Manželova sestra přijela k hotovému, ale tentokrát ji čekal jen prázdný stůl
Oni zase přijedou v sobotu? Vždyť jsme se domluvili, že konečně strávíme víkend jen spolu, vyrazíme za město… Já už vůbec nemůžu, celý týden jsem dřela na uzávěrky!
Tón hlasu rezonoval o dlaždicové stěny úzké kuchyně a nesl v sobě napětí i únavu. Lucie stála u dřezu, splachovala pěnu z talířků a koutkem oka sledovala manžela. Tomáš seděl u stolu, provinile zíral do hrnečku s už studeným čajem a nesměle škrabal okraj staré lněné utěrky.
Lucko, co jsem měl říct? povzdechl, snaha o usmíření byla v jeho hlase slyšet jako falešná nota. Ivana volala, prý ona, Petr i malý Erik už po nás mají absťák. Nepamatuju si, kdy jsme se naposledy viděli, Erik chce k strejdovi. Prostě jsem sestře nemohl říct ne. Už jsou na to připravení.
Nepamatuješ? Lucie pustila vodu tak prudce, že kohoutek zasténal. Utřela si ruce o utěrku, otočila se a zkřížila ruce. Tomáši, byli tu před čtrnácti dny. A předtím na Velikonoce, tři dny v kuse. Vždy to má stejný průběh. Přijedou s prázdnou, sednou ke stolu, snědí všechno, co vařím půl víkendu, zanechají hory špinavého nádobí a zmizí.
Tomáš se nespokojeně zamračil. Tyhle diskuze ho vždy dráždily. V jeho rodině bylo přece zásadní příbuzné přijímat kdykoliv, bez ohledu na plány nebo vyčerpání.
Tak přece nebudeš počítat sousta v cizí puse… zamručel, odsouval hrnek Je to přece ségra. Teď jsou na tom finančně mizerně, Petr o prémii přišel, Ivana si stěžovala. Ať přijedou, popovídáme, já nakoupím, poklidím. Přísahám.
Lucie se jen hořce usmála. Ty sliby slyšela pokaždé. Tomáš skutečně nakoupil, ale většinou to byla houska, matonka a nějaký levný salám, upřímně přesvědčený, že na slavnostní stůl to stačí. Zbytek, jak finančně tak časově, visel vždy na Lucii. Mytí nádobí po návštěvě? To Tomáš většinou usnul v obýváku, zatímco ona drhla mastnotu a zaschlé zbytky.
Byli spolu už šest let. Byt, kde bydleli, zdědila Lucie po babičce ještě před svatbou papírově byl jen její. Tomáš měl slušný plat, ale značná většina šla na splátku auta a podporu stárnoucích rodičů. Lucie dělala vedoucí lékárnice ve velkém řetězci, brala hezké peníze, ze kterých se skládal rozpočet na všechno jídlo, energie, techniku i dovolenou.
Lucie byla přirozeně pohostinná a nebyla lakomá. V prvních letech s chutí hostila Tomášovy příbuzné, pekla štrúdly a dělala pečeni podle babiččina receptu. Časem ale poznala, že Ivaniny návštěvy se mění v drzou samozřejmost. Ivana, hlučná, sebevědomá, s pocitem vlastní výjimečnosti, brala bráškův byt jako all-inclusive restauraci.
Páteční večer začal povelovým tažením do supermarketu. Lucie tlačila těžký vozík a pečlivě kontrolovala seznam. Musela koupit dobré maso na řízky Ivana pohrdala kuřetem, prý jídlo pro socky. Dále lososa na chlebíčky, několik druhů sýrů, čerstvou zeleninu, která stála víc než nový kabát, a k tomu oblíbený dort pro Erika.
Při placení kartou upírala Lucie pohled na částku na displeji. Téměř devět tisíc korun. Tyhle peníze chtěla dát stranou na nové zimní kotníčkové boty, protože staré se úplně rozpadaly. Ale boty budou muset počkat.
Domů se sotva dovlekla. Dvě obrovské tašky jí málem utrhly ruce. Tomáš zabředl v servisu, takže vše táhla sama až do třetího patra bez výtahu.
V předsíni pustila tašky na podlahu a zouvla si boty. Ze ložnice doléhal tlumený manželův hlas zřejmě už přišel, rozmlouval s někým po telefonu. Lucie chopila tašky, mířila do kuchyně, ale u pootevřených dveří zpomalila.
