Tak ukaž, když jsi tak chytrá přelož! zachechtal se ředitel a hodil uklízečce smlouvu. O týden později už balil své věci.
Ludmila sledovala rozmazanou šmouhu od boty na právě umytém linoleu. V ústech jí zůstával známý pach sava a laciného mýdla. Bylo jí třicet dva a posledních pět let jejího života se počítalo na vyšlapané schody a objem kýblu.
Novotná, snad jste neusnula? hlas ředitele továrny Elektrostroj, pana Stanislava Hrušky, ji protnul jako rána bičem. Za deset minut mají Němci poradu v zasedačce. Aby tam nebylo ani smítko.
Ludmila se ani neozvala. Byla zvyklá být neviditelná. Nikdo v té budově netušil, že pod modrým pláštěm je osoba, která kdysi četla Goetha v originále a chtěla být právničkou pro mezinárodní vztahy. Všechno se zhroutilo najednou: matčin infarkt, vozík, účty za rehabilitace, které spolykaly byt i sny. Její němčina teď někde spala pod nánosem směn a nočních služeb.
V zasedací místnosti bylo dusno. Na naleštěném stole, který Ludmila právě drhla, ležela kožená složka. Drahá, elegantní. Horní list byl plný titěrných písmen v jazyce, který neslyšela roky.
Vertrag über die Übertragung von Anteilen písmena sama skládala smysl. Znehybněla pohledem přejíždějíc řádky. Nebyla to ledajaká smlouva. Byl to rozsudek smrti pro továrnu. Stanislav Hruška v ní přehazoval majetky tak, aby firma skončila s dluhy a investoři s prázdnou skořápkou.
Co je, Novotná? Znáte písmenka? Hruška vešel do místnosti a rozmáchl se urovnávaje si kravatu. Za ním klopýtal hlavní inženýr Milan Petřík.
Ludmila nestačila ustoupit. Zvedla oči, a v tom pohledu bylo na chvíli vidět dávno pohřbenou hrdost.
Je tam chyba, pane řediteli. Ve dvanáctém bodě. Němci při prvním zpoždění platby přebírají kontrolu. Podepisujete něco, co vás během měsíce vymete odsud pryč.
Hruška ztuhl a tvář mu zrudla. Otočil se na inženýra a jeho úšklebek se nesl tichem.
Vidíš, Petříku? Už nemáme uklízečku, ale mezinárodního právníka. Podívej, plášť už má ošoupaný, kýbl v ruce, a stejně radí!
Přistoupil k Ludmile tak blízko, až ucítila vůni jeho drahého parfému a koňaku.
Tak když jsi tak chytrá, přelož to! uchechtl se, odhodil jí složku na stůl rovnou před nos.
Tak dělej, moudrá hlavo. Jestli zítra do osmi ráno nebude na mém stole kompletní rozbor v češtině s tvými poznámkami, odevzdáš mop a můžeš s klidem žebrat na náměstí. Myslíš, že tvoje máma vydrží dlouho na suchém chlebu?
Inženýr Petřík uhnul pohledem. Ludmila mlčky vzala složku. Byla těžká. Tak jako její celý život.
Tu noc Ludmila nespala. Seděla v kuchyni pod slabou lampičkou. Maminka ve vedlejším pokoji ze spaní tiše vzdychala. Před Ludmilou ležela smlouva a starý studentský slovník.
Pracovala zarputile. Každou větu, každou právní kličku rozpletla. Viděla jasně, jak Hruška podrazil nejen sebe, ale i stovky lidí z výroby. V účetnictví skryl nevymahatelné půjčky.
Ráno nevzala mop. Na sebe oblékla své jediné zachovalé šaty černé, přísného střihu, které měla schované pro nejhorší případy.
Přesně v osm vešla do kanceláře ředitele.
Tady je váš překlad, pane Hruško. A dovolím si dodat: nepodepisujte to. Je tam klauzule o osobní odpovědnosti celým vaším majetkem.
Hruška ani na papíry nepohlédl. Líně vypustil kouř z drahé cigarety.
