?
Tady vonělo všechno jinak. Hlasy byly cizí. V domě bydlel velký šedý kocour, který na Dášu syčel, když se přiblížila k misce.
Čekala tak až do rána. Když paní domu otevřela dveře ke slepicím, Dáša vystřelila jako šíp.
No ty jdeš kam? zvolala paní Novotná.
Ale kočka už běžela. Přes zahradu, kolem plotu, na cestu. Nezastavila se, dokud nebyla daleko za vsí, uprostřed mokrého pole.
Déšť nepolevoval. Padal od rána studený, krutý. Zrzavá srst proti tělu, tlapky klouzaly, drápky se bořily do rozbahněné země.
Nevěděla, kterým směrem jít. Ale uvnitř jakoby hořela malá vzpomínka. Pradávný instinkt, co tiše našeptával: tudy ještě nevzdávej to.
Uběhl den. Kočka se schovala pod starou hromadu slámy. Klepala se zimou. Žaludek ji bolel hlady. Snažila se chytit myš ale ta stihla utéct do nory. Napila se aspoň dešťové vody z louže, těžké, páchnoucí hlínou.
Druhý den došla k silnici. Rozbitý asfalt, vymleté díry, pár aut, která stříkala špínu. Dáša kulhala po kraji, padala, vstávala a šla.
V noci našla opuštěnou kůlnu. Ve spoustě shnilých prken byl myší zápach. Jednu chytila. Snědla ji bez rozkousání, aspoň na chvíli se jí ulevilo.
Třetí den začal padat sníh. První té zimy. Mokrý, lepil se jí na záda. Rezavá kočka zanechávala tmavé šlápoty na podrápané zemi, tlapky ji bolely do masa. Ale nezastavila se.
Protože tam, někde daleko, je její dům. Tam jsou děti. Teplý kout. A máma Hana, která sice umí spustit, ale potom ji vždy pohladí, když se nikdo nedívá.
Čtvrtý den prošla známým březovým remízem. Srdce se jí rozbušilo. Šla rychleji, až běžela. Ano, to byl ten kopcový remíz, kde děti v létě sbíraly houby a Anežka pletla věnečky z kopretin.
Pátý den došla ke strouze. Byla úzká, ale ledová. Přebrodila ji a potemnělá, promočená se třásla na druhém břehu.
Šestý den začala pokašlávat. Z čumáku jí teklo, dech byl mělčí. Ale šla dál.
A tak sedmý den, brzy ráno. Dáša, celá špinavá, zakuckaná, vyšla před známou branku. Usadila se, mňoukla slabě chraplavým hlasem. Nikdo ji neslyšel. Ještě jednou, tentokrát silněji.
Dveře se otevřely. Anežka se vyřítila ven bosá, v noční košili.
Dááášo! volala a běžela k brance, otevřela ji dokořán a držela kočku v náručí. Mami! Tati! Všichni sem! Ona to zvládla! Vrátila se!
Na zápraží přiběhly postupně ostatní děti Markéta, Honzík, Pavel. Hana, utírající si ruce do zástěry, přišla a naklonila se k Dáše blíž.
Pane bože Je celá vyhublá a nos jí teče Vypadá nachlazeně řekla tiše.
Mami, musíš ji vyléčit! prosila Markéta.
Léčit? pokývala hlavou Hana. Viděla jsi někdy, že by někdo volal veterináře ke kočce? To snad nebývá Veterináře máme na krávy a prasata, kočky si musejí poradit samy.
Maminko!
No dobře, už neplačte, mávla rukou Hana. Ohřejte jí mléko. Najděte nějaký hadr, ať ji utřeme. Zbytek se uvidí
Ve dveřích stál i Jaroslav Vávra. Chvíli na kočku v dceřiných rukách hleděl a zamručel:
Takže jsi to trefila…
Tati, ona sama ušla těch pět, možná i šest kilometrů! Umíš si to představit? horlil Pavel.
Otec neodpověděl. Otočil se a mlčky šel zpět do domu.
Dášu přenesli zpět do tepla, položili u kamen. Anežka přinesla čerstvé, teplé mléko, kočka pila tak dychtivě, že mléko stříkalo po vousech. Markéta ji opatrně utírala starým ručníkem, aby to nebolelo.
Tlapky má do krve hlesla Markéta. Mami, podívej se
Maminka si sedla blíž a kočku prohlédla.
Chudinko No jo. Honzíku, skoč pro jód. Markéto, vezmi obvaz. Uděláme jí převaz.
A rýma? zeptala se Anežka.
Rýma zamyslela se maminka. Zkusíme heřmánek. Zeptám se sousedky Dušičky ta poradí. Hlavně ať je v teple a dobře žere. Pak uvidíme, co dál.
Děti se o Dášu staraly jako o miminko. Anežka ji neustále hladila, Markéta vařila slepičí vývar, Honzík rozprostřel starou deku u kamen, Pavel, naštvaný s kladivem, cosi kutal v dílně.
Co děláš? ptala se sestra.
Lopatku, zabručel Pavel. Aby už chodila, jak se má. Naučíme ji.
Myslíš, že to půjde?
Musí.
Dáša marodila skoro týden. Kýchala, smrkala, z očí jí teklo. Ale děti se nevzdaly: kapaly heřmánkový odvar, dávaly jí teplé mléko, balily ji do šátku.
A pomaličku kočka ožila. Rýma zmizela, oči jí zas jiskřily, srst byla opět huňatá a rezavá.
Začalo učení na bedýnku. Pavel ji vyrobil ze staré krabice a nasypal do ní písek. Vždy když Dáša hledala místečko, dali ji tam.
Sem, Dášo. Tady, opakovala trpělivě Anežka.
Dáša vrčela a pokoušela se utéct, ale děti vydržely. A jednoho dne zázrak sama tam zalehla, občas kopla pískem, všechno jak má být.
Povedlo se! vykřikla Anežka. Mami, tati, podívejte, sama to zvládla!
Hana poprvé po mnoha dnech roztála v úsměvu.
No vidíš Tak šlo to. Kdo by to řekl.
Jaroslav seděl u stolu s novinami. Podíval se na kočku, která se teď důležitě myla u bedýnky.
Jsi paličák, řekl tiše. Opravdu paličák Kolik jsi těch kilometrů urazila
Tati, už ji nikdy nikam neodvezeš? nejistě se zeptala Anežka.
Mlčel dlouho, jako by vážil každé slovo, pak řekl:
Ne. Když se sama vrátila tak tu má být. S námi.
Anežka ho objala, jak jen mohla pevně, jako by se bála, aby to tátovo slovo někdo nesebral zpět.
Děkuju, tati! Děkuju!
Ale jdi už, zabručel, ale v očích zlost nezůstala.
Dáša pak žila v rodině dlouhá léta. Od té doby už se nikdy nestalo, že by udělala loužičku mimo písek. Večer předla u kamen, hřála se v klubíčku. Měla na svědomí víc myší než Micka i Mourek a děti na to byly pyšné.
Někdy na ni Jaroslav hleděl a vrtěl hlavou.
Má v sobě kus duše, říkával. Opravdové. Ví, kde je domov, a žádné kilometry ji nezastaví.
Děti vždy jen souhlasily. Protože to byla pravda: Dáša věděla, kam patří. A vrátila se. Přes déšť, zimu, hlad a bolest. Protože tam, doma, na ni někdo čekal.
A tam, kde čekají tam je i život. A ten jde dál.
