Myslela jsem si, že takové příběhy jsou jen něco, co člověk najde na internetu. Ale i já se nakonec stala součástí jednoho takového příběhu.
Bylo mi šest let, když nás táta opustil. Stalo se to ze dne na den, bez rozloučení. Zůstala jsem sama s mámou a dvěma mladšími dvojčaty sestrami. Máma se ho dlouho snažila hájit, vysvětlovala mi, že je tatínek na služební cestě, ale já pravdu tušila. Když už neměla sílu dál lhát, řekla jen: Táta už není součástí našeho života!
Dětská hlava to všechno nechápala. Byla jsem na něj naštvaná a neustále jsem si představovala jeho návrat. Nikdy se to nestalo. Máma s námi žila dál svůj osobní život si nezařídila. Pro ni to bylo těžké, ale zřejmě neměla na výběr. Kdo by chtěl rozvedenou ženu se třemi dětmi? Čas šel dál. Dnes už jsem sama vdaná a mám děti. Stále žiji na vesnici. Máme svou malou farmu a jabloňový sad. Je to mladé, ale už nám naše práce pomalu začíná vynášet.
Před pár měsíci mi zavolal muž, kterého jsem neznala. Říkal, že je nutné, abychom si promluvili. Dokonce naznačil, že má zájem koupit jablka ve velkém. Samozřejmě jsem souhlasila. Setkali jsme se u našeho sadu. Přišel tlustý, holohlavý chlap. Usmál se na mě a předal mi balíček. Otevřela jsem ho. Byly v něm levné bonbóny a krabička instantní kávy. Zůstala jsem překvapená. Pak mi řekl:
Jsem tvůj otec.
Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem zamumlala: Byl jsi někdy ve vězení? Ne. Přišel jsi pro jablka? Ne. Tak nashledanou. Nashledanou…
Tašku nechal na lavičce. Doběhla jsem ho, vrátila mu jeho laciné dárky. Pořád přemýšlím, v co vlastně doufal. Upozornila jsem sestry, že se může objevit. Měla jsem pravdu navštívil je se stejnou taškou. Jak se může někdo po čtyřiadvaceti letech vrátit jen s krabičkou kávy? Odpověz mi na to!
