Kolikrát jsem mu už říkala, že by si ji neměl brát. Ještě než byla svatba, doslova jsem ho prosila, aby to nedělal. Ale poslouchal mě snad? Byl do ní zamilovaný až po uši. A teď má, co si zasel.
Před pár dny mi volal syn. Poznala jsem podle jeho hlasu, že je nemocný. Máma se nedá oklamat. Prosil mě, ať přijdu. Prý jeho žena, když zjistila, že je nemocný, sbalila si tašku a odjela k nějakým svým kamarádkám. Neměl doma nikoho, kdo by mu aspoň uvařil čaj, udělal vývar.
A do telefonu mu už vůbec nezvedala. I když bylo už pozdě, chvátala jsem k němu přes celou Prahu. Stavila jsem se ještě v lékárně a koupila léky. A cestou mi hlavou běžela ona. Musela přece opustit nemocného manžela a vydat se za zábavou mezi přátelé. Když jsem syna uviděla, chtěla jsem volat sanitku, jak byl bledý a zpocený. Ale prosil mě, ať počkám.
Byl celý oteklý, vypadal děsně. A v bytě nebylo vůbec nic. Ještě že jsem koupila léky a přinesla trochu jídla. Musela jsem se držet, abych nezačala křičet. Co je to za ženskou? Opustila nemocného muže, v bytě jediné léky její pilulky na hubnutí a v lednici jen prázdno, samé echo a potemnělé lahve. Udělala jsem synovi čaj a běžela jsem do obchodu pro silný hovězí vývar.
Až když si trochu odpočinul a najedl se, začala mu klesat horečka. A jeho kráska dorazila domů ve tři ráno, a byla z ní cítit slivovice a pivo. Musela to dobře roztočit. Ani neposlouchala, co jí povídám o lécích. Jen kvůli synovu stavu jsem se ovládla a nedělala scénu. Ale jemu, jak jsem viděla v očích, scházelo málo a vybuchl by taky.
Celé to bylo jak nějaký podivný sen v mlze pražské noci. Okna plná světel, tramvaje dunící městem, stíny v uličkách a já tam, s taškou polévky a krabičkou paralenů, napospas tomu snu, který mi nedává smysl a přesto trvá.
