Vlastní místo
Mami, co to děláš? Prosím tě, co to děláš? téměř jsem měla slzy na krajíčku, když jsem sledovala, jak maminka vyhazuje z mé skříně moje prosté věci. Moje nejoblíbenější červené šaty s puntíky skončily ledabyle hozené na zemi a hned si jich všiml můj mladší bráška, který seděl u země. Pavlíček popadl konec pásku a strčil si ho do pusy. Ne, Pavlíčku! Dej to sem!
Lituje nějaký hadr! maminka škubla mými džínami a pohazovala je k ostatním věcem, načež prudce přibouchla skříň. Táhni odsud!
Ale mami, kam mám jít? A zrovna teď večer? Proč to všechno děláš?
Protože to chci! Je to můj byt, rozumíš? A ty tu nemáš co dělat!
A co já? Není to snad i můj domov?
Ne, drahá moje! Tady už nic tvého není! Maminka vzala malého bratra do náručí a otřela mu nos mým šátkem. Vůbec nic! Už mi neztrpčuj život! Teprve teď jsem se začala dávat dohromady, a tys mi to všechno málem rozbila. To nedovolím!
Mami, co jsem ti zkazila? Co?!
Kdo tu flirtuje před Vaškem? No kdo? Ne snad ty?
Mami! vykřikla jsem tak, že se Pavlíček polekal a rozplakal se. Víš, co to říkáš?
Velmi dobře vím, co říkám! Konec! Za pět minut ať tě tu už nevidím!
Maminka kopla do dveří a odešla pryč, zatímco já jen stála bez hnutí a pořádně nechápala, co se právě stalo. Asi mě opravdu vyhnala z domu… Hlava mi odmítala pracovat. Marně jsem se snažila zachytit nějakou myšlenku, která by mi pomohla se zvednout a něco dělat. Za dveřmi plakal Pavlík a já konečně procitla. Ten pláč byl tak žalostný, až jsem se instinktivně natáhla po klice. Ostatně to vždycky byla moje úloha uklidnit ho, zabavit, hlavně ať neřve. Nový manžel mámy nesnášel, když syn brečel. Vadily mu dětské slzy, vlastně všechno, co s klukem souviselo. A já, vychovaná v lásce a klidu celé rodiny, jsem nikdy nechápala, co se v mámě odehrává. Namísto, aby vzala syna do náručí, hned ho strčila mně a zmizela za manželem.
Postarej se! Jsi už dospělá, tak pomáhej!
Dospělá… Včera jsem byla rozmazlená tatínkova princeznička a dneska je ze mě odříznutý článek, jak mi říká máma teď. Všechno se za poslední dva roky změnilo tak rychle, že jsem tomu nestačila.
Nejdříve nás náhle opustil táta po infarktu. Bylo to tak nespravedlivé a absurdní, protože šlo všechno zvrátit, kdyby se během oné hodiny u tramvajové zastávky aspoň někdo z kolemjdoucích zeptal, jestli nepotřebuje pomoc. Cizí lidé šli kolem ve svých důležitých záležitostech A tatínek, vždy upravený a ve slušném kabátu, nebudil pozornost, jen ležel bez pomoci na chladném chodníku. Když mu nakonec jedna paní zkusila pomoci, bylo pozdě.
Pamatuji si, jak máma tehdy zareagovala stála zahleděná do prázdna, bezděčně, jako by byla jinde. Já plakala a pokoušela se ji probrat, ale nestalo se nic. Máma neprolila jedinou slzu, rozloučila se s tátou a poté se zavřela ve svém pokoji, zapomněla na mě i celý svět.
Žádní příbuzní, přátelé rodičů se už dávno proměnili jen v známé, kteří se stavili jen občas k větším svátkům. Rodiče si libovali, jak mají pevnou rodinu a nikoho nepotřebují, jen sebe navzájem. Já v to taky věřila a neměla ráda, když přišli hosté.
