V nejtemnější chvíli mého života nás můj otec opustil, aby žil s jinou ženou. Zůstali jsme s maminkou a mladší sestrou sami. Moje sestřička Eliška měla teprve dva roky a už tehdy trpěla vážnými zdravotními problémy, které se časem jen zhoršovaly. Péče o ni vyžadovala spoustu peněz, úsilí i trpělivosti. Nemohl jsem tehdy pochopit, co přesně jí je, ale viděl jsem bolest ve tváři maminky, která spolu s babičkou dělala všechno proto, aby Elišku zachránila. Otec si stále stěžoval, že už nemá sílu, a často se s mámou hádal. Jeho odchod jsem vnímal jako osobní zradu byl ke mně laskavý a staral se o mě, když máma veškerou péči věnovala sestře.
Den, kdy se maminka dozvěděla, že nás otec definitivně opustil, mám vrytou hluboko do paměti jako nejosamělejší okamžik svého života. Otec se přestěhoval do Brna, začal si nový život s jinou ženou a na nás z Prahy jakoby zapomněl. Ani prosby jeho matky, mé babičky, nepomohly nikdy se nevrátil. Rok po jeho odchodu Eliška zemřela a my s mámou a babičkou jsme se ze ztráty téměř nedokázali vzpamatovat. Otec se neobjevil ani na pohřbu a nezanechal nám ani vzkaz na rozloučenou.
Maminka prožívala smutek po ztrátě dcery velmi těžce. V té době se pro mě stala hlavní oporou babička Marie, protože dědeček už dávno nežil. Měla srdce na dlani a stala se mou druhou maminkou. I babička z otcovy strany, paní Anna, mě měla nesmírně ráda a často se u nás zastavovala. Postupem času se maminka dokázala vzchopit a začala si znovu všímat i mě. Jednou mě objala s pláčem a slíbila mi, že mě nikdy neopustí a udělá pro moje štěstí všechno na světě. Své slovo vždy dodržela, stejně jako babička vždy u mě stály a nikdy mě v ničem nenechaly samotného. Složily se i na to, abych měl pěkné sako na závěrečnou školní slavnost, abych se tam cítil výjimečný.
Otce jsem neviděl mnoho let, ale nikdy jsem na něj úplně nezapomněl. Setkali jsme se jen jednou, když zemřela moje babička Marie a on dorazil na pohřeb, myslím hlavně proto, že doufal v dědictví byl přesvědčen, že mu babička zanechala byt v Praze. On ale netušil, že moudrá a laskavá babička už dávno převedla byt na mě, ještě když mi bylo dvanáct let. Její čin byl pro mě důkazem hluboké lásky a přesvědčení, že rodinné pouto není jen o krvi, ale o tom, že si umíme podat pomocnou ruku, když je to nejvíc potřeba.
S odstupem času chápu, že opravdová rodina je ta, která vás nezradí, i když je život nefér. Láska a obětavost mých babiček i maminky mi daly do života mnohem víc než cokoliv jiného. Vím, že i v nejtěžších chvílích se můžeme spolehnout na lidi, kteří u nás zůstanou, i když někdo jiný odešel.