Tomáš měl zapnutou hlasitou handsfree. Z reproduktoru zněl rázný hlas Ivany.
Říkám ti, kup letenky hned, dokud jsou s předstihem slevy! My už na to letovisko v Chorvatsku pokukujeme léta! All inclusive, moře na dohled. Petr dostal zálohu, hned jsme zaplatili všechno. Sahlo to skoro na šedesát tisíc, ale žijem jen jednou!
Ty jo, respekt! v Tomášově hlase zaznívalo opravdové uznání. Ale vždyť jste mi říkali, jak teď šetříte?
Ivana se zasmála, až byla slyšet pýcha.
Ach Tomi, snad si nemyslíš, že neutrácíme! No jasně, že držíme rozpočet! Dva měsíce kupuju jen základní potraviny. Žádné restaurace, nic. Vařím Petrům těstoviny s párkem. Zato na víkend k vám! Lucie vždycky narazí stůl, jak pro krále, vždyť se vždy přejíme, že do středy vystačíme s jogurtem. Fakt super! Šetří to úžasně. Řekni jí hlavně o tom lososu, Erik ho miluje. No, zítra kolem jedné jsme tam. Připravte se, budeme hladoví!
Ozvaly se tóny ukončeného hovoru. Tomáš dobrosrdečně zabručel a hodil mobil na postel.
Lucie stála v předsíni, prsty už necítila, ale bolest v těle nic nezmohla proti tomu, co ji spalovalo uvnitř. Ledová, dusivá vlna hořké křivdy šplhala z břicha do krku.
Zamžilo se jí před očima. Prý nemají peníze? Párky jedí? Šedesát tisíc za dovolenou? Zatímco ona škudlí na boty, aby mohla pohostit tyhle vykutálené vyžírky drahým lososem, protože… protože si chtějí šetřit rozpočet z jejího zdraví a na její úkor.
Bez hlesu ustoupila do kuchyně, postavila tašky na zem a rozsvítila. Sklouzla pohledem po své milované, čisté kuchyni, po jídle, na které vydělalí poctivě odpracovala celý měsíc. A v tom okamžiku uvnitř cosi prasklo. Všechna mírnost, snaha být dobrou švagrovou zmizela. Zůstala jen ledová, jasná rozhodnost.
Lucie nezačala křičet. Nerozběhla se do ložnice, nedělala scény. Jednala klidně.
Nejprve vytřídila nákup. Čerstvé maso schovala na dno mrazáku. Sýry, lososa i lepší šunku vyskládala do neprůhledné nádoby a schovala na dolní polici za hrnce. Dort rozkrojila: jednu polovinu uložila ke vznešeným pochoutkám, druhou nechala na talíři pod poklopem.
Na kuchyňské lince nezůstalo nic. Dokonale uklizená deska, prázdný dřez.
Zbytek večera plyne v klidu. Lucie uvařila jednoduchou večeři pohanku a ohřála včerejší karbanátky. Tomáš vyšel z ložnice, najedl se u televize, ani nevšiml chybějících svátečních specialit. O rodinné návštěvě nemluvil věřil nejspíš, že vše je samozřejmé.
Sobota začala tichem. Lucie vstala pozdě, líně se protáhla a šla si dát sprchu. Tomáš ještě spal. Místo tradičního nervového pobíhání po kuchyni si uvařila silnou kávu, uřízla kousek schovaného sýra, posadila se ke knize do křesla a vychutnávala čerstvé světlo linoucí se oknem.
Kolem poledne se probudil manžel. Když v kuchyni nezacítil žádnou vůni, začal se rozpačitě škrábat na hlavě.
Lucko, ty dneska nevaříš? Ivana s klukama tu bude za hodinu. Nemáme vařit? Nebo ti odešla trouba?
Ne, trouba je v pořádku, odpověděla Lucie potichu od knížky. Jen si dávám volno. Mám víkend.
Tomáš se zaraženě zastavil uprostřed kuchyně, nechápavě mžoural.
Jak volno? Co dají hosté na talíř?
Nevím, Tome. Můžeš jim uvařit pohanku, karbanátky z ledničky ještě jsou. Když ti to nebude stačit, je tu naproti obchod a peněženka máš v předsíni.
Tomáš se zasmál, v domnění, že Lucie žertuje.