To se však změnilo, když jsem zasedla poprvé do lavice na základce. Kluků v naší třídě bylo pramálo, a já seděla s Vendulkou, bystrou černovláskou s copánky tlustými jak ruka, které byly tak těžké, že chodila s hlavou rovnou jako panovnice. Hned jsem jí záviděla. Svoje světlé, věčně rozcuchané kudrliny jsem proklínala, ať se máma snažila je zaplétat jakkoli. Ve třídě mi proto neřekli jinak než Pampeliška.
Na její cop jsem si sáhla až třetí den, když Vendulka, podrážděně odkládajíc svůj bohatý úlovek do zadu, zamručela: Už mě to se*e! Ustřihnu je!
Já překvapeně pohladila její vlasy a zašeptala: Zbláznila ses? To je tak krásné! Od toho dne jsme byly nejlepší kamarádky.
Vendulka pocházela z rodiny Moravských, která byla snad největší v okolí. Když jsem u nich byla poprvé, oněměla jsem z počtu lidí a z toho, že nikdo neřešil, co je koho. Maminka Vendulky hned usadila návštěvu ke stolu a ládovala nás k prasknutí. Starší bratři a sestry se navzájem doučovali, učili vařit, uklízeli i pomáhali mladším s úkoly. Překvapovalo mě, že tam i malá děvčátka uměla zadělat těsto a upéct koláče. Mně maminka do kuchyně nepouštěla prý mám čas.
Tehdy jsem pochopila, že rodina a přátelé nejsou tak špatní, jak jsem si myslela. Později jsem zjistila, že někdy může být i rodina cizí. Do Vendulčina domu jsem se vždycky těšila, tam mě měli rádi.
Když naši zjistili, že jsme často spolu, máma nad tím vyjádřila zásadní nesouhlas. Naštěstí byla dost zaměstnaná, a stačilo se po škole najíst doma a hned utíkat ke kamarádce.
Byla to rodina Vendulky, která při ztrátě táty stála při nás. Její starší bratři mi přinesli několik tisíc korun, pomohli vyřídit všechno potřebné a neptali se na nic. Mamka byla odměřená a mlčenlivá, ale já jsem na ty dny nikdy nezapomněla. Vendulka mě objímala, brečely jsme spolu do těsta a napekly tolik koláčů, že jsme část rozdaly sousedce.
Dalšího půl roku jsem byla pod ochranou mužů z rodiny Moravských. To oni řešili, co bylo potřeba, když my dvě s mámou už nemohly. Když jsem jednou na otázku proč přemýšlela, Vendulka jen pokrčila rameny: Prostě nám nejsi cizí. Muži už u vás nejsou, tak ti musel někdo pomoci.
Krátce na to provdali Vendulku. Nechápala jsem, jak je možné vdát se tak brzy, když snila o medicíně. Prostě to tak máme. Rodiče vyberou, my souhlasíme, prohlásila odevzdaně.
Odjela studovat do Brna, kde rodiče jejího muže koupili byt. Byla jsem zlomená, protože ztrácím poslední člověka, který mě měl rád.
Doma tou dobou už byl nový mamčin muž Vašek, a Vendulka si všímala, že domů chodím později a později. Bylo těžké jí říct, že mě doma dusí, nový muž mi není příjemný a máma je po druhém dítěti podrážděná. Noci bývaly často bez spánku kvůli ukolébávání Pavlíčka. Ve škole jsem omdlévala únavou.
Začala jsem pracovat v nemocnici, abych mohla být z domu víc pryč, i přes školu. Po rozloučení s Vendulkou mě doma čekal nevýslovný skandál a napětí, které jen narůstalo.
Máma si však nenechala nic vysvětlit, a když sousedka pochválila mou krásu a podotkla, že bych si měla najít ženicha, mámu to nějak zasáhlo a ten den mě vyhodila. Teď jsem rychle sbírala své věci, strčila fotku tatínka do tašky a ukradla poslední pohled dětským pokojem.
Mámu napjatě vařila v kuchyni a já neměla chuť vůbec nic jí říct. Co bych taky mohla? Bylo v tom všechno, co se nedalo odčinit.