Táhni podlahu drhnout, právničko. Ještě jsem tě nevyhodil jen proto, že zítra by tu zbyl bordel. Jděte.
Druhý den přijela delegace. Vedl ji pan Schneider muž s tváří z kamene. Jednání probíhala za zavřenými dveřmi, ale Ludmila, která zrovna leštila lišty, slyšela, jak Hruškův hlas přechází do ječáku.
Najednou se otevřely dveře. Schneider vyšel ven, v ruce listy, které Ludmila v noci připravila.
Wer hat das geschrieben? rozhlédl se. Kdo to napsal?
Oficiální překladatel, bledý mladík, znejistěl. Hruška vyběhl za Schneiderem, potící a rozčílený.
To je nesmysl, pane Schneider! Uklízečka si hraje Hned ji propustím!
Schneider ho zastavil gestem. Přišel až k Ludmile, která stála s hadrem v ruce.
Vy? zeptal se lámanou češtinou.
Já, odvětila Ludmila perfektní němčinou. Na vašem místě bych si obzvlášť pohlídala pohledávky zmíněné v příloze čtyři. Čísla tam neodpovídají skutečnosti.
Hruškou to trhlo, zkřivil se zlostí. Už se chystal na ni vztáhnout ruku, ale Schneider mu ji zastavil.
Dost, odvětil chladně Němec. Už jsme měli podezření, že tady něco nehraje. Tato analýza to jen potvrdila. Pane Hruško, naši právníci už chystají žalobu. O tuto smlouvu jste přišel. A brzy přijdete o všechno ostatní.
Chvíli se zadíval na Ludmiliny zničené ruce.
Potřebujeme člověka, který zná tu továrnu zevnitř a chápe zákony. Ustanovujeme tu dočasnou správu. Přijmete práci u nás? Potřebujeme poctivý právní audit.
Ludmila koukla po Hruškovi. Stál, křečovitě svíral futro a působil, jako by se každou chvíli sesune na zem. Oči plné děsu, už bez arogance.
Přijmu, řekla tiše Ludmila.
Uplynul týden. V ředitelně bylo ticho. Ludmila seděla za tím samým stolem, na nějž Hruška před týdnem házel papíry. Měla na sobě nový kostýmek, koupený za zálohu.
Do dveří nesměle nakoukl Milan Petřík, hlavní inženýr.
Ludmilo Pavlovno, zakoktal se. Hruška je tu pro své věci. Ochranka ho bez vašeho svolení nechce pustit dovnitř.
Ludmila vyšla na chodbu. Stanislav Hruška stál u výtahu s krabicí. Uvnitř pár sošek, zarámovaný diplom a napůl vypitá láhev koňaku. Vypadal starší o deset let. Šediny mu prosvítaly a drahý sako na něm viselo jako pytel.
Podíval se na ni ne s nenávistí, spíš zlomeně.
Tak přeložila jste to opravdu, řekl tiše. Jste spokojená?
Chtěla jsem jen, aby továrna fungovala, pane řediteli, odpověděla Ludmila. Aby lidé dostávali výplaty a ne abyste vy dostával prémie na jejich úkor.
Kývla ochrance. Ustoupili. Hruška vešel do výtahu a dveře se zavřely, jakoby ho odstřihly od světa, kde byl pánem.
Ludmila se vrátila do kanceláře. Přišla k oknu a pohlédla dolů do dvora. U vchodu stála nová uklízečka mladá dívka ve stejném modrém plášti. Opatrně myla mramorovou podlahu.
Ludmila pocítila, jak se v ní něco dlouho staženého konečně uvolnilo. Nohy jí zeslábly a těžce se posadila do křesla. Nebyl to triumf ve válce. Bylo to prosté navrácení sama k sobě.
Vytáhla mobil a vytočila číslo domů.
Mami? To jsem já. Všechno je v pořádku. Zítra přijede lékař, opravdu dobrý, z Prahy. Neboj se. Zvládneme to. Už nemusíme šetřit na lécích.
Ludmila položila mobil a pohlédla na stoh dokumentů. Práce bylo dost. Ale konečně to byla práce, pro kterou stálo za to žít.
