– Tati, už za námi raději nechoď! Protože když odejdeš, maminka pokaždé začne plakat. A pláče až do rána. – Já usnu, probudím se, znovu usnu a zase se vzbudím, ale ona pořád pláče. Ptám se jí: „Maminko, proč pláčeš? Kvůli tátovi?..“ – A ona říká, že nepláče, že jenom šňupe nosem, protože má rýmu. Ale já už jsem velká a vím, že kvůli rýmě se slzy v hlase neobjevují. Tatínek seděl s Olgou u stolečku v kavárně a míchal lžičkou kávu v malé bílé šálku, která už dávno vychladla. Dcera se svého zmrzlinového poháru ani nedotkla, přestože před ní stála ve sklence opravdová lahůdka: barevné kopečky zmrzliny, nahoře zelený lístek a třešeň, vše polité čokoládou. Každá šestiletá holčička by tomuto skvostu neodolala. Ale Olga už minulý pátek, zdá se, rozhodla, že si s tatínkem vážně promluví. Tatínek mlčel, dlouho mlčel, a pak jí řekl: – Tak co s tebou teď, Olgo? Máme se už vůbec nevídat? Jak bych bez tebe žil?.. Olga zkrabatila nosík, má ho krásný, takový jako maminka – trošku brambůrkový, pomyslela si, a pak řekla: – Ne, tati. Já bez tebe taky nemůžu. Uděláme to takhle. Zavolej mamince a řekni jí, že si mě každý pátek budeš vyzvedávat ze školky. – Projdeme se spolu, pokud budeš chtít kávu nebo zmrzlinu, klidně půjdeme do kavárny. A já ti povím všechno o tom, jak s maminkou žijeme. Olga se zase zamyslela a po chvilce pokračovala: – A pokud se budeš chtít na maminku podívat, budu jí každý týden fotit na mobil a ukazovat ti fotky. Chceš? Tatínek se na svou malou moudrou dceru pousmál a přikývl: – Dobře, budeme takhle žít, holčičko… Olga si s úlevou povzdechla a pustila se do zmrzliny. Ale konverzace ještě neskončila – musela říct to nejdůležitější, proto, když jí od barevných kopečků zmrzliny zůstaly na nose zmrzlinové „vousky“, olízla je jazýčkem a pak byla zase vážná, skoro dospělá. Skoro žena. Která se musí starat o svého muže. I když ten už je starý: tatínek měl minulý týden narozeniny. Olga mu k tomu ve školce vyrobila přáníčko a pečlivě vybarvila velké číslo „28“. Tvář holčičky zase zvážněla, stáhla obočí a řekla: – Myslím, že by ses měl oženit… A velkoryse zalhala, dodala: – Vždyť… nejsi ještě tak starý… Tatínek ocenil její „gesto dobré vůle“ a zasmál se: – Říkáš – „ne tak úplně“… Olga nadšeně pokračovala: – Fakt, fakt! Třeba pan Strejda Petr, co už byl u mamky dvakrát, je dokonce plešatý, trošku. Tady… A Olga ukázala na temeno a uhladila si měkké kudrlinky dlaní. Pak pochopila, že tatínek nervózně zpozorněl a ostře se jí zadíval do očí, že prozradila maminčino tajemství. Tak si přitiskla obě dlaně k ústům a vykulila oči – což mělo znamenat úlek a rozpačitost. – Strejda Petr? Jaký strejda Petr k vám tak často chodí? To je ten maminčin šéf?.. – skoro nahlas, skoro na celou kavárnu, se zeptal tatínek. – Já nevím, tati… – Olga byla z té bouřlivé reakce trochu zmatená. – Možná šéf. Přináší mi vždycky bonbóny. A nám všem dort. A ještě Olga zvažovala, jestli se s tátou podělit o takovou tajnou věc – zvlášť když je teď „divný“: – A mamince květiny. Tatínek sepjal prsty na stole a dlouho na ně zíral. Olga věděla, že právě teď táta ve svém životě učiní důležité rozhodnutí. A proto mladá žena vyčkávala a netlačila na muže. Už věděla, nebo spíš tušila, že muži jsou pomalejší a ke správným rozhodnutím je musí postrčit žena – obzvlášť jedna z nejdůležitějších v životě. Tatínek dlouho mlčel a nakonec se odhodlal. Hlasitě si povzdechl, vzhlédl a řekl… Kdyby byla Olga starší, pochopila by, že mluvil tónem, jakým Otello kladl svoje tragické otázky Desdemoně. Ale zatím netušila nic o Otellovi ani Desdemoně, ani jiných velkých láskách. Prostě sbírala životní zkušenosti mezi lidmi a viděla, jak se někdy radují a jindy trápí kvůli maličkostem. Tak tedy tatínek řekl: – Pojď, Olgo. Je pozdě, odvedu tě domů. A cestou si promluvím s maminkou. O čem bude tatínek s maminkou mluvit, Olga se neptala, ale chápala, že je to důležité, a rychle začala dojídat zmrzlinu. Pak jí došlo, že na co se táta odhodlal, je mnohem důležitější než sebelepší zmrzlina, a tak skoro frajersky hodila lžičku na stůl, sklouzla ze židle, hřbetem ruky si utřela špinavé rty, šňupla nosem a přímo se podívala na tátu: – Jsem připravená. Jdeme… Domů nešli, spíš běželi. Přesněji, běžel táta. Ale Olgu držel za ruku, takže skoro „vlála“ jako praporek. Když vrazili do vchodu, dveře výtahu se právě pomalu zavíraly a odvážely někoho od sousedů nahoru. Táta trochu bezradně pohlédl na Olgu. Ta se podívala zespodu nahoru a zeptala se: – No? Proč stojíme? Na co čekáme? Vždyť máme jen sedmé patro… Táta ji popadl do náruče a rozběhl se po schodech. Když na jeho dlouhé nervózní zvonění konečně otevřela maminka, tatínek začal rovnou zhurta: – Nemůžeš to udělat! Jaký Petr? Já tě přece miluju. A máme Olgu… Pak, aniž pustil dceru z náruče, objal i maminku. A Olga objala oba kolem krku a zavřela oči. Protože dospělí se líbali… Tak to v životě chodí – dva tvrdohlaví dospělí uklidnila malá holčička, která je oba milovala, a oni milovali ji i sebe navzájem, jen si pěstovali svoji hrdost a ukřivděnost… Pište do komentářů, co si o tom myslíte. Dejte palec nahoru.