Poslední dny jsem měla zvláštní návštěvu přijel za mnou táta. Povídaly jsme si a slovo dalo slovo, až jsme se dostali k tomu, že manželovi hrozně zlobí telefon. Vydrží maximálně patnáct, dvacet minut, pak se vypne. Vymění baterku, ale je to ještě horší kompletně se zasekne. Takže jsem se rozhodla, že bych si pořídila nový telefon k narozeninám.
Manžel by si pak vzal ten starý. Oba totiž víme, jak moc mi ten telefon chybí. Najednou táta vytáhne starou, trošku poškozenou krabičku a povídá: Tohle je pro tebe od prababičky. Můžeš to prodat a koupit si za to telefon. Prababička se rozhodla mi dát svou svatební obrúčku. Zajímavé je, že se zachovala i ta původní krabička.
Kromě prstenu byla v krabičce i účtenka, štítek a pečeť. Prsten byl koupený v roce 1977. Jeho váha je něco málo přes sedm gramů.
Popravdě, při dnešních cenách si to neumím úplně představit je to hodně nebo málo. Ale mám pocit, že tehdy to muselo být dost drahé. Byly tehdy prostě v módě masivní obrúčky, tak si je dovolil skoro každý.
Třeba dnes by si málokdo koupil takový prsten. Ani si nedokážu představit, kolik by stál v dnešních korunách. Je to ze zlata o ryzosti 583. Ale myslím, že staré zlato z Československa je poctivější než dnešní. Prsten je prostě obrovský v porovnání s tím, co se dnes považuje za zásnubní prsten.
Nakonec jsem hned řekla, že prsten prodávat nebudu. Chci ho nosit. Na pověry nedám třeba že nesmíš nosit prsteny po druhých. Prsten mi zůstane jako drahá vzpomínka. Telefony se stejně rozbijí, koupí, vyhodí. Takový prsten už si nikdy nekoupím.
Co byste dělali vy s takovým prstenem?
