Komu bys asi tak byla dobrá? Bezzubá, neplodná, bez rodového původu, Květo.
Komu bys byla dobrá? vykřikl Pavel, plivl a odešel.
Já jsem doběhla k oknu a dívala se, jak odchází člověk, se kterým jsme prožili patnáct let. Myslela jsem, že nás spojovalo cosi výjimečného. Ale těsně před odchodem mi otevřel oči: bylo to jen proto, že se mu to hodilo.
Moje zkušenosti s rodinnými fotoseriemi
V bytě mám pořádek, vařím výborně, jsem pečlivá hospodyně, byla bych ochotná udělat pro něj cokoliv.
Chvíli mě napadlo, že bych měla otevřít okno a křiknout na něj, ať mě neopouští.
Byla bych schopná přijmout i ponižující kompromis ať si klidně žije se mnou, i když tu nebude několik dní, když je s tou druhou
To je přece lepší než být ve 45 letech sama a opuštěná. Už jsem skoro otevřela okno. Ale pohled mi padl na portrét táty, který visí v obýváku. V uniformě, brada vzhůru, hrdý pohled.
A já jsem si to rozmyslela. Nakonec mi bylo trapně. Za svou slabost.
Ještě jednou jsem se podívala, jak můj pohledný a elegantní muž v kabátě nastupuje do hezkého auta se svými věcmi.
Pak jsem šla do kuchyně. Musela jsem projít chodbou. Tam stojí velké zrcadlo, ještě po babičce.
V odrazu jsem viděla unavenou, silnější ženu se šedými vlasy a vyhaslýma očima.
Věděla jsem, že nejsem žádná krasavice. Teď se mi navíc zhoršilo zdraví. Zuby se mi lámou, peníze na nové nemám. Pavel potřeboval novou Škodu a v práci musí chodit v drahých a hezkých věcech.
Co to s tebou je! Tvůj Pavel obléká jako filmová hvězda, a ty máš jen vytahaný svetr, starou sukni, pár blůzek, rozšlapané boty a místo kozaček jen pantofle, říkala mi kolegyně Lucie. Kabát s límcem, co by si moje babička ani nevzala. Menu po tobě chce, jako bys vařila v hotelu: steaky, karbanátky na páře, palačinky plněné, maso. Ale jestli by si nešel už někam pryč! Neměla bys za ním tak běhat, Květo!
Naslouchala jsem, ale stejně jsem si dělala všechno po svém. A pak mi manžel řekl, že odchází. Za sedmadvacetiletou holkou. S čtyřmi dětmi.
Je mladší, šeptala jsem.
Jenže kamarádka a zároveň kolegyně Lucie zjistila víc. Podívala se na Facebook, ptala se sousedů. Nakonec mi řekla:
Ta by měla razítko ‘nevyhovující’! Ještě ti řekl, že jsi bez rodového původu, ale ty jsi z dobré rodiny! Ona nikdy nepracovala. Děti má každé s jiným chlapem. A v osmém měsíci těhotenství se pravidelně opíjela. Matka je stejná. Takže o mládí bych raději nic neříkala. Ale chlapi prý mají takové rády. Pro jejich chování ale rodina na tom nestojí. Tvůj Pavel mě fakt překvapil. Ty hlavně drž se!
Tak jsem se držela. Po rodičích mám skvělý, velký byt v centru.
Táta, jako by něco tušil, zařídil vše papírově tak, že Pavel nikdy neměl na byt žádné právo. Rozhodla jsem se jednu místnost pronajmout, aby bylo víc peněz.
V sousedství stavěli několik domů. A nastěhoval se inženýr. S vousy, příjemný, inteligentní. Jmenuje se Vladimír Svatoš. Dlouho se na mě díval a pak najednou řekl:
Zaplatím vám nájem dopředu. Běžte si spravit zuby, paní Květo. Jste krásná žena, netrapte se!
Zrudla jsem. Nejsem krásná, ale se zuby bych chtěla něco udělat.
Dal mi víc peněz. Prý ať mu splatím, až budu moct. Pak přijel jeho bratr. Takového jsem ještě neviděla. Zůstala jsem stát v úžasu.
Kanárkové sako, fialové kalhoty a úžasný účes.
Řekl, že se jmenuje Kryštof. Pracuje jako stylista.
Přijel navštívit bratra. A mě si hned vzal pod patronát. Když jsem hostům nabízela koláče, nabídl mi Kryštof, že mi změní image.
A víte co? Změnil.
Zářivější vlasy, líčení odhalilo pěkné rysy obličeje. Zuby jsem dala dohromady. Do práce jsem začala chodit pěšky. Zhubla jsem. Dokonce jsem začala ráno běhat v parku.
Stala se ze mě milá žena s něžným úsměvem a důlky ve tvářích. Jako motýl jsem se vylíhla z nevýrazné kukly.
A jednou zazvonil zvonek. Otevřel mi spolubydlící.
Květo, někdo za tebou!
Na prahu stál můj bývalý muž. Sotva jsem ho poznala. Pavel za rok zestárl, byl bledý, vyčerpaný, zmatený. Z té jeho bývalé elegance nezbylo nic. Vedle něho stály tašky.
Co chceš? zeptala jsem se.
Vzpomněla jsem si, jak jsem mu po rozchodu zkoušela volat. Ale nechtěl se mnou mluvit. Nakonec mě dal do blokace.
A teď přišel.
Jak jsi se změnila! obdivoval mě Pavel.
Na mě to nedělalo dojem. Vzpomenula jsem na svoje bezesné noci, na myšlenky na nejhorší, na slzy, na paniku.
Květo, bylo to hrozné. Ta ženská mě jen ždímala. Děti zprvu vypadaly normálně, ale pak Nevychované, řvou pořád. Ona s nimi nechce nic dělat, sedí na mobilu, nevaří. Nakoupí knedlíky a těstoviny. Jednou mi udělala instantní nudle! Mně! Košile prala všechny najednou, obarvily se navzájem. Za tu dobu jsem si nekoupil ani jednu věc, všechno šlo na ně. Připadám si jak v blázinci, Květo Vždycky si na tebe vzpomenu. Zkusíme to znovu, prosím?
Ale v uších mi stále zněla jeho slova:
Komu bys byla dobrá? Bezzubá, neplodná, bez rodového původu, Květo.
Ještě jednou jsem se podívala na Pavla.
Tehdy se otevřely dveře. Vykoukl starostlivě Vladimír Svatoš:
Květo, potřebujete pomoc? Pane, co si přejete?
Pavel povstal a začal křičet:
Vy jste kdo?
To je můj manžel, Vladimír. Už sem nechoď! A zabouchla jsem Pavlu dveře před nosem. Zůstal stát s otevřenou pusou.
Omluvila jsem se spolubydlícímu. Že jsem Vladimíra nazvala svým mužem. Ten si povzdechl a řekl:
Asi je čas si to říct na rovinu! Miluji tě, Květo! Jak to někdo mohl jen tak zahodit? Vezmeš si mě? Opravdově?
Byl vdovec. A já si ho opravdu vzala. Za dva měsíce.
Sype mi růže, koupili jsme si chatu na Vysočině.
Nevadí mi, když někdy zpoza rohu sleduje můj bývalý muž. Teď si už jen nadává, že jednou podlehl pokušení a vyměnil dobrou ženu za prázdnou schránku.
A zůstali mu prázdné ruce.
Já a Vladimír chodíme po ulicích za ruku. Jsme šťastní a zamilovaní. A čekám dítě.
Dejte srdíčko a napište do komentářů svoje názory!
