Ta, která řekla ne
Nina Pavlína Sirová sedí na okraji stoličky a krájí chleba. Na tenoučko, opatrně, tak, jak to měl rád. Osm plátků, všechny stejně velkých. Pak položí talíř s nakrájeným chlebem na stůl, přejde ke sporáku a zamíchá boršč. Hosté mají přijít v šest, ale už je za deset minut šest.
Valérie sedí v křesle před televizí a přepíná programy. Na pomoc se neptá. Nikdy se neptal. Proč by taky, když je jasné, že všechno bude hotovo.
Nině je čtyřiapadesát. Pracuje už dvacet dva let jako účetní v učilišti číslo sedm v Plzni. Klidná práce, nikdo tam nekřičí, žádný hluk. Čísla, výkazy, výpočty. Kolegové ji mají v úctě, ředitel si nestěžuje. Doma se však o práci nemluví.
Hosté dorazí o půl sedmé. Přijde svatba, Růžena Ivanovna s manželem Oldřichem, dorazí i Valeriův bratr Stanislav s manželkou Ludmilou. Hluční, spokojení sami se sebou. Usadí se, spustí hovory. Nina nosí talíře, přikládá, uklízí prázdné, zas nosí nové.
Stůl ovládnou řeči o cenách, o sousedech, o tom, že v nedaleké části města otevřeli nový trh. Nina poslouchá a mlčí. Je zvyklá u toho stolu mlčet.
Pak se Růžena Ivanovna rozpovídá o nové poliklinice, kterou mají postavit na Závodní ulici.
Aspoň tam snad budou menší fronty, říká a upraví si svetr. Teď se k praktikovi nedostaneš.
Fronty budou všude stejné, mínil Oldřich. I tak nejsou doktoři.
Já četla, ozve se Nina, že tam mají poslat mladé lékaře. Je na to městský program. Psali v novinách.
Valérie položí sklenici na stůl. Položí ji tiše, ale tak, že všichni zpozorní.
Nina, přines okurky, řekne.
Hned, jen jsem chtěla dodat
Říkám ti, okurky. Proč se pořád pleteš s novinama? Tě někdo něco ptal?
Růžena náhle zakašle a začne zírat do ubrusu. Ludmila zvedne oči, ale hned je zase sklopí. Stanislav sáhne po chlebu.
Nina vstane. Dojde ke lednici, vyndá zavařenou sklenici okurek, postaví ji na stůl a opět usedne.
V ní je prázdno a ticho. Nic nehoří, ani nevře. Jen takový tichý pokoj jako když byt osiří a člověk stojí ve středu místnosti a neví, proč tam přišel.
Dívá se na své ruce v klíně. Ruce nejsou mladé, s mírně oteklými klouby, krátce ostříhanými nehty. Ruce, které třicet let pořád něco dělaly. Vařily, praly, žehly, krájely, myly, nosily. Třicet let.
Tyhle okurky. Sama je zavařovala, v srpnu, v horku, stála nad hrnci, pálila se, utahovala víčka. Nikdo se nezeptal, jestli je to namáhavé, nikdo nepoděkoval. Okurky prostě jsou a jí se.
Konverzace se u stolu přesune jinam. Oldřich vypráví o známém, který koupil ojeté auto a je spokojený, Růžena se směje, Valérie přikyvuje, dolívá sklenky.
Nina sedí a myslí na své ruce.
Vzpomene si, že těmi rukama před dvaceti lety ušila závěsy do této místnosti. Látku si koupila sama, za svou výplatu, protože on řekl, že peníze nejsou. Šila v noci po práci, protože přes den se muselo uklízet. Závěsy tam visí dodnes. On si jich možná nikdy ani nevšiml.
Po zákusku Valérie pronese:
Nino, ukliď stůl. Co sedíš?
A tehdy se v ní něco přepne. Ne hlučně, ani náhle. Jen cvak, jako když otočíš vypínač v tmavé chodbě akorát naopak, tma skončí.
Ne, řekne Nina.
Valérie se otočí.
Cože?
Ne. Jsem unavená. Chci si sednout.
U stolu je najednou naprosté ticho. Růžena zvedne oči. Ludmila přestane žvýkat.
Zbláznila ses? řekne Valérie tlumeně, tím hlasem, kterým vždycky dává najevo, že očekává splnění bez diskuse.
Nezbláznila. Jsem unavená. Chci si sednout.
Zvedne se. Ne k dřezu, ani ke stolu. Ke dveřím. Odejde na chodbu, do ložnice, zamkne se na klíč. Ten v zámku visí už léta, nikdy ho nepoužila. Dnes ano.