Na dvoře bylo už šero, schoulila jsem se do šály, kterou mi Vendulka kdysi dala k Vánocům. Letošní podzim dolehne rychle a příliš intenzivně přes den ještě letní oblečení vedle zimního, já už však v šále a bundě. Dobře, že nemusím zpět domů pro teplé věci Měla jsem pocit, že je mi tu už stejně cizí.
Na zastávce vedla jsem tašku, schovala ruce do kapes. Kolem prošel jen pes a dva chodci.
Pak zastavilo auto a mě polekal cizí řidič. Samozřejmě, nebylo pozdě, ale bezpečně jsem se necítila.
Leničko?
Arnošt!
Cítila jsem jakési uvolnění. Arnošt, starší bratr Vendulky, ten, co znal naši rodinu, když žil táta.
Co tady takhle večer? Jdeš do práce?
No Vlastně do nemocnice, ano.
Neblázni. Proč máš věci? Co se dělo?
Jeho upřímná starost způsobila, že jsem mu všechno řekla: máma, Vašek, a že nemám kam jít.
Jasně. Nasedni. Arnošt mě zavezl autem. Myslela jsem, že do nemocnice, ale jak jsme jeli noční Prahou, mlčeli jsme. Bylo mi v teple dobře, klid se však brzy měl rozplynout.
Až když jsme se blížili k části, kde nemocnice nebyla, zapochybovala jsem.
Arnošte, kam jedeme? Já potřebuji do služby!
Do nemocnice se schovat? A co potom? Tohle dnes přežiješ, a co dál?
Já nevím.
Já jo. Jedeme na jiné místo. Uvidíš.
Zastavili jsme u činžovního domu v klidné čtvrti, vjezd pro auta střežený bránou. Arnošt mě vedl do třetího patra. Tam zazvonil na dveře.
Chvíli trvalo, než se otevřelo. Ve dveřích stála vysoká žena v halence, skoro jako dobrácký obr v sukni.
Arnoštku! Proč nezavoláš? A to je kdo? Aha, mladá Lenka, kamarádka naší Vendulky Já tě znám! Vždyť jsem tě viděla na svatbě. No pojď, holka, nepředstírej, že jsi tu cizí. Sem patříš.
Prošla jsem za ní, vůně a teplo bytu mě obklopilo. Hala s mozaikovou dlažbou, velký lustr se spoustou sklíček. Arnošt šeptl babičce něco po straně a pak mávnul a byl pryč. Zůstala jsem jen s ní.
Co stojíš ve dveřích? Odlož si, sednem ke kávě, povíš mi, proč taková krásná holka nemá kam jít. Copak nemáš domov, maminku?
Asi už ne… a došly mi síly. Sedla jsem si na taburetku a začala tak hořce plakat, až mě paní mamince stiskla v náručí.
Malá moje! To ti mohl bůh dopustit? Neplač, bude líp! Poslouchej mě já v tom životě viděla už dost. Dám na tebe pozor!
Houpala mě jako malou a hladila do vlasů.
Pojď, uvařím ti správný kafe zapomeneš chmury. Aspoň na chvíli. Někdy i to na chvíli stačí, abys zas mohla dýchat.
Seděla jsem v krásné kuchyni, upíjela z malého hrníčku černou kávu byla hořká, až řezala, ale já pořád pila a poslouchala.
Říkej mi Soňa. Tak mi říkali, když jsem byla ještě jako ty. Naše místo někde, kde teď žijí naši předci v zemi, kde už dlouho nebyla. A domov cizí není nikdy jako ten vlastní.
Co je horší? zeptala jsem se.
Soňa si přisedla, její postava najednou působila neotřesitelně.
Nejhorší bolest je, když nemáš komu položit květinu na hrob. Mí rodiče žádný nemají stejně tak sestra. Nestačila jsem je pohřbít. Víš, co je pogrom? Modli se, ať nikdy ne.
Proč jste neodešli?