No tak, přece z toho neděláš vědu! Říkal jsem, že umyju nádobí! Kam jsi dala všechny ty nákupy? Včera jsem tě viděl s těžkýma taškama.
Nákup je na týden. Není určený na to, aby někdo šetřil na mém zdraví a financích kvůli zájezdům do Chorvatska, Lucie konečně zvedla oči a upřeně se zahleděla manželovi do tváře. Mluvila tiše, stroze, nesmlouvavě. Včera jsem náhodou slyšela tvůj hovor se sestrou. Každé slovo. A víš co? Dům s dobročinnou kantýnou už tu není.
Tomáše polil ruměnec. Chtěl cosi zamumlat, něco vymyslet, ale v tom se rozdrnčel zvonek. Hosté dorazili přesně na čas, k obědu.
Tomáš popoběhl ke dveřím. Odemkl, a byt zaplavily hlasité hlasy, dupání a lacinná kolínská.
No konečně! Děsné zácpy! zaburácela Ivana. Tomáši, kde máme přezůvky? Eriku, netři si bundu o tu zeď!
Do kuchyně vplula Ivana v zářivé mikině, vlasy v ledabylém culíku. Následoval ji mohutný Petr a patnáctiletý Erik, který nevzhlédl od mobilu. Ivana jediným pohledem prošla kuchyň, hlučně nasála vzduch a zamračila se.
Lucie, ahoj. Čímže to u vás dneska nevoní? ptala se na adresu prázdného, zářícího stolu, na kterém stála jen skleněná mísa s papírovými ubrousky. Vy ještě nejíte? Jsme hladoví jako vlci! Ani snídani jsme si nedali, šetříme místo na tvoje řízky!
Lucie klidně zavřela knihu, položila ji na parapet a obrátila se k příbuzným.
Ahoj, Ivano. Zdravím, Petře. My dnes ještě neobědvali. Ani neplánujem. Jídlo není.
Ivana zamrkala řídkými řasami a pohlédla na bratra. Tomáš postával mezi dveřmi jako školák po poznámce.
Jak že není? Vždyť jsi říkal, že nás čekáte! Přijeli jsme, jsme hosté! Je jedna, Erik potřebuje pořádně jíst, má růstové období! Ivanin hlas začínal nepříčetně sílit.
Tak pokud má Erik nařízený režim, měli jste ho nakrmit doma, nebo po cestě zajít do bistra, klidně, s nádechem úsměvu odpověděla Lucie.
Petr nespokojeně zabručel a s těžkostí si sedl na stoličku, založil ruce na břicho.
Co to je, nějakej fór? Trmáceli jsme se přes celou Prahu, abychom se dívali na prázdný stůl? Lucko, rozbal chlebíčky, mám hlad.
Slovo hlad projelo vzduchem jako nůž, ale Lucie byla klidná. Přistoupila ke stolu, opřela se o něj a s pohledem upřeným přímo na Ivanu odsekla:
Žádné chlebíčky nejsou, Petře. Ani řízky, lososa taky nečekejte. Včera jsem zaslechla naprosto fascinující telefonát, z kterého jsem se dozvěděla, jak je můj byt báječný rozpočtový trik pro dovolenou na Jadranu.
Ivana se téměř dusila hněvem. Její tvář střídala barvy od bledé k rudé. Oči měla jako dva bodce a významně střelila po Tomášovi.
Ty jsi měl puštěné handsfree? Ona to slyšela?! vykřikla, naprázdno lapajíc po dechu.
Tomáš stáhl ramena.
Nevím, že byla na chodbě… Myslel jsem, že je v kuchyni…
Jasně, tys myslel! Ivana se vrhla na Lucii. No a co! Ano, jedeme do Chorvatska! Šetříme! A co? Jsme rodina! Máte povinnost nás pohostit! Když nemáte děti, nevíte co s penězi, tak můžete pomoct! Ta trocha žvance vám neublíží! Zavíráte se tu jak lakomci!
Lucie vystřelila do výšky, v očích měla chlad jako Beskydské ledové štoly.
Za prvé, Ivano, v mém bytě tu nikomu nic nedlužím. Nebyl to váš ani tvůj bratr, kdo mi koupil tento byt. Za druhé, můj rozpočet není charitativní fond na cizí dovolené. Za poslední tři měsíce mě vaše návštěvy stály skoro dvacet tisíc korun. To jsou moje vydělané peníze. A raději je utratím za sebe, než za ty, co se baví na můj účet.
