Víš, vždycky jsem si myslela, že takové příběhy jsou jen něco, co čteš večer na internetu. Ale nakonec i mně se jeden takový stal, a vůbec nebyl jen z filmů.
Bylo mi šest, když nás táta opustil mě, maminku a moje dvě mladší sestry, dvojčata. Fakt najednou a bez varování. Zůstaly jsme samy. Mamka ho dlouho omlouvala, vyprávěla mi, že táta je na služební cestě, ale já tušila, že to není pravda. Po čase jí došlo, že už mě neoblbuje, a prostě řekla: Táta už do našeho života nepatří.
Moje malá hlava to tehdy nechápala. Byla jsem na tátu naštvaná, představovala si, že se jednoho dne vrátí ale to se nikdy nestalo. Mamka zůstala s námi, neřešila svoje osobní štěstí. Jasně, měla to těžké, fakt si to všechno musela odmakat. Kdo by chtěl rozvedenou ženu se třemi dětmi, že jo? Čas šel dál. Dneska už jsem sama vdaná, mám děti a žijeme pořád na venkově kousek za Kutnou Horou. Máme malý statek a vlastní jabloňový sad. Je to ještě mladé, ale začíná to vydělávat.
Před pár měsíci mi zavolal chlap, kterého jsem vůbec neznala. Říkal, že si potřebujeme hned promluvit. Naznačil, že má zájem koupit jablka ve velkém. No jasně, proč ne. Sešli jsme se u mého sadu. Přišel muž, kterého bych na ulici určitě přehlédla plešatý, při těle. Usmál se na mě a podal mi baťůžek. Otevřela jsem ho uvnitř byly levné bombony a krabice instantní kávy. Úplně mě to zarazilo. A pak řekl:
Jsem tvůj táta.
Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem se ho zeptala: Byl jsi někdy ve vězení? Ne. Takže chceš koupit jablka? Ne. Tak promiň, na shledanou. Na shledanou…
Baťůžek nechal na lavici. Doběhla jsem ho a dala mu ty laciné dobroty zpátky. Vůbec jsem netušila, co si od toho sliboval. Řekla jsem sestrám, že se může objevit i u nich a opravdu, šel za nima s tím stejným baťůžkem. Jak se může někdo po čtyřiadvaceti letech vrátit jen s krabicí kávy? Vysvětli mi to někdo, prosím.