Za dveřmi slyší Valeriův hlas, jak něco vysvětluje hostům, směje se a žertuje. Pak cinkot nádobí, Ludmila začala uklízet. Dobrá Ludmila, vždycky všechno pochopí.
Nina sedí na kraji postele a dívá se z okna. Venku je říjen, listí opadalo, haluze jsou černé a holé. Ošklivé větve. Ale pravdivé.
Sedí dlouho. Slyší, jak hosté odcházejí, bouchly dveře, Valérie chodí po bytě, něco tluče v kuchyni, postaví se za dveře.
Otevři.
Neodpoví.
Nino, říkám ti, otevři, popovídáme si.
Zítra, řekne. Teď spím.
Stojí tam. Slyší jeho dech. Pak odejde.
Nina si lehne, aniž by se svlékla, jen přes peřinu, a dívá se do stropu. Dnes v noci nemá strach. Je to zvláštní poznání. Jindy měla vždycky v sobě strach tichý, stále přítomný, jako šum v trubkách. Teď je klid.
Možná proto, že konečně udělala něco správného.
Ráno odchází Valérie do práce v osm. Je mistr směny v továrně, chodí brzy. Nina poslouchá, jak se obléká v předsíni, pokašlává, zabouchne dveře.
Čeká, až kroky na schodišti ztichnou.
Pak vstává, umyje se a otevře skříň.
Má jen jeden kufr, starý, hnědý, s kovovými rohy. Vytáhne ho zpod postele, postaví na přehoz, otevře. Voní prachem a nějak minulostí.
Balí pomalu, ale bez váhání. Prádlo, pár svetrů, kalhoty, teplý svetr. Dokumenty má v horním šuplíku komody vezme vše: občanku, pracovní smlouvu, spořitelní knížku. Malá krabička, v ní maminčiny náušnice a jedno babiččino prstýnek. Pracovní boty a jedny přezůvky.
Rozhlédne se po místnosti.
Nic v ní není její. Skříň kupoval on. Gauč taky. Koberec na zemi vybírali spolu, ona chtěla jiný, ale on prosadil tenhle vzor. Závěsy ušila ona, ale přirostly ke stěnám, už k nim patří.
Zapne kufr.
V kuchyni si nalije čaj, vypije ho vestoje. Podívá se na sporák, na hrnec s včerejším borščem. Nechá ho tam.
Oblékne se, vezme kufr, tašku s doklady. Odejít. Dveře zamkne. Klíč položí na rohožku. On ho najde.
Venku je chladno, vlhko a voní tlejícím listím. Nina postaví kufr na chodník, chvíli jen tak dýchá. Nebe je šedobílé. Lidé spěchají do práce, nikdo se na ni nedívá.
Popadne kufr a vyrazí na zastávku.
Galina Františka Mitrová bydlí na Sadové ulici, ve dvoupokojovém bytě ve třetím patře. Pracuje ve stejném učilišti, učí ekonomiku, je o osm let starší než Nina, a jsou si blízké aspoň z jejich povolení je přátelství. Společně pijí čaj v práci, občas jdou po směně spolu k zastávce, povídají si. Galina je vdova, bez dětí, žije sama, a jak se zdá, nevadí jí to.
Nina jí zazvoní v půl jedenácté dopoledne.
Galina otevře v županu, s kávou v ruce, rozespalá má dovolenou do dalšího týdne.
Nino? mrkne na kufr, na Nininu tvář, chvilku mlčí. Pojď dál.
A to je vše. Žádné zbytečné otázky na prahu. Prostě vejdi.
Nina vejde. V bytě je teplo, voní tu káva a staré knihy. Knihy má Galina všude, dokonce i v předsíni. Kočka, šedá stín, přeběhne za roh, očichá kufr a zmizí.
Sedni, řekne Galina. Uvařím ti kafe.
Sedí v kuchyni a Nina vypráví. Ne vše naráz, ne postupně, spíš útržky, jak vzpomínky vyplouvají. O včerejším večeru, o okurkách, o kdo tě o něco žádal. O závěsech, které šila sama. O třiceti letech.
Galina poslouchá a do řeči jí neskáče. Umí naslouchat umění, které je vzácné.
Chápu, řekne nakonec. A neptám se, jestli jsi to udělala správně. To není moje věc. Můžeš tu zůstat, než vymyslíš, co dál.
Nebudu na obtíž, špitne Nina. Uklidím, uvařím, pomůžu.