Ty mi vyčítáš, co snědl můj kluk?! Ivana nasadila uražený tón, chytla se za srdce. Petře, to slyšíš? ONA nás ponižuje!
Petr se vztyčil, zatnul pěsti.
Hele, paní domu! Vzchop se! Jeli jsme za Tomášem, ne za tebou!
Petře, klid! poprvé promluvil Tomáš. Přešel pár kroků, postavil se před ženu. Takhle s Lucií v JEJÍM bytě nemluv.
V jejím? Ivana se uchichtla s náznakem vzteku. Ty jsi tu co, podnájemník? Nemáš co říct? Jsi vůbec chlap? Vyřiď si to. Řekni ženě, ať nakrájí saláty a naservíruje oběd!
Tomáš chvíli zíral na sestru. Poprvé ji neviděl jako chudou příbuznou, ale jako drzou, požadující paní. A napadla ho hanba. Hanba, že to celé roky nechával být. Hanba za to, že kupoval housku, zatímco Lucie dřela. Hanba za to, že nebyl víc muž.
Moje žena ti nic nedluží, Ivano, řekl pevně a Lucie s překvapením zaznamenala tvrdost v jeho hlase. Už jí sloužit nikdy nebude. Lucie má pravdu. Jen sem pokaždé jdete jíst zadarmo. Nikdy ses nezeptala, jak se máme, jestli nepotřebujeme pomoct. Ani perník jsi nikdy nepřinesla.
No dobře! Ivana si teatrálně chytla hlavu. Tak ty vyměníš vlastní sestru za tuhle… lakomou účtařku! Já už k vám nepřijdu! Mamince to všechno řeknu, ať ví, co z tebe vychovala!
Říkej si, co chceš, Lucie odvětila chladně. Dveře jsou támhle. Zastavte se pro párky v Albertu. Třeba na ně ušetříte.
Ivana se dusila vztekem, popadla syna za rukáv, málem mu vyrazila mobil z ruky.
Jdeme! Tady nás nenávidí, ať si zaskočí vlastní peníze! vřískala, prolétla předsíní jako tornádo.
Nazouvali boty s hromadou rámusu, rozkopnutý kobereček nechali ve zmatku za sebou a vyletěli na chodbu. Dveře bouchly tak, že se klíče rozechvěly na věšáku.
V bytě nastalo nezvyklé, úplně nové ticho. Lucie vydechla, napětí jí spadlo z ramen jako olovo. Dlaně se jí třásly, ale v duši to bylo nečekaně lehké jako když konečně sundáte těsnou, ošlapanou botu.
Tomáš stál v předsíni, skloněný, trochu rozpačitý. Přišel blíž, opatrně se dotkl jejího ramene.
Lucko… promiň mi to. Jsem debil, vůbec jsem neviděl, jak to působí. Myslel jsem, že to jsou běžné rodinné návštěvy… Až teď chápu, jak nás využívali. Teda hlavně tebe.
Lucie mu pohlédla do očí. Viděla v nich lítost. Chápala, že ho to stálo hodně, ale správně rozhodl. Zvolil jejich rodinu.
Hlavně, že to chápeš teď, Tome, řekla tiše, ale pevně. Nikdy nebudu proti tvým příbuzným. Ale budu trvat na respektu vůči mně i našemu domu. Jestli budou chtít někdy přijít, ráda je uvítám. S dortem, s úsměvem a po omluvě. Do té doby téma je uzavřené.
Uzavřené, přikývl Tomáš. Přesouval se z jedné nohy na druhou a s malým úsměvem navrhnul: A když už dnes nikam nepojedeme a jsme doma… Objednáme pizzu? Nebo sushi? Zaplatím a nádobí dnes umyvat nebudeš.
Lucie se zasmála, upřímně a lehce poprvé za poslední dny.
Platí. A pusť ten film, co jsme chtěli vidět.
Zatímco Tomáš zadával objednávku, Lucie sáhla do lednice, vytáhla skrytý kus čokoládového dortu, ukrojila pořádný díl, zalila si další kávu a posadila se k čistému stolu. Před nimi byl nádherný, tichý víkend. Jen jejich.
Nezapomeňte dát odběr kanálu, lajknout a zanechat komentář.
