No to teda není dobrý! Nakonec, ona je přece jeho máma! Může si ji vzít k sobě domů! Takové řeči mám pravidelně na talíři od příbuzných mého muže. Vím, že i moje kamarádky mají stejný názor, jen mi to nikdo neřekne přímo do očí. Důvodem je situace s mojí tchýní.
Bohumila má 83 let, váží přes metrák a často je nemocná. Proč si Bohumilu nevezmeš k sobě domů? zeptal se mě před pár lety můj bratranec Je fajn, že jí každý den pomáháš, ale co když se něco stane v noci? Sama to má těžké. Přeci jen, tvůj Daniel je její jediná opora.
Je jasné, že babičku bude opečovávat jediný syn, jeho manželka a jediný vnuk. Posledních pět let Bohumila nevytáhla paty z bytu ani jednou. Bolí ji nohy a váha ji drží na místě. Začalo to už před třiceti lety. Tchýně byla tehdy plná energie, mladá, zdravá a trochu diktátorka.
Koho jsi ke mně přivedl? rozčilovala se matka mého budoucího manžela, Daniela. Kvůli téhle jsem ti obětovala celý život?
Po těch slovech jsem šla mlčky až na autobus. V té době bydlela tchýně na prestižním okraji Brna, v krásném velkém domě. Její muž měl respektovanou pozici a Bohumila si dlouho žila jako na zámku, i po jeho smrti. Ten den mě Daniel doběhl a šel se mnou. Mám štěstí na manžela neposlouchá mámu jako ovce. Ale starších si váží. Snažil se mě uklidnit a vysvětlit, že jeho máma prostě taková je.
Po svatbě jsme začali šetřit na vlastní byt. Daniel se odstěhoval a půl roku jsme ho skoro neviděla, pracoval. Po pár letech jsme si koupili domeček a dokonce ho dokončili. Bohumilu jsme navštěvovali spíš sporadicky. Ona stihla říct o mně spoustu nesmyslů Danielovi a všem známým. Prej, že jí zakazuji pomáhat, že ji omezujeme, no prostě spravedlnost sami za sebe.
Tchýně se rozhodla odstěhovat do města, ale peníze z domu nestačily. Navrhla, ať přispějeme, že byt nechá vnukovi. Ale u notáře najednou řekla, že byt má připadnout jí, protože kamarádka jí nakukala, že babičky často končí bez střechy nad hlavou. Pak tvrdila, že byt dá tomu, kdo se o ni bude starat. Chtěla být paní domu! Prý ji ošidíme a necháme bez ničeho.
Od té notářské scénky uběhlo skoro dvacet let. Celý úřad slyšel její nářky a nám bylo trapně. Nechali jsme to být. Stěhovala se hned, a veškeré pokusy o drobné opravy zamítla. Třicet dní si tam žila, potom už se začala stěžovat starý, rozbitý a špatný byt. Tchýně vše hodila na mě: našla jsem jí špatné bydlení a chtěla ji okrást.
Bohumila měla ráda děti svého bratrance, ale vlastního vnuka ignorovala. Dokonce dělala, že nezná jeho narozeniny! Před pár lety se její zdravotní stav zhoršil. Přibrala tolik, že sotva došla do kuchyně. Nosila jsem jí zdravé jídlo dle lékaře. Bohumila však lamentovala a odmítala jíst, že ji krmím hladově a jen sestřenice ví, jak se má správně přikrmovat!
Loni mě začal manžel přemlouvat, ať si Bohumilu vezmeme k nám. Prý už pochopila, že musí poslouchat doktora.
Dobře souhlasila jsem. Ale podmínky: kuchyně jen pro mě, vařím já a rozhoduju, co jíme. Žádné návštěvy sestřenice.
Bohumila byla pobouřená a nechtěla k nám, protože si představovala, že přijde a bude nám šéfovat. Ale u nás je jasná paní domácnosti a to jsem já! Musela jsem k ní chodit, uklízet, vařit a někdy i přespat. Oblíbená sestřenice se ozývala jen telefonem, že prý má Bohumila těžký osud.
Tchýně si na mě stěžovala do telefonu, že ji hladím: žádné zákusky, žádné uzeniny. Prosila mě, abych přinesla bábovku. Ale sestřenice, s nabitým programem, návštěvu odkládala. Přitom bydlí tři zastávky tramvají od Bohumily a já jezdím přes celé město. Přijela jednou za měsíc, přivezla kalorickou bombu a já byla na starost každý den.
Jednoho dne volala sestřenici, že jí zmizely náhrdelník a křížek. Řekla, že jsem tam byla já i ona, ale jasně že obvinila mě.
Bez slova jsem jí dala oběd a k tomu řetízek s křížkem, co spadl z nočního stolku. Doma jsem to všechno Danielovi vyprávěla a rozhodli jsme se už dál nehrát. Navrhla jsem, ať ji pošleme do domova důchodců. Daniel souhlasil.
