Tati, vzpomínáš si na Naděždu Alexandrovnu Martyněnkovou? Dnes už je pozdě, ale zítra přijeď ke mně. Seznámím tě se svým mladším bratrem – a tvým synem. To je vše. Nashledanou! Chlapec spal přímo přede dveřmi. Irena se divila, proč dítě v tak brzkou hodinu spí v cizím činžáku? Irena, učitelka s desetiletou praxí, prostě nemohla jen tak přejít. Nachýlila se nad chlapcem a opatrně ho zatřásla za hubené rameno: „Hej, mladý muži, probuď se!“ „Co?“ – chlapec se nemotorně posadil. „Kdo jsi? Proč tady spíš?“ „Nespím. Jen… máte měkkou rohožku. Seděl jsem a omylem jsem zadříml,“ odpověděl. Irena bydlela v domě jen půl roku, koupila byt po rozvodu s mužem. Sousedů zatím moc neznala, ale že dítě nepatří k domu, bylo jasné. Chlapci bylo tak deset, možná jedenáct, byl sice oblečený do starších, ale čistých šatů. Podupával a přenášel váhu z nohy na nohu. Irena pochopila, že potřebuje na záchod. „Běž. Ale honem, spěchám do práce,“ pustila ho dovnitř. Chlapec na ni koukal svýma neobvyklýma světle modrýma očima. „Velmi vzácná barva…,“ napadlo ji najednou. Než si host ve koupelně omyl ruce, nachystala mu chleby se salámem. „Vem si, najíš se.“ „Děkuju!“ byl už ve dveřích. „Zachránila jste mě. Teď v klidu počkám.“ „Na koho čekáš?“ „Na babičku Antonii Petrovnu. Bydlí vedle vás. Možná jí znáte?“ „Trochu znám, ale předvčírem odvezla sanitka do nemocnice. Když ji nesli na nosítkách, zrovna jsem šla domů z práce.“ „Do jaké nemocnice ji vezli?“ polekaně se ptal kluk. „Včera měla službu dvacítka, tedy 20. městská. Tam ji nejspíš měli.“ „A jak se jmenujete?“ zeptal se ochránkyně. „Irena Fedorovna,“ odpověděla už na odchodu. V myšlenkách ji chlapec nepřestával vrtat hlavou, celé dopoledne o něm přemýšlela. „Asi se mi ozval nerealizovaný mateřský instinkt,“ pomyslela si smutně. Žádné děti neměla, možná proto jí manžel opustil. Poměrně snadno ho pustila k ženě, která mu porodila dceru. O velké přestávce zavolala do nemocnice, sousedčinu zdravotní stav nebyl dobrý – mrtvice, už jí bylo 78. let. Po práci opět uviděla chlapce v domě, tentokrát na parapetu. „Čekal jsem vás,“ zaradoval se. „Babičku jen tak nepustí, k ní mě nepustili.“ Představili se. Ukázalo se, že se jmenuje Fedor. Říkal, že Fedor, ne Fedja. S umytým a najezeným hostem Irena ihned provedla krátký „výslech“: „Utekl jsi z domu? Rodiče asi šílí strachy?“ „Žádné rodiče nemám. Žiju u tety.“ „Tak teta asi šílí.“ „Ne. Řekl jsem jí, že jdu k babičce. Neví, že je babička v nemocnici. K ní nechci, i když je hodná a skoro nepije. Zato strýc pije každý den a pak je zlý. Mají už čtyři děti, páté na cestě a já ještě navíc.“ „Řekli, že mě dají do děcáku, a tam nechci. Vy mě hodně obtěžujete? Máma říkala, že jsem hyperaktivní dítě, celý po tátovi a taky tak modrooký. Mamka už není dva roky.“ „Jak se jmenovala tvoje maminka?“ „Naděžda Alexandrovna Martyněnková. Byla hodná, krásná. Pracovala jako sekretářka ředitele nějaké chemické továrny, název si nepamatuju.“ „A táta?“ „Nebyl žádný táta. Nikdy…,“ odpověděl smutně Fedor. Tehdy Ireně došlo, proč ji ten modrooký kluk tolik vzrušil. Oči! Tyhle světle modré oči… viděla je jen u jednoho člověka: u svého otce. A její otec byl ředitelem továrny! Ireně se sevřelo hrdlo: „Román ředitele se sekretářkou, co může být běžnější? Ale věděl vůbec, že sekretářka mu porodila syna? Všiml si jejího zmizení z recepce?“ A ona? Synovi dala jeho jméno, to znamená, že ho opravdu milovala. Byla jedináček a celé dětství toužila po bratru nebo sestře. Poslala Fedora pro chleba a okamžitě zavolala otci: „Tati, pamatuješ si Naděždu Alexandrovnu Martyněnkovou? Dnes už ne, ale zítra přijeď. Seznámím tě se svým malým bratrem i s tvým synem. To je vše, nashle, zbytek zítra!“ „Připravila jsem ti postel v obýváku. Vykoupej se, lehni si,“ řekla pak Fedorovi. Vůbec netušila, co bude dál. Věděla ale jistě, že svého bratra do špatné rodiny nebo dokonce do dětského domova nedá! Otec přijel ráno. Běžně víkendy prospala, dnes však nespala celou noc. Otec byl vždy její oporou, narozdíl od matky, která ji například kvůli snaze o pedagogickou fakultu hystericky odmítala podporovat. Za svatební rozhodnutí ji právě otec žehnal a po rozvodu jí pomohl vše přestát. Otec přišel upravený, voňavý, vyleštěné boty. Hned ve dveřích začal: „Co sis zase vymyslela, že jsi našla bratra? Měl jsem neklidnou noc…“ „Pssst, můj host ještě spí. Dáme si snídani?“ Během snídaně ho zasvětila do děje. Otec přiznal románek se sekretářkou Naděždou, ale když se vrátila ze „svatby“ s dítětem, už mezi nimi nic nebylo. Postupně rozplétali minulost: dítě nemá nikoho, nanejvýš vzdálené příbuzné. Fedor ml. jim dorazil vysvětlit, že se ho ujala „teta“, která žádné pokrevní pouto neměla. Průkazné podobnosti (výraz, zvláštní vady řeči, láska ke kočkám) a román v továrně znamenaly jasné otcovství. Formální uznání trvalo, musel proběhnout soud s DNA testy kvůli zapsání Fedora do rodiny. Manželka otce nakonec chlapce mezi děti nechtěla, v domě pomáhala pouze pomocnice. Fedor ml. zůstal u Ireny, otec s ním trávil každý den čas, Irenina rodina se rozrostla. Chlapec si poprvé v životě mohl vzít vlastní kotě – Murzika. Fedor Mikuláš udělal Naděždě bílý mramorový pomník, často jezdí s Fedorom na hřbitov. Jednou Fedor pronesl: „Mámě jsem slíbil, že nebudu moc plakat, že na mě bude dávat pozor z jiného světa a že mě znovu postrčí do života…“ Otec ho obejmul a slíbil: „Teď už nikdy nejsi sám, máš mě i Irenu.“ Zázračný modrooký kluk ze sídliště – Bratr, kterého mi osud přivedl: Dojemný příběh o nečekaném setkání, rodinném poutu a nesmrtelné lásce mezi sourozenci v srdci českého města

