Svatba měla být za týden, když mi řekla, že se vdávat nechce. Všechno už bylo zaplacené místo, doklady, prstýnky, dokonce i část rodinné oslavy. Měsíce jsem všechno pečlivě organizoval.
Po celou dobu našeho vztahu jsem měl pocit, že dělám vše správně. Pracoval jsem na plný úvazek a každý měsíc jsem dával zhruba dvacet procent své výplaty stranou pro ni na kadeřníka, manikúru nebo na cokoliv, co si přála. Ne proto, že by nepracovala naopak, měla svůj vlastní příjem, se kterým si mohla dělat, co chtěla. Já ale platil, protože jsem věřil, že jako muž a partner toto dělat mám. Nikdy jsem ji nepožádal, aby přispěla na účty. Zval jsem ji na večeře, platil výlety, kina, krátké dovolené zkrátka všechno.
Rok před svatbou jsem se odhodlal k něčemu velkému nabídnul jsem se, že vezmeme celé její příbuzenstvo na dovolenou k moři. Nejen rodiče a sourozence, ale i neteře, bratance, dokonce dvě sestřenice. Bylo nás opravdu hodně. Abych to vše zaplatil, bral jsem si přesčasy, přestal jsem si kupovat věci pro sebe a několik měsíců šetřil. Když pak dovolená opravdu nastala, zaplatil jsem nejen ubytování, dopravu a jídlo, ale úplně vše. Vypadalo to, že je šťastná, její rodina byla vděčná. Netušil jsem tehdy, že pro ni to nic neznamenalo.
Když mi oznámila, že se chce rozejít, řekla, že jsem prý příliš. Že vyžaduji příliš mnoho lásky, pozornosti a blízkosti. Že se ji často snažím obejmout, napsat jí zprávu, zajímat se, jak se má. Řekla, že ona taková není a že jsem ji dusil. Prý ode mě čekám něco, co mi nemůže dát.
Poprvé mi také řekla, že svatbu vlastně nikdy nechtěla. Prý přijala mou žádost jenom proto, že jsem se k tomu moc tlačil. Že jsem do toho zatáhl její rodiče a to ji svazovalo. Požádal jsem ji o ruku v restauraci, před jejími rodiči. Pro mě to byl krásný okamžik, pro ni past. Řekla, že v takové situaci prostě nešla odmítnout.
Pět dní před obřadem, ve chvíli, kdy už bylo všechno hotové, se rozhodla říct mi pravdu. Prý měla pocit, že jí podsouvám život, který nechtěla. Že jsem toho pro ni dělal příliš a tím jí bylo nepříjemně, připadala si vázaná, zadlužená. Nakonec řekla, že je pro ni lepší odejít, než dělat něco, co necítí, že jí náleží.
Po našem hovoru prostě odešla. Nebyly žádné hádky, žádné smiřování, žádné pokusy něco zachraňovat. Zůstaly jen smlouvy, zaplacené zálohy, rozplánované detaily a nakonec zrušená svatba. Ona zůstala neoblomná. Tady vše skončilo.
Byl to týden, kdy jsem pochopil, že být mužem, který všechno platí, řeší a je tu vždy pro druhého, ještě neznamená, že s tebou někdo bude chtít zůstat. Mělo by to být ponaučení pro všechny láska a štěstí se nedají vynutit ani koupit, každý si musí sám najít cestu, která je mu vlastní.