Nino, Galina se na ni přísně, ale laskavě podívá. Nepřišla jsi mi dělat služku. Je to jen můj byt a já jsem ráda, že tu jsi.
Nina sklouzne očima do šálku. V krku jí cosi sevře. Ne slzy, nebrečí. Spíš, jako když člověk dlouho svírá těžký kámen a pak ho pustí.
Galina jí přenechá malý pokoj bývalou pracovnu. Rozkládací gauč, psací stůl a zase poličky s knihami. Nina vybalí, roztřídí věci do skříňky, ustele postel.
Lehne si a myslí: to je můj pokoj.
Poprvé po mnoha letech má svoje místo.
Samozřejmě vaří a uklízí. Ne protože musí, ale protože je zvyklá, a chce oplatit. Galina nejdřív protestuje, pak mávne rukou a prostě vděčně přijímá. Ráno pijí společně kávu, někdy dlouho povídají, jindy mlčí každá s knihou.
I to je pro Ninu nové ticho s jiným člověkem, které není nepříjemné.
Do práce se Nina vrací v pondělí. Účtárna je malá, tři ženy. Kolegové jsou opatrní něco vycítili, ale nevyptávají se. Nina pracuje pečlivě jako vždy.
Ředitel, Boris Mikuláš, ji před koncem týdne zavolá.
Nino Pavlíno, je všechno v pořádku? zeptá se lidsky, bez zbytečných obratů.
Ano, pane řediteli. Změnily se mi osobní poměry, přestěhovala jsem se. Práci to neovlivní.
Myslím na vaše zdraví, ne na práci, řekne. Jestli potřebujete cokoliv
Nina kývne. Je to upřímné. V poslední době se jí opravdu lépe dýchá. Jako by spadla těžká deka z hrudi.
Žáci v učilišti jsou hluční, od šestnácti do devatenácti, často drsní, ale upřímní. Nina je moc nevidí sedí v účtárně. Ale veškeré výplaty, stipendia jdou přes ni, zná každé jméno. Někdy, když prochází chodbou, slyší jejich smích a je jí z toho zvláštně dobře. Mladí, všechno před sebou.
Uvědomí si, že i ona má před sebou ještě něco. Je to divná, nová myšlenka. Nejmíň jako nové boty, na které si člověk zvyká.
Valérie začne telefonovat třetí den.
Nejdříve na mobil. Vezme to jednou a řekne:
Valero, jsem naživu, v pořádku. Potřebuju čas. Zatím nevolej.
Volá dál. Už to nebere.
Volá na účtárnu. Mladá Klára to zvedne, přijde za Ninou s omluvným výrazem: Paní Sirová, volá vám manžel
Řekni, že nejsem, odpoví Nina klidně.
Klára se udiví, ale vyřídí to.
V listopadu se ochladí. Galina vytáhne z kumbálu starý přímotop a strčí ho Nině do pokoje. Večer sledují spolu televizi, pijí čaj a chroupají oplatky, které Galina miluje, nebo si jen povídají.
Galina vypráví o svém manželovi, jak zemřel už před deseti lety, jak si pak zvykala na samotu a že samota a svoboda je občas totéž.
Nenutím tě, abys byla sama, říká a míchá čaj. Jen ti říkám, abys z toho neměla strach. Podívej se, jak žiješ. Bojíš se?
Nebojím, odpoví Nina.
Vidíš.
Nina o tom přemýšlí. O strachu. Valérie jí vždycky tvrdil, že bez něj se ztratí. Že z její účetní výplaty se nedá vyžít. Že už není nejmladší, nikoho nezajímá. Ta slova v ní přebývala celé roky jako nechtění nájemníci, co se nedají vyhodit.
Jenže teď žije. A neztrácí se.
Výplata je malá, ale Galina za pokoj nechce peníze. Nina nakupuje, vaří, všem to vyhovuje. Začne šetřit, trochu, každý měsíc. Na co vlastně, neví. Prostě na budoucnost.
V prosinci, krátce před Vánoci, přijde.
Nina se vrací z práce. Je pátek, brzy tma, už v pět jako v noci. Před domem Galiny spatří Valerii.
Stojí u vchodu, v hnědé bundě, holou hlavou, ačkoli je už minus osm. Zestárl za ty dva měsíce, nebo se spíš dlouho takto nedívala.
Nino, řekne.
Zastaví se tři kroky od něj.
Jak’s mě našel?
Lidi řekli. Tady tě zná každý.
