15. října
Dnes večer, když sedím u kuchyňského stolu, cítím potřebu si vše napsat. Tolik se toho změnilo za poslední roky. Vzpomněla jsem si, jak to všechno vlastně začalo.
Vy jste si vzali byt na hypotéku? vykřikla jsem tehdy nadšeně do telefonu. To je úžasné, dceruško! Skvělá zpráva!
Slyšela jsem, jak se Anna na druhé straně smála a v pozadí něco povídal Mirek.
Mami, ty tak křičíš, ještě nás uslyší sousedé…
Ať slyší! uchechtla jsem se. Kdy se můžu přijít podívat? Dneska? Zítra? Upeču štrúdl, ten s jablky, co má Mirek nejraději.
Na chvíli se odmlčela.
Přijď v sobotu, právě dáváme dohromady nábytek.
V sobotu jsem stála uprostřed světlého obýváku a pomalu se otáčela dokola, vdechovala vůni nové omítky a čerstvé barvy, pozorovala vysoké stropy, velká okna, vše zářilo novotou.
Kuchyň je obrovská, vidíš? vedla mě Anna chodbou. A balkon je zasklený, tam pak můžeme dát kočárek.
To je nádhera, pohladila jsem rukou stěnu. Mirek, jsi šikovný!
Jen pokrčil rameny.
Snažíme se, paní Vacková.
U oběda jsem si dala další kousek štrúdlu a řekla jsem to, co mi leželo na srdci už od rána.
Já měla o vás takový strach, to si ani neumíte představit. Anně už začíná třetí trimestr, a pořád jste byli v podnájmu, kde vás paní domácí mohla kdykoliv vyhodit. To přece není normální!
Anna se podívala na Mirka a hned jsem poznala, jak napjala ramena a Mirek pozoroval vzor ubrusu víc než mě.
Mami, zvládli jsme to.
Zvládli, zvládli… odložila jsem vidličku. A já přitom v noci nemohla spát, pořád jsem myslela na to, jak tam žijete a co bude, když se něco stane? Dítě potřebuje klidné zázemí, vlastní domov.
Mirek zakašlal a odsunul talíř.
Splátka není zrovna nízká. Ale máme spočítané, že to zvládneme.
A jak velká? zeptala jsem se opatrně.
Normální, ujistila mě rychle Anna. Na Prahu je to normální.
Dívala jsem se na dceru a na její napjatý obličej, na Mirka, jak se vyhýbá kontaktu pohledem, a najednou jsem si uvědomila: mají strach, ale neřeknou to.
Poslouchejte oba, řekla jsem rozhodně. Já vám budu pomáhat. A rodiče Mirka vám taky něco slíbil, že ano?
Říkala, že každý měsíc něco dá, přikývl Mirek.
Vidíte! Zvládnete to. Nebudete na všechno sami.
Anna se slabě usmála, ale v očích se jí držel stín nejistoty…
V březnu přišla na svět Eliška, velká, zdravá holčička s hlasem, co by vzbudil celý panelák. Každý týden jsem jim vařila polévky, prala pleny, pomáhala s kočárkem. Chodila jsem s Eliškou na procházky po pražském sídlišti, po širých dvorech mezi novostavbami.
Život šel dál, Mirek dostal povýšení a Anna začala mluvit o druhém dítěti.
Za dva roky se narodil Vašík do bytu se vrátil dětský smích, rozházené hračky a nekonečné noci bez spánku. Koukala jsem na Annu, na to, jak šťastná je, a říkala jsem si, že je to všechno správně.
A pak propustili Mirka z práce.
Dlouho jsem nic netušila, Anna uhýbala odpovědím, že je všechno v pořádku, jen jsou nějak unavení. Pravda mi došla až náhodou přijela jsem neohlášená a našla Annu se slzami v očích, zakrytou papíry.
Nezvládáme to, mami, šeptala. Tři měsíce jsme po splatnosti. Volají denně z banky.
Dělala jsem, co se dalo obíhala příbuzné, známé, sbírala peníze, ale nestačilo to. Rodiče Mirka měli sami těžké časy, jeho tatínek skončil v nemocnici.
A pak byt zabavila banka…
Seděla jsem pak u kávy s Irenou a nemohla jsem do svého hrnku sáhnout.
Teď jsou v garsonce, svírala jsem šálek. Dvě děti, Ireno. Elišce jsou čtyři, Vašíkovi dva. Nemají si kde hrát, kde růst. Čtyři lidi v jedné místnosti…
Irena kroutila hlavou.
To je hrozné, Aleno!
Já jim říkala, že to zvládnou, já jim slíbila, že pomůžu. Ale co já zmůžu? Důchod je směšný, sem tam brigáda. Já je přemlouvala, že bude líp…
Nemohla jsi to vědět.
To je jedno! Těm dětem to nijak nepomůže, že mám výčitky. Anně tím není líp.