Tati, ty si ještě pamatuješ Naďu Novotnou? Dneska už je pozdě, ale zítra za mnou prosím přijeď. Seznámím tě se svým mladším bratrem. A také s tvým synem. To je vše. Na shledanou!

Chlapeček spal přímo u jejích dveří. Jarmila se zarazila proč nějaké dítě v tak brzkou hodinu dřímá v cizím paneláku? Jako učitelka s desetiletou praxí prostě nemohla jen tak projít kolem. Sklonila se a jemně s ním zatřásla za hubené rameno:

Haló, mladý muži, vstávej!

Co? polekaně se probral.

Kdo jsi? Proč tady spíš?

Nespím. Jen… máte měkkou rohožku. Seděl jsem a usnul jsem úplně omylem, zachraplal.

Jarmila byla v domě teprve půl roku. Koupila byt po rozvodu. Sousedy zatím skoro neznala, ale bylo jasné, že chlapeček není odtud.

Mohlo mu být deset, možná jedenáct, oblečený sice do starých, ale čistých věcí. Přešlapoval z nohy na nohu a tvářil se, jako by tancoval.

Jarmile došlo, že nutně potřebuje na záchod.

Běž. Ale rychle, já už teď spěchám do práce, pustila ho do bytu.

Pohlédl na ni s nedůvěrou svýma zvláštníma světlemodrýma očima. Takovou barvu očí člověk často nepotká, problesklo jí hlavou. Když si pak ve vaně myl ruce, Jarmila mu namazala chleba s gothajem.