Nina přikývne. Malé město. Samozřejmě.
Potřebujeme si promluvit.
Mluv.
Ohlédne se, je mu trapné na ulici.
Nezajdeme aspoň někam? Je zima.
Měl bys nosit čepici, odvětí Nina. Mluv tady.
Odmlčí se. Pak začne:
Nino, co to děláš? Doma nikdo, je tam prázdno. Nevím, co jíst, je tam binec. Vždycky ses o to starala.
Naučíš se.
To se ti lehko řekne. zavrčí. Nino, víš, že jsem to nemyslel zle. Mám takový povahu. To není důvod rozbíjet rodinu.
Třicet let, Valero, odpoví Nina. Třicet let jsem tě poslouchala. Třicet let jsi mluvil a já mlčela, když jsi mě kárala před lidmi. Třicet let.
Takhle vykládáš… možná jsem někdy řekl něco navíc
U stolu’s mi řekl ‘tebe se nikdo neptal’. Říkal’s to často, když jsem se ozvala ve špatnou chvíli podle tebe. Bral’s mě jen jako zdarma pracovnici. Kuchařka, uklízečka, obsluha. Nikdy’s mě nebral jako člověka.
Ale notak, řekne podrážděně. Je to ten starý tón, před kterým jí dřív bylo úzko. Zase poučování. Žena má
Dost, řekne Nina.
Zmlkne. Ona sama se podiví, jak ostře to z ní vypadlo.
Nechci slyšet, co má žena. Slyšela jsem dost třicet let. Řekni mi, co pro tebe znamenám kromě domácnosti? Co víš o mně? Jaké čtu knihy? Co se mi líbí ve filmu? Na co myslím, když myju nádobí?
Dívá se na něj.
Vidíš? Nevíš. Nikdy ses neptal. Nepotřeboval’s mě. Potřeboval’s ženu, co vede domácnost. To není to samé.
Zacházíš moc daleko, plácne zmateně. Nějaký nové myšlenky máš. Určitě tě to naučila ta tvá Galina.
Moje myšlenky, šeptne Nina. Jsou dávno moje, jen jsem o nich nemluvila.
Zapne si kabát. Začne padat sníh, drobný, jehličkový.
Nevrátím se, Valero. Není to hádka, kterou přejde. Odcházím, protože mi s tebou bylo zle. A teprve teď si to uvědomuju naplno.
Zůstaneš sama, zkusí on. Bude ti padesát pět. Kdo tě bude chtít?
Já se chci, odpoví Nina. A to stačí.
Otočí se k domu.
Nino! Počkej!”
Neohlédne se. Naťuká kód na domovním zvonku, projde dveřmi. Sníh jí padá na ramena.
Nahoře Galina čeká za dveřmi.
Viděla jsem, pronese stručně.
Jo, přikývne Nina. Je to za mnou.
Dáš čaj?
Ano.
Jdou do kuchyně.
Nina si nalije čaj, drží hrnek oběma rukama. Trochu se jí třesou. Ne strachem, ani zimou. Tak to prostě je, když něco končí, tělo to pochopí dřív než hlava.
Jak ti je? zeptá se Galina.
Dobře, odpoví Nina a po chvilce dodá: Vlastně dobře. Jako bych někomu vrátila, co mi už dlouho nepatřilo.
Dluh?
Ne. Očekávání. Dřív jsem pořád čekala, že se změní, pochopí, řekne aspoň něco laskavého. On přišel a řekl: není co jíst. Usměje se. Není co jíst.
Svým způsobem upřímné, řekne Galina.
Ano, upřímné.
Přijde zima. Nina vyřídí papíry s advokátkou, postarší paní v brýlích, která jednání řeší věcně. Majetek stejně nemá, byt koupil on před svatbou, neviní se. Bere si jen to, co vydělala.
Je těžko. Jsou večery, kdy leží v malém pokoji a myslí, že jí je čtyřiapadesát, je sama, co přijde dál neví. Je to opravdový, čestný neklid, neodhání ho. Jen si s ním poleží a usne.
Ráno zase vstane, jde do práce a je jí dobře.
Jednoho večera v lednu si náhle uvědomí, že už dlouho neměla bolest hlavy. Léta ji bolela každý den, myslela, že je to věkem, tlakem. Ale prostě to přestalo.
Drobnost, ale důležitá.
V únoru přichází do učiliště nový učitel odborných předmětů. Předchozí šel do důchodu a místo něj nastupuje Andrej Šimon Kavka, osmačtyřicet, z učiliště v Karlových Varech. Učí ruční práce a výrobní technologii. Přichází tiše, bez rozruchu.
