Když jsem narukoval do armády, moje milovaná Jana mi slíbila, že na mě bude věrně čekat. Svůj slib opravdu dodržela pravidelně mi psala dopisy plné vroucích vyznání, kreslila do nich květiny i srdíčka a na závěr pokaždé otiskla své rty hned vedle slůvka polibek. Opravdu mě milovala celým svým srdcem tak, jak člověk může milovat jen jednou za život. Když jsem byl pryč, minuta se jí prý táhla jako hodina.
Asi proto jsem nikdy nedokázal uvěřit, že by mi Jana mohla udělat něco špatného.
Srdce mě přesvědčovalo, že na mě nezapomněla. Když moje odpovědi na její dopisy postupně ustaly, napsala mi nakonec stručně, že bych na ni měl zapomenout. A tak jsem byl donucen přijmout tuhle krutou pravdu.
Jana se pak podle slov jejích rodičů rychle provdala za prvního, kdo se jí namane. Samozřejmě, bez lásky. Zavřela své zraněné srdce, aby už znovu netrpěla. A jak sama říkávala, už nikdy nemohla nikoho milovat jako mě.
Jednoho podzimního odpoledne stála v kuchyni, když zazvonil zvonek u dveří. V zástěře a bačkorách jak měla ve zvyku šla otevřít. Přede dveřmi jsem stál já, už dávno nevoják-mazák, ale dospělý muž v uniformě.
Nevěřil jsem řečem, že jsi vdaná, chtěl jsem si to ověřit sám, řekl jsem a v očích se mi lesklo tolik bolesti, až jsem sám nevěděl, jestli všechno zvládnu. Ale vidím, že je to pravda teď už rozumím, proč jsi mi neodepisovala…
Otočil jsem se k odchodu, ale zarazila mě.
Jak to myslíš? To ty jsi mi psal, že mám na tebe zapomenout… nerozuměla, jestli se mi snažím omluvit, nebo mě z něčeho obviňuje.
A?… zeptal jsem se po delší odmlce. Ano, minulý týden jsem ti poslal poslední dopis z vojny, doufal jsem, že na mě opravdu čekáš
Janě se v krku zasekla slza, nedovolila jí promluvit. Slzy jí tekly po tvářích a mysl byla plná otázek: Jak? Proč?
Ten samý den se Jana vypravila za rodiči. Zřejmě toho věděli víc než ona. Nikdy mě neměli rádi prý jsem neměl korunu.
Promiň nám to, holčičko, řekli jí máma s tátou, aniž by se pokoušeli brzdit slzy. Chtěli jsme, abys měla lepší život. Víš, jaké to je, když člověk musí obracet každou korunu, abys mohl dětem koupit bonbony. Zažili jsme to na vlastní kůži a nechtěli jsme, abys to měla stejně.
Ale vy jste byli chudí a přesto jste se zamilovali a vzali jste se. Proč jste se mi snažili zkazit život? Jak jste to mohli udělat? obviňovala je Jana.
Máma jí mlčky podala balíček dopisů.
Jana si je šla přečíst do vedlejšího pokoje. Už neplakala, ale nahlas vzlykala. V posledním dopise, který jsem odeslal z vojny, byl zaschlý sněženka a vedle něj nápis: Dlouho jsem ho hledal, ale našel jsem ho pro tebe.
Večer Jana vedla vážný rozhovor se svým mužem, který kromě práce, peněz a kamarádů a snad i jiných žen, jak jí často šeptali sousedé nic jiného v životě neviděl. Nakonec se rozešli tiše a bez hádek.
Poprvé v životě překonala strach z noční tmy a šla se projít po Praze. Strach měla, ale už jiný: kráčela za někým, koho skutečně milovala, a kdo opravdu miloval ji.
Čas smazal všechny křivdy a nedorozumění. Dnes v naší rodině vyrůstají dva blonďatí kluci. Dědeček s babičkou jsou štěstím bez sebe, že mají vnoučata, a všichni vědí jedno: Největší bohatství není v penězích, ale v opravdové lásce, která doma vládne.
Tenkrát jsem se naučil, že život nesmíme žít podle cizího scénáře, ani kdyby ho psali vlastní rodiče. Jakmile jednou ztratíme šanci na pravou lásku, druhá už nemusí přijít nikdy.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
