Táta se na nás jednoho krásného dne vykašlal a zanechal mámě slušnou kupu dluhů. Od té doby jsem o šťastné dětství mohla leda tak číst v knihách.
Když mi bylo deset a bráchovi tři, táta se zamiloval do jiné ženské, která údajně byla hezčí než naše máma. Po tátovi nám zůstalo akorát byt v Brně, samozřejmě s hypotékou na krku. Dokud byli rodiče spolu, chodila jsem na fajn školu, jezdila na soutěže, lezla po různých kroužcích a mastila basket. Po rozvodu všechno vzalo za své. Máma makala na dvě směny uklízela a potom se starala o babču v sousedství.
Školu jsem musela vyměnit za gympl, co byl blíž, protože na tramvaj už nebylo ani na lístek. S basketem byl amen, protože máma mě pořád šoupla k bráchovi, když měla chvilku volna. Světe, div se, všechno bylo jinak. Nakonec jsem prošla i tou střední, přihlásila se na výšku a pak jsem začala makat. Ta šťastná puberta se mi nějak vypařila.
Ukrojili mi ji vlastně oba táta svojí touhou po volnosti a máma tím, jak ze mě dělala rezervní chůvu. Nedávno jsem konečně splatila poslední korunu hypotéky hned bych to oslavila rumem! Je mi dvaadvacet a šetřím si na něco vlastního. Zas o fous lepší pocit. Ale když už jsem si myslela, že je hotovo, ejhle! S poslední splátkou na dveře zaklepal náš ztracený tatínek. Prý že se mu už stýská a že by se rád vrátil domů, když má všechno splacené. Máma je z toho celá bez sebe a najednou ve vzduchu poletuje štěstí jak jarní pyl. Já na to ale nemám nervy.
Ten chlap se na nás vykašlal, neviděl, neslyšel, o penězích raději nemluvit. Nechal nám jen dluhy a teď, když je otevřeno, si chce hrát na rodinu. Kdo vymyslel, že to musí někoho těšit? Máma samozřejmě září jako žárovka, ale já mám co dělat, abych se na oba neotrávilaAle možná, když zavřu oči a představím si, jak otáčím klíčem v zámku svého budoucího bytu, pochopím, že rodina už dávno nejsem to, co mi někdo slíbil u nedělního stolu rodina je to, co si vyberu zítra. Možná to bude máma, která konečně najde úsměv bez hořkosti, brácha, co mi napíše první rap, možná se tam jednou objeví i ten táta, stejně nepatřičný jako cizinec v kuchyni.
Třeba mu jednou odpustím. Třeba ne. Možná ještě nevím, kdo všechno mě jednou obejme, až to budu nejmíň čekat. Ale jestli jsem se něco naučila, tak že štěstí si můžu odložit na později, dokud si ho pro sebe nespatlám já sama z vlastní odvahy, z tichých odříkání a z těch malých vítězství, o kterých se povídá jenom za dveřmi, které si člověk otevře sám.
Tak jsem si nalila rum, vyšla na balkon a konečně si připila na sebe. Protože dnes začíná něco, co si už nenechám vzít.