Nina ho poprvé spatří v jídelně. Sedí sám v rohu u stolu, jí pohanku a čte tenkou knihu. Jí klidně, nikam nespěchá.
Nina s tácem prochází kolem. On zvedne hlavu, kývne. Obyčejně, zdvořile.
Příští týden se potkají na chodbě u kabinetu ředitele. Nina nese složky k podpisu.
Prosím vás, kde se tu dá tisknout? V učebně to nefunguje.
My máme tiskárnu v účtárně, odpoví Nina. Když potřebujete něco vyřídit, klidně přijďte.
Děkuju.
Druhý den přijde s fleškou. Nina mu vytiskne tři stránky, řekne, že je to maličkost. Poděkuje.
Vy jste tu dlouho?
Dvacet dva let.
Dlouho.
Ano.
To už všechno znáte.
Místa, kde co najít, ano. Jinak je život všude stejný.
Usměje se. Nenápadně. Prostě se usměje.
Občas se pak spolu baví v jídelně. Napřed jen chvilku, pak déle. Ptá se jí na názor. To je pro Ninu něco nového že někoho upřímně zajímá, co si myslí.
Jednou spolu mluví o knihách. Nina se svěří, že ráda čte, ale dlouho na to neměla čas.
A teďka?
Znovu začínám. Galina má doma knih skoro celou zeď. Už i já beru do ruky.
Co právě čtete?
Trochu se zardí, je to totiž stará kniha, povídka o vesnici, její oblíbená.
Abramov, přizná. Našla jsem to na polici, nemůžu se odtrhnout.
Skvělý výběr, usměje se on a není to žádné shazování. Je to přesné o lidech.
Právě přesné.
Přinese jí později Šukšina, říká, že pokud se jí líbil Abramov, bude se jí líbit i tohle. Položí knihu na stůl, nic z toho nedělá, prostě nechá a odchází.
Nina knížku vezme, podívá se na obal, na dveře, za nimiž zmizel. Uvnitř cítí teplo a zvláštní opatrnost ženské štěstí, tiché, nejisté, jako první jarní den, kdy sluníčko hřeje, ale vzduch je chladný. Netlačí na pilu. Naučila se netlačit.
Život jí poslední rok ukázal, že když se nespěchá, vše přijde lépe.
Jaro přichází koncem března. Sníh mizí ze dne na den, černá země venku v parku, na keřích pupeny. Nina jde z práce, zastaví se, prohlédne si pupeny. Malé, živé.
Vzpomene si, že před rokem touhle dobou chodila z práce domů k Valeriovi. Také bylo jaro. Ale na pupeny tehdy nekoukala. Řešila, že potřebuje koupit cibuli, zítra musí vyprat košili, opravit kohoutek, a tak pořád dokola.
Teď jde a kouká na pupeny.
Andrej Šimon ji potká u brány. Náhodou, prostě vychází. Jdou na zastávku spolu.
Dnes je krásně, řekne.
Krátká, přikývne Nina.
Chtěl jsem vás pozvat V neděli do muzea. Tady je vlastivědné, slíbili novou výstavu o historii továrny. Jsem od přírody člověk od strojů a rád bych to viděl ale sám do muzea asi ne.
Nina ho pozoruje.
Do muzea?
Prý mají novou expozici. O strojích. Mě to zajímá. Prý jsou tam hezké fotky.
Dobře, řekne Nina. Půjdu.
Řekne to zcela prostě. Nebojí se své odpovědi, ani si nemusí vysvětlovat, že je to normální. Prostě půjdu.
V neděli je slunečno, ale svěže. Projdou expozicí, Andrej Šimon vysvětluje, jak stroje fungovaly, vypráví, Ninu to baví. Pak pijí kávu na občerstvení, není moc dobrá, dělají, že si toho nevšímali.
Nudí vás to se mnou? zeptá se najednou.
Nina se zarazí.
Proč se ptáte?
Mluvím moc o práci, o technice, usměje se strnule. Říkali mi, že tím unavuju.
Kdo?
Pár lidí už to říkalo.
Mě to nenudí, odpoví Nina. Když se mi něco nelíbí, řeknu to.
Přikývne.
Tak to má být, řekne.
Ona chápe, co tím myslí. Ne, že ho její zájem nebaví. Ale že má právo říct, co si myslí. Pro něj je to důležité. I ona si na to zvyká.