Tady, dej si.

Děkuju! už stál ve dveřích. Zachránila jste mě. Teď můžu v klidu počkat.

A na koho čekáš? zeptala se.

Babičku Antonii Peškovou. Bydlí kousek od vás. Možná ji znáte.

Tu trochu znám, ale už předvčírem ji odváželi sanitkou do špitálu, odpověděla Jarmila. Viděla jsem ji, když jsem šla z práce, nesli ji na nosítkách.

Do které nemocnice? zhrozil se chlapeček.

Včera měla službu dvacátá městská. Asi tam.

A jak se jmenujete vy? osmělil se konečně.

Jarmila Krupičková, houkla už skoro ve dveřích.

Celý den se ve škole topila v papírech a starostech, ale kluk jí v hlavě pořád zůstal. Asi se mi ozvalo nějaké potlačené mateřství, kroutila v duchu hlavou. Děti sama neměla, a manžel s novou ženou zplodil rovnou potomka.

O velké přestávce zavolala do nemocnice. Babička měla mozkovou mrtvici, prognózu nic moc přece jen, už jí je 78 let.

Po práci se vracela domů a kluk zase seděl na parapetu v chodbě.

Čekám na vás, rozzářil se. Babičku mě za ní stejně nepustili.

Jarmila zjistila jméno byl to František. Prý František a žádný Franta.

Umytého a najedeného kluka si posadila k výslechu:

Utekl jsi z domova? Rodiče se asi zbláznili strachy?

Rodiče už nemám. Bydlím u tety.

Tak aspoň teta musí šílet.

Ani moc ne. Říkal jsem jí, že pojedu k babičce. Ona už však neví, že babi je v špitálu. K nim se mi nechce, i když je hodná a skoro vůbec nepije. Jenže strejda je každý den na šrot a pak je zlý. Mají svoje čtyři děti a páté na cestě, a teď ještě já. Prý mě nakonec dají do děcáku. Ale já tam nechci. Nevadím vám moc? Máma říkala, že jsem hyperaktivní celý táta. A taky světlýma očima jak on. Mamku už nemám dva roky.

A jak se jmenovala maminka?

Naděžda Novotná. Byla moc hodná a krásná. Pracovala jako sekretářka u ředitele nějaké chemičky, už si nevzpomínám.

A tatínek? vyhrkla Jarmila.

Žádný tatínek nebyl. Nikdy.

V tu chvíli si Jarmila uvědomila, proč s ní setkání s tímhle modrookým klukem tolik zamávalo. Ty oči! Takové měla jenom jedna osoba a to byl její vlastní táta.

A její táta byl ředitelem fabriky!

Zatajila dech. Romanek šéfa a sekretářky panečku, tomu řeknu banální melodram! Věděl vůbec, že se sekretářce narodil syn? Všiml si, že z kanceláře najednou zmizela?

A ona? Pojmenovala syna po něm Musela ho milovat!

Jarmila byla jedináček, a přitom od mala toužila po sourozenci.

Skoč mi prosím do Samky pro chleba, je to jen přes ulici, vyslala Františka ven.

Ihned vyťukala otce:

Tati, pamatuješ si Naděždu Novotnou? Dnes už je pozdě, ale zítra přijď ke mně. Seznámím tě se svým malým bratrem. A… také s tvým synem. Zbytek zítra! a položila telefon.

Nachystala jsem ti postel na gauči v obýváku. Dej si sprchu a šup do hajan, řekla Františkovi, když se vrátil.

Přesně nevěděla, co bude dál, ale bylo jí jasné, že svého bratra nikomu neopustí. Už vůbec ne do dětského domova!

Otec dorazil brzy ráno. Jarmila, která jinak víkendy prospala, skoro celou noc nespala.

Svého tátu měla ráda. Vždy stál při ní, na rozdíl od mámy.

Od dětství byl její zachránce, držel při ní, když šla na pajdák navzdory matčiným scénám o zničené budoucnosti mezi obyčejňáky.

Matka se totiž za obyčejňáka nikdy nepovažovala, byť z vesnice pocházela. Právě táta jí žehnal při svatbě, a pak utíral slzy při rozvodu.

Otec byl jako vždy: elegantní, klidný, v nažehlených kalhotách a lakýrkách. Decentní drahá kolínská k tomu.

