— Tati, seznam se, tohle je moje budoucí žena a tvoje snacha, Barbora! — zářil štěstím Bára. — Kdože?! — překvapeně se zeptal pan profesor, doktor věd Roman Filimonovič. — To má být vtip? Moc vtipné to není! Muž znechuceně pozoroval nehty na hrubých prstech „snašky“. Měl dojem, že ta dívka snad nikdy neviděla vodu a mýdlo. Jinak si neuměl vysvětlit zažranou špínu pod nehty. „Proboha! Ještě že moje Lára se nedožila takové ostudy! Vždyť jsme se snažili dát tomu klukovi nejlepší vychování,“ blesklo mu hlavou. — To není vtip! — opáčil vyzývavě Bára. — Barbora u nás zůstane, a za tři měsíce máme svatbu. Jestli nechceš být u svatby svého syna, tak se bez tebe obejdu! — Dobrý den! — usmála se Barbora a suverénně zamířila do kuchyně. — Tady mám koláčky, malinový džem, sušené houby…, — vypočítávala obsah už dost ošuntělé tašky. Roman Filimonovič si málem sáhl na srdce, když Barbora zničila zářivě bílý ručně vyšívaný ubrus rozteklým džemem. — Báro! Zpamatuj se! Jestli mi to děláš naschvál, tak to není nutné… Tohle je příliš kruté! Z jaké vísky jsi tu nevychovanou slečnu přitáhl? Nedovolím jí bydlet v mém domě! — zoufal profesor křičel. — Já Barboru miluju. A moje žena má plné právo žít se mnou v mém bytě! — pousmál se syn s dávkou ironie. Roman Filimonovič pochopil, že si z něj syn dělá legraci. Už dál nechtěl diskutovat, ztichl a odešel do svého pokoje. Odkdy zemřela maminka, vztahy se synem se značně změnily. Bára přestal studovat, byl drzí na otce, žil nevázaným životem. Roman Filimonovič doufal, že se syn změní, bude zase rozumný a hodný. Ale každý den se vzdaloval. A dnes domů přivedl tu venkovanku, dobře věděl, že otec jeho volbu nikdy neschválí… Brzy se Boris s Barborou vzali. Roman Filimonovič na svatbu odmítl přijít, nechtěl přijmout nechtěnou snachu. Rozčilovalo ho, že místo Lary, skvělé hospodyně, manželky a matky, teď zaujala nevzdělaná dívka, která neumí dát dvě slova dohromady. Barbora si jako by nevšímala odporu svého tchána a snažila se mu v každém vyhovět, ale spíš vše zhoršovala. Muž v ní neviděl žádnou dobrou vlastnost, jen to, že je nevzdělaná a nevychovaná… Bára si na roli vzorného manžela brzy přestal hrát, zase začal pít a chodit za zábavou. Otec často slýchal hádky mladých a těšilo ho to, doufal, že Barbora z jeho domu jednou provždy odejde. — Romane Filimonoviči! — vpadla jednou snacha do pokoje v slzách. — Boris chce rozvod, dokonce mě vyhání na ulici, ale já čekám dítě! — Proč na ulici? Vždyť nejsi bezdomovkyně… Jeď tam, odkud jsi přijela. Těhotenství ti nedává právo tu zůstat po rozvodu. Promiň, ale do vašich vztahů se míchat nebudu, — pravil muž, který měl ve skrytu duše radost, že se konečně zbaví dotěrné snachy. Barbora zoufale plakala a šla si balit věci. Nerozuměla, proč ji tchán nesnáší od prvního okamžiku, proč si s ní Boris pohrál jako se štěnětem a vyhodil ji na ulici. Co na tom, že je z venkova? Má přece také srdce a city… *** Uplynulo osm let… Roman Filimonovič žil v domově důchodců. V posledních letech šel jeho zdravotní stav rychle dolů. Boris toho samozřejmě využil a bez okolků poslal otce tam, aby se sám zbavil starostí. Stařík se s osudem smířil, jiná možnost nebyla. Za život naučil tisíce lidí lásce, úctě a péči, dodnes mu chodí děkovné dopisy od bývalých studentů… Ale vlastního syna člověkem udělat nedokázal… — Romane, máš návštěvu, — oznámil spolubydlící po návratu z procházky. — Kdo? Bára? — vyhrkl stařík, ale v duchu věděl, že je to nemožné. Syn ho nikdy nenavštíví, nenávidí ho… — Nevím. Sestřička mi jen řekla, ať tě pozvu. Tak co sedíš? Běž tam! — usmál se soused. Roman vzal hůl a pomalu vyšel z malé, dusné místnosti. Po schodech už z dálky uviděl ji, a hned poznal, i když už uplynulo hodně času od posledního setkání. — Dobrý den, Barboro, — řekl nějak tiše, s hlavou sklopenou. Asi dodnes cítil vinu vůči té upřímné dívce, za kterou se tehdy před osmi lety nepostavil… — Romane Filimonoviči?! — podivila se žena s růžolícími tvářemi. — Moc jste se změnil… Jste nemocný? — Trochu…, — smutně se usmál. — Co tu děláš? Jak jsi zjistila, kde jsem? — Boris mi řekl. Víte, on už vůbec nechce mít nic společného se synem. Ale kluk pořád prosí, chce za tátou, chce za dědou… Honza za nic nemůže, že ho neuznáváte. Chybí mu blízcí, jsme tu s ním sami… — třásl se její hlas. — Promiňte, asi jsem sem raději ani neměla chodit. — Počkej! — zastavil ji stařík. — Jak je na tom teď Honzík? Poslední fotka byla, když mu bylo tři roky. — Je tu, u vchodu. Mám ho zavolat? — nejistě se zeptala Barbora. — Určitě, zavolej, dcero! — zaradoval se Roman Filimonovič. Do haly vešel zrzavý klučina, úplná malá kopie Báry. Honzík nesměle přistoupil k dědovi, kterého nikdy neviděl. — Ahoj, synku! Jak jsi už veliký… — rozplakal se stařec a obejmul vnuka. Dlouho si povídali, procházeli se podzimními alejemi parku u domova. Barbora vyprávěla o těžkém životě, o tom, jak jí brzy zemřela maminka a jak mladá žena musela sama vychovávat syna a starat se o nějaké hospodářství. — Odpusť mi, Barboro! Moc jsem ti ublížil. Ačkoliv jsem si celý život myslel, že jsem chytrý a vzdělaný, teprve teď mi došlo, že člověka nesmíme posuzovat podle vzdělání a způsobů, ale podle upřímnosti a dobrého srdce, — pronesl stařec. — Romane Filimonoviči! Chtěli bychom vám něco nabídnout, — usmála se Barbora, nervózně. — Pojeďte s námi! Jste sám, my s Honzou jsme sami… A tak bychom chtěli mít blízkého člověka u sebe. — Dědo, pojeď! Budeme chodit na ryby, do lesa na houby… U nás na vesnici je krásně, místa je dost! — žadonil Honzík, držel dědovu ruku. — Pojeďme! — usmál se Roman Filimonovič. — Hodně jsem u syna zmeškal, věřím, že ti teď dokážu dát to, co jsem Borisovi neuměl. Navíc jsem nikdy nebyl na vesnici. Doufám, že se mi tam bude líbit! — Určitě si to užijete! — zasmál se Honzík.