Postupně a bez nátlaku mezi nimi vzniká cosi, co oba cítí, ale nespěchají, nepojmenovávají. Život bez patosu a velkých gest. Prostě dva lidé, kterým je spolu dobře.
Nina někdy myslí, že o tom je ženské štěstí. Ne to z filmu, s hudbou a kamerou. Ale tiché štěstí. Když ráno projeví měkké světlo a člověk vstává rád.
Když se tě někdo opravdu zeptá, co si myslíš, a čeká na odpověď.
Když už nikdy nikdo neřekne: Tebe se nikdo neptal.
Začátkem května je trh, Nina chodí v sobotu pro bylinky a ředkvičky. Vzduch voní hlínou a čerstvou zeleninou. Chodí mezi stánky, drží si tašku, vybírá nať cibule.
A zahlédne Valérii.
Stojí u masa. Zhubnul. Bunda mu visí na těle, tváře vpadlé, pod očima šedé kruhy. S řezníkem mluví zmateně, je vidět, že je na vše sám.
Nina se zastaví. Ani ne strachem, víc jen pozoruje.
Čeká, že v ní něco vyvře: lítost, zloba, něco starého, známého.
Nic.
Je to prostě muž u pultu s masem, už ne mladý, zmatený v životě. Žila s ním třicet let. Byl to kus jejího života. Ale nebylo to všechno.
Změní směr, projde jinou uličkou, koupí nať, ředkvičky a pár koprů pro Galinu, která má ráda kopr v boršči. Vyjde z trhu ven.
Květen leží na městě, teplý, líný. Nina jde po chodníku, taška od slunce hřeje, bylinky opravdu voní.
Myslí na to, že právě to je začátek nové etapy po padesátce. Ne jeden jediný dramatický okamžik, ale celý ten souhrn ráno s kufrem, čaj u Galiny, práce, co najednou dává smysl, Šukšin na nočním stolku, muzeum s řídkou kávou a tenhle květen.
Odejít od muže tyrana bylo jen začátek. Důležitější je žít dál. A ona žije. Učí se znovu všimnout si, co je kolem, a to, jestli vydržet, nebo odejít, už má jednou provždy za sebou.
Psychologický realismus, napadne ji. To slovo někde četla a nechápala ho. Teď už zdá se chápe. Je to prostě pravdivý příběh. Žila tak, nešlo to, odešla, teď je jinak. Bylo to těžké i krásné.
Ženské cesty jsou různé. Ta její není ani poučná, ani velká. Jen obyčejná.
Zatočí na Sadovou. Vystoupá do třetího patra, zazvoní. Galina otevře v zástěře s talířem v ruce.
Jsi tu. Dělám okurkovou polévku.
Přinesla jsem kopr,” usměje se Nina a vytáhne svazek.
Šikula. Jdi si umýt ruce.
Nina pověsí kabát, vleze do kuchyně, otevře kohoutek. Sleduje, jak voda teče přes dlaně.
V neděli s Andrejem Šimonem jedou za město, ukázat jí starou hráz, prý tam je zajímavé technické řešení, on jí to vysvětluje a Nina poslouchá a chce poslouchat.
Je to zvláštní a hezké.
Utře si ruce, jde za Galinou do kuchyně.
Můžu pomoct?
Nakrájej vejce.
Nina bere nůž, krájí je na kostky. Zvyk. Její ruce to umí.
Ale teď to dělá pro sebe. Pro Galinu. Z radosti, ne z povinnosti. To je ten rozdíl, který těžko popsat, ale pozná se každou minutou dne.
Za oknem svítí slunce. Na dvoře mladí jezdí na kolech, vzduch voní jarem a koprem.
Galino, zeptá se Nina, nelitovala jsi nikdy, že jsi zůstala sama, když Alexeje pohřbili?
Galina se zamyslí je to její styl, nejdřív přemýšlet.
Lituju, samozřejmě, řekne. Byl dobrý muž, chvíli mi bez něj bylo zle. Ale samoty nelituju. To už jsem ti říkala.
Ano, říkala.
Jsi dnes sama, Nino?
Nina se usměje do talíře s vejci.
Ne tak docela.
Galina na ni koukne, mlčí, ale usměje se pak zas míchá polévku.
Není tu žádné ponaučení. Je tady život. Obyčejný, stárnoucí, potrhaný život jedné ženy jménem Nina Pavlína Sirová, účetní, padesát čtyři let, která jednoho dne odmítla sklidit ze stolu a sama byla překvapená, jak lehké to bylo.
A co všechno tím získala.