Co jsi to vymyslela? Jaký malý bratr? Celou noc jsem spal mizerně a nervoval se. začal ode dveří.

Ticho, tati, můj host ještě spí, a vedla ho do kuchyně. Jdeš určitě hladový, vezmi si snídani.

U snídaně svěřila tátovi všechno.

Je to podivné, začal táta. Ano, byla u mě sekretářka Naďa Novotná. Chytrá, mladá, pohledná. Zamilovaně na mě koukala. I starý chlap, ale… znáš to. Kdo by té pozornosti odolal. Nebyl jsem svatý. Ale vaši jsem opustit nikdy nechtěl.

Jednou se mě zeptala, jestli bych nechtěl syna. Řekl jsem, že mám dceru a syn už pro mě není téma.

Za čas jí onemocněla maminka, jela pečovat. Na místo vzali dočasně jinou paní. Za rok se vrátila, celá rozkvetlá. Zeptal jsem se, jestli se vdala řekla, že ano, a že má chlapečka. Manžel prý fajn, v nájmu. Jméno měla pořád Novotná.

No víš jak, dneska všichni žijí na psí knížku. Pak byly už jen pracovní vztahy.

Před třemi lety Naděžda dlouho stonala, pak najednou odešla. Dozvěděl jsem se to, když jsem podepisoval příspěvek rodině.

Škoda jí, byla mladá. Ale že bys mi lepila syna, dcero Vždyť měla manžela, dokončil otec.

V tom vešel host. Slušně pozdravil, a v tu chvíli otec zblednul. Vedle sebe byli podobní až až.

Tak se seznámíme! natáhl táta ruku. František Novotný.

František František Novotný, odpověděl kluk a sevřel mu ruku, zároveň se oba udiveně zamračili podobně.

Dneska mám samé Františky na návštěvě, poznamenala Jarmila.

Mladší František šel do koupelny, starší se spiklenecky zadíval na dceru.

Nerozumím. Je celej já z dětství. Myslel jsem, že měla manžela?

To si vymyslela. Do vesnice jela, aby mohla tajně porodit, vysvětlila Jarmila. Podívej se na výplatní pásky, kdy byla na mateřské dovolené…

Celý život tě měla ráda. Franta přísahá, že otce neměl. Nikdy.

Počkej, stop! Naďa neměla ani bratra, ani sestru. Byla jediná. Její maminka už taky nežije. Tak odkud se vzala teta a babička? zamyslel se táta.

To už Franta stál ve dveřích:

To je o mojí mámě? Teta Věra vlastně není teta, ale vzdálená příbuzná. Když mamka už nechodila, přijeli do města. Babička Tonička je její máma. Po mamince mě vzali k sobě.

Z bytu nás vyhodili, tak mě příbuzní vzali domů. Dokonce za mě něco berou od státu. Strejda furt nadává, že málo.

Ale já jsem si vás pamatoval, pane Františku! Váš fotku měla mamka na zrcadle v rámečku. Myslel jsem, že jste herec. Ptával jsem se, prý poví, až budu velký.

Jarmila Františka nasnídala a poslali ho do kina, bylo to blízko domu.

No tati, ještě pořád pochybuješ? zeptala se Jarmila.

Asi ne, ale DNA test bude, vztah musím prokázat soudně, uznal táta.

Nastala ještě menší panika, předstíraná hypertenze a skoro infarkt u Ludmily Ivanové, Františkovy manželky. Rychle ji to přešlo, odjela k moři a až později přišla kluka okouknout.

František se jí líbil, ale adoptovat ho, to ani omylem. Na návštěvu ano, ale pořád? Na to prý nemá sílu.

Mám paní na úklid, ale vychovatelku z ní neudělám! oznamovala.

Nikdo ji nepřemlouval. František starší trávil s Frantou čas rád, hledal ve všem společné rysy: Oba nesnášeli krupicovou kaši, zato kočky zbožňovali.

Jenže manželka Františka měla na kočky alergii a mladší Franta nikdy neměl svůj byt, kam by kočku mohl vzít.

A oběma šumělo S, úplně stejně.

Po dvou měsících byla všechna jednání hotova a soud uznal otcovství.

Od dneška jsi oficiálně můj syn. Tady máš doklad. Byl jsi jím vždycky, jen jsem o tobě nevěděl. Odpustíš mi to, dokážeš-li?

