Tajemství
Bydlím v malém městečku na okraji Vysočiny, takové to, že spíš připomíná větší vesnici než skutečné město. Když jsem byla holka vlastně mi tehdy bylo sotva deset let vzala mě maminka jednou k místní kartářce, protože věřila na všechny možné záhady a pověry. Pamatuji si, jak ta šedovlasá paní rozprostřela na ubrus karty, zadívala se mi do očí a řekla: Holčičko, čeká tě štěstí v životě, povede se ti dobře. Jen ten chlap vedle tebe, toho já tu nevidím. Ten její podivný hlas zněl skoro hrozivě. Pořádně jsem nechápala, co tím myslí, přesto se mi její slova navždy vryla do paměti.
Ty roky utekly jak voda. Vyrůstala jsem a najednou se ze mě stala vysoká, pohledná dívka. Kluci od nás ze Zruče nad Sázavou by pro mě udělali cokoli, ale já si nikoho dlouho nevybírala. Chodila jsem chvíli s jedním, chvíli s druhým, žádné dlouhé sliby. Učení mi šlo skvěle, mohla jsem jít na školu v Praze nebo Brně, ale rozhodla jsem se zůstat doma. Chytila jsem místo v místní mlékárně. Šuškalo se, že něco mám s vedoucím, jenže nikdy nás spolu nikdo neviděl.
Starší ženské vždycky říkaly novým holkám: Podívej se na Ivanku, tady nezůstávej moc dlouho, uteč do Prahy a bude se o tebe rvát půlka města! Takové děvče by tam mělo zlatý život. Jen jsem se usmívala a mlčela.
Pak mě jednou úplně šokovalo, jak si celá Zruč začala šeptat: Prý čekám dítě! Hned spustila místní tiskárna na plné obrátky kdo mi udělal radost a kdy? Každý druhý měl svou teorii, ale jméno nikdo neřekl.
Máma na nic nečekala a spustila: Zase sis hrála na chytrou? Udělala jsi mi ostudu, sama sis to vybrala, tak si taky sama poraď! Mě s tím neotravuj, máš měsíc, jinak běž z domu! Nadávala, hrozila, ale já klidně odpověděla: Neboj, mami. Odejdu, a ty mě už pak nikdy nevolej zpátky.
Za dva týdny jsem koupila malý domek na kraji města. Byla to zvláštní náhoda: majitelka odešla za dětmi do Prahy a prodala stavení skoro za babku. Dodnes nikdo neví, kde jsem na ty peníze vzala, ale stačilo mi to na domek i s výbavou támhle starý stůl, sem tam skříň. V tu chvíli začala v mém životě série malých zázraků. Domeček se rychle měnil. Nový plot, místo na zahradě, nová studna. Lidé mi to kolem během pár dní udělali.
Za pár dnů mi PPL dovezla hromadu krabic: pračka, lednice, nějaké židle, sporák. Pořád jsem vypadala šťastná, chodila mezi lidmi rovně a s úsměvem nikdo by neřekl, že jsem opuštěná. A makala jsem doma od rána do večera: dítě na cestě, zahrada, topení, nákupy, praní, všechno sama, ale já si na to zvykla. Nikdy jsem si nestěžovala a sousedky mi, když bylo nejhůř, čas od času pomohly.
Na podzim se mi narodil syn Matyášek. Kočárek jsem vyfasovala přes inzerát, krásný modrý. Byla jsem zpátky na nohou za týden. Pořád upravená, pěkně oblečená, chodila jsem klidná, hrdá, spokojená. Sousedky začaly chápat, že jsem makovice, pomáhaly mi občas s hlídáním syna nebo posílaly muže se rýčem na zahradu. Hlavní tíhu jsem ale táhla sama.
Uběhly dva roky a jednou mě zastavila sousedka Irena s vykulenýma očima: Lidi, Ivanka je zase v tom! Druhá koukne, nevěří: Ale prosím tě, to se ti jen zdá, ne? Ale nebyl to omyl! Zase celá Zruč žasla s kým teda je? Kdo je ten chlap? Jenže nikdo mě s nikým neviděl. Pomluvy jsem ignorovala. Na mém dvorku se brzy objevila nová sauna, na zahradě skleník z polykarbonátu. Přiváděli mi plyn, dělali nové potrubí. Plno lidí kroutilo hlavou: Kde bere ta sama ženská tolik korun? Má tam někde skrytého šéfa!
Netrvalo dlouho a vedle sebe jsem tlačila další modrý kočárek. Matyášovi přibyl bráška Vojtíšek. A ještě za dva roky Míša. Tři synové, a nikdo nevěděl, odkud se vzali. Někdo se mi smál, někdo mě obdivoval. Některé maminky mě ukazovaly svým dcerám jako postrach, aby si daly pozor, abych neskončily jako ta Ivanka. Máma se mnou nemluvila vůbec. Nestyděla jsem se, cho dila jsem vždycky hrdě se vztyčenou hlavou.
Jednoho dne přijelo před můj domek krásné auto takové, co ve Zruči jen tak nepotkáte. Vystoupil z něj ředitel mlékárny, pan Jiří Novotný, s obrovskou kyticí. Vešel ke mně domů a zatímco si se mnou povídal, kolem už postávala polovina sousedů. Všichni špitali: Cože? Pan ředitel jde k Ivance? A s květinami?
Všichni věděli, že před rokem pohřbil manželku. Staral se o ni do poslední chvíle, neuhnul ani o krok. Když mě šel vyprovodit, byla kolem nás celá dědina a já byla rozpačitá. Ale Jiří mě objal, políbil, a pak nahlas pronesl: Ivanka souhlasila, že si mě vezme. My a naši synové vás zveme na svatbu!
Chvilku bylo ticho, lidé se na nás dívali s otevřenou pusou. Až v tu chvíli došlo všem, komu jsou ti moji kluci podobní
Přání a gratulace přicházely ze všech stran. Následovala svatba, celá Zruč slavila, a když jsme to potom všechno stěhovali do jeho nádherného domu, pomáhala nám snad celá ulice.
A za rok se nám narodila vysněná a dlouho očekávaná dcera Adélka.
A kdo má teď věřit kartářkám?