Skrývala jsem tvář do dlaní. Myslela jsem, že už mají s Annou a Mirkem klid. Místo toho… Teď je jich víc a místo bytu mají jediný pokoj!
Kola času se točily…
Anna s Mirkem nakonec doplatili dluh v bance a ta zpráva mě poprvé po dlouhé době rozveselila.
Co teď? ptala jsem se.
Zase spoříme na něco svého, přiznala Anna. Tentokrát ale něco menšího.
Ať je to, co je, hlavně ať je to vaše.
Uplynuly další dva roky. Vašík slavil šesté narozeniny. Vypravila jsem se za ním s velkou krabicí pod paží. Ten stavebnici jsem vybírala celé tři hodiny, až jsem našla tu pravou, s autíčky a garáží, přesně po jaké toužil.
Babičko! rozběhl se ke mně a pověsil se mi kolem krku. To je pro mě?
Pro tebe, zlatíčko. Políbila jsem ho do vlasů. A ještě něco…
Z kabelky jsem vytáhla obálku a podala ji Vašíkovi. Nakoukl dovnitř a oči mu zářily.
Kolik to je?
Deset tisíc, dřepla jsem si k němu. Chtěls nový mobil? Tak začni šetřit. Babička přidá, neboj.
Vašík si obálku přitiskl na prsa a běžel jí ukázat Elišce. Anna stála opřená v kuchyni a pozorovala to všechno, ale nevěnovala jsem tomu zvláštní pozornost.
Za dva týdny jsem zavolala Vašíkovi. Po třetím zazvonění vzal mobil.
Ahoj babi!
Ahoj, zlatíčko! Jak se máš?
Dobře! Dostali jsme nové oblečení, šortky, trička a svíticí tenisky!
Začala jsem být ostražitá.
Jaké oblečení? Kde rodiče vzali peníze?
Máma vzala ty, co jsi mi dala, řekl bezstarostně. Říkala, že na mobil budeme šetřit jindy, oblečení je teď potřeba víc.
Zůstala jsem sedět s mobilem u ucha a v hrudi se mi zvedala vlna horka a hořkosti.
Zavolej mi maminku, řekla jsem tiše.
Teď nemůže.
Tak se měj, broučku.
Zaklapla jsem telefon a dlouze seděla bez hnutí. Budu muset dceru zase jednou usměrnit…
Druhý den ráno jsem byla u Anny.
Jak jsi mohla? vyjela jsem na ni. Ty peníze byly pro Vašíka! Pro něj, ne pro tebe!
Anna zavřela oči, unaveně.
Mami, klid.
Cože? Dítě si šetří a ty mu to vezmeš! Chtěl mobil, schválně jsem mu na to dala.
Anna nasadila nečitelnou tvář.
Mami, udělala jsem to tak, jak jsem musela.
Musela? Vzít dítěti peníze na oblečení?
Potřeboval nové letní věci, neměli jsme navíc.
A proč jsi mi neřekla? Nebo se aspoň nezeptala?
Ne, mami, zavrtěla hlavou. Ve své domácnosti si peníze rozdělíme podle sebe. Tobě do toho nic není.
Nic? Takže já se nemám co starat? Vy jste už jednou nezvládli hypotéku, o byt přišli! A teď berete peníze dítěti!
Anna zbledla, mlčela.
Tohle už je moc, Aleno! skočila mi do řeči. Jdi, prosím, pryč.
Otočila jsem se a odešla, rozčilená a uražená. Anna nejenže udělala chybu, ale ještě mě vyhodila! Ale ona si ke mně stejně přijde pro odpuštění!
Ale měsíc se neozvala. Neodpovídala na zprávy, nebrala telefon.
Seděla jsem znovu u Ireny v kuchyni, mačkala v ruce papírový ubrousek.
Ona mě odepsala. Moje vlastní dcera! Ani k vnoučatům mě nechce pustit…
Irena dolila do šálku čaj.
A co jsi jí řekla?
Řekla jsem pravdu! vyhrkla jsem. Že neumí hospodařit, že jsou neschopní! To není pravda?
Irena chvíli koukala z okna.
Ty jsi ty peníze vnuce dala?
No ano.
Tak už to nebyly tvoje peníze.
Ale na mobil je měl! A ona je utratila za oblečení…
Ano, protože dítě potřeboval něco na sebe. Mobil počká.
Něco jsem chtěla namítnout, ale Irena mě zarazila.
A s tou hypotékou platili ji roky, pracovali oba dva, pečovali o děti. Neradno je za to shazovat.
Já jsem to myslela dobře… jen se bojím o ně.
To vím. Ale vidíš, jak je to bolí. Co kdybys zavolala první? Zkusila se omluvit…
Jen jsem zatvrdile sevřela rty a zadívala se do hrnku. Jsem přece starší. Chtěla jsem přece jen to nejlepší.
