To není správné! Nakonec je to přece jeho matka! Může ji vzít k sobě domů! takové poznámky často slýchám od lidí blízkých mému manželovi. Vím, že i moji přátelé mají stejný názor, ale nikdo mi to neřekne přímo. Důvodem je situace s mou tchyní.
Božena má osmdesát tři let, váží přes sto kilo a často bývá nemocná. Proč si nevezmeš Boženu k sobě domů? ptal se mě před několika lety bratranec Je fajn, že jí každý den pomáháš, ale co kdyby se něco stalo v noci? Pro ni je těžké být sama. Vždyť tvůj Daniel je její jedinou oporou.
Je jasné, že babička bude pod péčí jediného syna, jeho manželky a jediného vnuka. Posledních pět let Božena nevytáhla paty z bytu. Bolest nohou a její váha jí nedovolily pohyb. Všechno začalo už před třiceti lety. Tehdy byla moje tchyně plná energie, mladá, zdravá a velice autoritativní.
Koho jsi mi přivedl? pohoršila se matka budoucího manžela Daniela. Kvůli takové jsem obětovala celý život?
Po těch slovech jsme mlčky došli až na autobus. V té době Danielova matka žila na známém pražském předměstí, v velkém krásném domě. Její muž měl významnou pozici, takže Božena dlouho žila dobře, i po jeho smrti. Ten den mě Daniel dohonil a šel se mnou. Měla jsem štěstí na svého muže: neposlouchal matku slepě, ale starší respektoval. Snažil se mě uklidnit a vysvětlil mi, že maminka je prostě taková povaha.
Po svatbě jsme začali šetřit na vlastní byt. Daniel odešel na půl roku pryč za prací. Za několik let jsme si pořídili dům v Plzni a dokončili ho. Nebyla jsem u Boženy často na návštěvě. Přesto dokázala Danielovi a všem okolo něco povyprávět: že jí nedovolím pomáhat, že jí bráním v kontaktu s rodinou. A podobné řeči.
Rozhodla se přestěhovat do města, ale peníze za prodej domu nestačily. Navrhla nám, ať přispějeme a slíbila, že byt přenechá našemu synovi, jejímu vnukovi. U notáře však najednou prohlásila, že byt bude jejím dědictvím prý jí kamarádka řekla, že babičky často skončí bez střechy nad hlavou. Pak tvrdila, že byt nechá tomu, kdo se o ni postará ve stáří. Chtěla být paní domu! Řekla, že ji podvedeme a necháme na ulici.
Od té doby uplynulo skoro dvacet let. Celý notářský úřad slyšel její lamentování a bylo nám hrozně trapně. Rozhodli jsme se nechat to být. Božena se přestěhovala takřka ihned a nedovolila nám ani drobnou rekonstrukci. Bydlela tam asi měsíc a pak si začala stěžovat, že je vše staré, rozpadá se a že za to můžu já: našla jsem jí špatný byt a chtěla ji oklamat.
Božena milovala děti svého bratrance, ale svého vnuka ignorovala. Dělala, že si nepamatuje ani jeho narozeniny! Před pár lety začala být nemocná. Vážila tolik, že se sotva pohybovala po bytě. Nosil jsem jí zdravé jídlo podle lékařské doporučení. Božena nadávala a odmítala jíst, tvrdila, že ji jen bratrance správně nakrmí, já ji prý nechávám hladovět.
Minulý rok mě muž začal prosit, abychom ji vzali k nám. Prý Božena vše pochopila a bude poslouchat lékaře.
Dobře souhlasila jsem. Ale stanovila jsem podmínky: kuchyň bude jen moje, vařím jen já a určím, co budeme jíst, a žádný z jejích bratranců nesmí přijít.
Tchyně byla pohoršená a odmítala přestěhování, protože si myslela, že přijde a bude nám šéfovat. Jenže v našem domě existuje jen jedna paní! A tou jsem já! Musela jsem ji ale pořád navštěvovat, uklízet, vařit, dokonce i zůstávat přes noc. Oblíbená bratrance o jejím osudu jen telefonovala.
Božena si stěžovala po telefonu, že ji nechávám hladovět: nedávám jí sladkosti ani uzené klobásy. Prosila mě, abych přišla a donesla jí buchty. Ale bratrance, s výmluvou na nabitý program, návštěvu odkládala, ačkoliv bydlela třikrát blíž než já. Chodila jen jednou za měsíc s nezdravým jídlem, zatímco já byla u ní každý den.
Jednoho dne zavolala Božena bratrance a vzdychala, že jí zmizel náhrdelník a křížek. Oznámila jí, že jsme tam v ten den byly obě, ale že je přesvědčená, že jsem to vzala já.
Bez slova jsem položila jídlo na stůl, zvedla řetízek a křížek, které ležely pod nočním stolkem. Doma jsem vše pověděla Danielovi a rozhodla, že už k ní nebudu chodit. Navrhla jsem dát Boženu do domova pro seniory. Daniel souhlasil.
Poučení? Někdy rodinné vztahy nejsou o lásce a obětech, ale o schopnosti chránit sebe i své blízké před toxickým chováním a nezáleží na tom, kolik tradic, přísloví či očekávání je s tím spojeno.