Jak opustit svoje místo, dítě? Své rodné? To je těžké Pogrom je, když přijdou cizí, řeknou, že už tady nemáš místo ani život
Povídala mi o dětství, síle rodičů, o tom, jak bránila mladší sourozence a odešla s nimi. Ztratila dům, rodinu, ale ne zcela sílu.
Sílu hledáš v těch, kdo zůstanou s tebou. Já ji měla od sourozenců, vzdálených příbuzných, od cizích lidí proto ji dnes dávám tobě. Sem patříš, dokud tě neuvede pod křídla jiný rozumíš?
Asi ano.
Tak. Učívat tě budu všemu, jak dceru i nevěstu. Aby ses v životě neztratila.
Soňa splnila, co slíbila. Za dva roky jsem vařila líp než Vendulka a když se objevila na návštěvě:
Ty máš lepší karbanátek! uzobávala minikoláčky. Jak se vlastně máš?
Dobře, díky babičce Soně. Bez ní bych dnes
Nepřeháněj, nebo se zpychnu! Soňa se zasmála, když hlídala džezvu.
Ale je to pravda.
Hlas mi zněl podobně jako jí, a Vendulka se tomu smála.
Dobře ji vedeš, babi! To je celá ty!
Ještě ne… Soňa náhle zvážněla.
Vendulka po mě házela očima otázky.
Co je? Něco se děje?
Sama pověz. Jdu si lehnout.
Vendulku jsem nechtěla obtěžovat, ale přiznala jsem:
Máma je nemocná.
Vážně?
Bohužel. Moc vážně. Ležela u nás v nemocnici, vím to.
A byla jsi za ní? Vendulka vyjela.
Ne… Nezvládnu to…
Leni! Uvědomuješ si, že později třeba nebudeš mít s kým se usmířit?
Nekřič! Vím to. Ale nemůžu… Jak vzpomenu, co mi řekla Nebýt vás, kde bych byla? Když o mě tolik stála, když mě vyměnila…
Když se dozvěděla, že ji muž opustil a Pavlíka nechal ve výchově, Vendulka zalapala po dechu.
Kde je Pavlík?
V dětském domově. Mě k němu nepustili. Práci mám, byt ne. Nájem nemám z čeho platit.
Proč se nevrátíš do vašeho bytu?
Už tam nemám trvalé bydliště. Potřebovala bych papíry; bez nich mi nedají bratra. Nechápu, co dělat… Už ani nespím.
Kdyby ti na něm tolik záleželo, neseděla bys tu vstala Vendulka. Jedem!
Kam?
Do nemocnice!
Proč?
Je tam máma?
Ne, už ji pustili.
Takže je doma?
Smiřovat se s ní nebudu!
Nemusíš. Ať se smiřuje ona. Mysli na Pavlíka! Tys byla šťastná, když na tebe nikdo nemyslel? Vidíš!
S mámou jsem se nakonec usmířila. Dva dny před její smrtí, když už byla nemocí zlomená i v srdci, poprosila o odpuštění. Dva měsíce jsem s ní ležela, vyřizovala papíry, schovala dál křivdu a myslela jen na to, vzít si domů brášku.
Když jsem hleděla do jejích očí plných bolesti, nevybavila jsem si ten zlý den, ale zvláštní dopoledne z dětství měla jsem pět let, ona v letních šatech v puntíky mi dávala třešně sladké jako její pusa. Bylo to vším, co jsem kdy ztratila a znovu našla. A z úst mi vyšlo, co mělo:
Odpouštím ti, mami.
A tehdy mi dala Soňa smysl slov:
Odpusť, jinak tě křivda zničí. Nenechá tě žít v radosti. Spálí ti duši, dokud nezbude nic. Je to těžké vím , ale nezbytné.
O týden později už šel Pavlík za ruku a malý, ale vážný, se mě zeptal:
Teď už jsme doma navždy?
Ano, malý, teď už jsme doma. Tohle je naše místo, rozumíš?
A když kývnul tak vážně, věděla jsem, že je vše nejspíš konečně na svém místě.