Nemusíš mi říkat tati, říkej si, jak chceš, jen věz, že už nejsi sám, máš oporu. Máš mě a Jarmilu sestru.

Já to poznal hned, že jsi můj táta, usmál se Franta.

Ty dnešní děti, jsou chytřejší než Google, uchechtl se táta a objal syna.

Jarmila viděla tátovy slzy, ale rychle se sebral. Franta zůstal u Jarmily, občas chodil k téměřmace na čaj, a táta denně navštěvoval. Počase si s Jarmilou pořídili kotě.

U supermarketu rozdával děda koťata zadarmo Franta si vybral to nejslabší. Nazvali ho Míša. Ten den byl Franta prý nejšťastnější kluk v Praze!

P.S.: František Novotný postavil Nadě bílý mramorový pomník.

S Frantou za ní jezdí dávat květiny.

Jednou, když vonné květy položili, Franta povídá:

Víš, tati, máma mi ještě před smrtí říkala, že se nemám moc trápit. Že vlastně nezmizí, jen přejde na druhý břeh a odtamtud na mě bude dávat pozor.

A slíbila, že se bude snažit mi pomáhat i odtamtud. A víš co? Teď už vím, že to byla ona, kdo mi poslal do cesty Jarmilu, i tebe! Tomu fakt věřím! Věříš mi, tati?

Samozřejmě že věřím, odpověděl otec.

Rate article
DoN
Tati, vzpomínáš si na Naděždu Alexandrovnu Martyněnkovou? Dnes už je pozdě, ale zítra přijeď ke mně. Seznámím tě se svým mladším bratrem – a tvým synem. To je vše. Nashledanou! Chlapec spal přímo přede dveřmi. Irena se divila, proč dítě v tak brzkou hodinu spí v cizím činžáku? Irena, učitelka s desetiletou praxí, prostě nemohla jen tak přejít. Nachýlila se nad chlapcem a opatrně ho zatřásla za hubené rameno: „Hej, mladý muži, probuď se!“ „Co?“ – chlapec se nemotorně posadil. „Kdo jsi? Proč tady spíš?“ „Nespím. Jen… máte měkkou rohožku. Seděl jsem a omylem jsem zadříml,“ odpověděl. Irena bydlela v domě jen půl roku, koupila byt po rozvodu s mužem. Sousedů zatím moc neznala, ale že dítě nepatří k domu, bylo jasné. Chlapci bylo tak deset, možná jedenáct, byl sice oblečený do starších, ale čistých šatů. Podupával a přenášel váhu z nohy na nohu. Irena pochopila, že potřebuje na záchod. „Běž. Ale honem, spěchám do práce,“ pustila ho dovnitř. Chlapec na ni koukal svýma neobvyklýma světle modrýma očima. „Velmi vzácná barva…,“ napadlo ji najednou. Než si host ve koupelně omyl ruce, nachystala mu chleby se salámem. „Vem si, najíš se.“ „Děkuju!“ byl už ve dveřích. „Zachránila jste mě. Teď v klidu počkám.“ „Na koho čekáš?“ „Na babičku Antonii Petrovnu. Bydlí vedle vás. Možná jí znáte?“ „Trochu znám, ale předvčírem odvezla sanitka do nemocnice. Když ji nesli na nosítkách, zrovna jsem šla domů z práce.“ „Do jaké nemocnice ji vezli?“ polekaně se ptal kluk. „Včera měla službu dvacítka, tedy 20. městská. Tam ji nejspíš měli.“ „A jak se jmenujete?“ zeptal se ochránkyně. „Irena Fedorovna,“ odpověděla už na odchodu. V myšlenkách ji chlapec nepřestával vrtat hlavou, celé dopoledne o něm přemýšlela. „Asi se mi ozval nerealizovaný mateřský instinkt,“ pomyslela si smutně. Žádné děti neměla, možná proto jí manžel opustil. Poměrně snadno ho pustila k ženě, která mu porodila dceru. O velké přestávce zavolala do nemocnice, sousedčinu zdravotní stav nebyl dobrý – mrtvice, už jí bylo 78. let. Po práci opět uviděla chlapce v domě, tentokrát na parapetu. „Čekal jsem vás,“ zaradoval se. „Babičku jen tak nepustí, k ní mě nepustili.“ Představili se. Ukázalo se, že se jmenuje Fedor. Říkal, že Fedor, ne Fedja. S umytým a najezeným hostem Irena ihned provedla krátký „výslech“: „Utekl jsi z domu? Rodiče asi šílí strachy?“ „Žádné rodiče nemám. Žiju u tety.“ „Tak teta asi šílí.“ „Ne. Řekl jsem jí, že jdu k babičce. Neví, že je babička v nemocnici. K ní nechci, i když je hodná a skoro nepije. Zato strýc pije každý den a pak je zlý. Mají už čtyři děti, páté na cestě a já ještě navíc.“ „Řekli, že mě dají do děcáku, a tam nechci. Vy mě hodně obtěžujete? Máma říkala, že jsem hyperaktivní dítě, celý po tátovi a taky tak modrooký. Mamka už není dva roky.“ „Jak se jmenovala tvoje maminka?“ „Naděžda Alexandrovna Martyněnková. Byla hodná, krásná. Pracovala jako sekretářka ředitele nějaké chemické továrny, název si nepamatuju.“ „A táta?“ „Nebyl žádný táta. Nikdy…,“ odpověděl smutně Fedor. Tehdy Ireně došlo, proč ji ten modrooký kluk tolik vzrušil. Oči! Tyhle světle modré oči… viděla je jen u jednoho člověka: u svého otce. A její otec byl ředitelem továrny! Ireně se sevřelo hrdlo: „Román ředitele se sekretářkou, co může být běžnější? Ale věděl vůbec, že sekretářka mu porodila syna? Všiml si jejího zmizení z recepce?“ A ona? Synovi dala jeho jméno, to znamená, že ho opravdu milovala. Byla jedináček a celé dětství toužila po bratru nebo sestře. Poslala Fedora pro chleba a okamžitě zavolala otci: „Tati, pamatuješ si Naděždu Alexandrovnu Martyněnkovou? Dnes už ne, ale zítra přijeď. Seznámím tě se svým malým bratrem i s tvým synem. To je vše, nashle, zbytek zítra!“ „Připravila jsem ti postel v obýváku. Vykoupej se, lehni si,“ řekla pak Fedorovi. Vůbec netušila, co bude dál. Věděla ale jistě, že svého bratra do špatné rodiny nebo dokonce do dětského domova nedá! Otec přijel ráno. Běžně víkendy prospala, dnes však nespala celou noc. Otec byl vždy její oporou, narozdíl od matky, která ji například kvůli snaze o pedagogickou fakultu hystericky odmítala podporovat. Za svatební rozhodnutí ji právě otec žehnal a po rozvodu jí pomohl vše přestát. Otec přišel upravený, voňavý, vyleštěné boty. Hned ve dveřích začal: „Co sis zase vymyslela, že jsi našla bratra? Měl jsem neklidnou noc…“ „Pssst, můj host ještě spí. Dáme si snídani?“ Během snídaně ho zasvětila do děje. Otec přiznal románek se sekretářkou Naděždou, ale když se vrátila ze „svatby“ s dítětem, už mezi nimi nic nebylo. Postupně rozplétali minulost: dítě nemá nikoho, nanejvýš vzdálené příbuzné. Fedor ml. jim dorazil vysvětlit, že se ho ujala „teta“, která žádné pokrevní pouto neměla. Průkazné podobnosti (výraz, zvláštní vady řeči, láska ke kočkám) a román v továrně znamenaly jasné otcovství. Formální uznání trvalo, musel proběhnout soud s DNA testy kvůli zapsání Fedora do rodiny. Manželka otce nakonec chlapce mezi děti nechtěla, v domě pomáhala pouze pomocnice. Fedor ml. zůstal u Ireny, otec s ním trávil každý den čas, Irenina rodina se rozrostla. Chlapec si poprvé v životě mohl vzít vlastní kotě – Murzika. Fedor Mikuláš udělal Naděždě bílý mramorový pomník, často jezdí s Fedorom na hřbitov. Jednou Fedor pronesl: „Mámě jsem slíbil, že nebudu moc plakat, že na mě bude dávat pozor z jiného světa a že mě znovu postrčí do života…“ Otec ho obejmul a slíbil: „Teď už nikdy nejsi sám, máš mě i Irenu.“ Zázračný modrooký kluk ze sídliště – Bratr, kterého mi osud přivedl: Dojemný příběh o nečekaném setkání, rodinném poutu a nesmrtelné lásce mezi sourozenci v srdci českého města