Jitunko, prosím tě, to je otázka života a smrti! Opravdu! Nemám na koho jiného se obrátit, mamka je na chalupě a má vysoký tlak, nemůžu ji obtěžovat. A ty jsi přece moje nejmilejší švagrová, vždycky mě chápeš! Marta drmolila tak rychle, že Jiřina rozuměla jenom útržkům jako strašně nutně, opravdu jen do večera a zachraň mě prosím.
Jiřina stála ve dveřích svého bytu, v jedné ruce hadr na prach, druhou držela za vodítko jezevčíka Fandu, který štěkal na příchozí. Před ní stála švagrová Marta se svými dvěma syny: sedmiletým Honzíkem a čtyřletým Vojtou. Kluci už stihli zašpinit rohož svými botami a v předsíni s nadšením škrábali tapety.
Marto, počkej, snažila se Jiřina najít v rozhovoru prostor. Jaký večer? Dneska je pátek, s Petrem jsme měli jet po práci na víkend do Františkových Lázní, máme rezervaci v lázních. Dva měsíce to máme domluvené.
Marta lomila rukama, přičemž málem upustila velkou tašku přeplněnou dětským oblečením.
Ale prosím tě, Lázně počkají! Jste mladí a zdraví, to doženete. Jenže mně jde o všechno! Nabídli mi no, mám pohovor. V jiném městě. Fakt skvělá práce, flexibilní, plat no to bys koukala. Když teď nepojedu, mám smůlu. Dělám to pro kluky! Manžela nemám, výživné je drobné, to víš.
Utřela si nos rukávem a nasadila ten svůj pohled chudá matka samoživitelka, který měla víc než vypilovaný.
V tu chvíli vyšel z kuchyně Petr, Jiřinin manžel. Kousal do chleba a když uviděl Martu a synovce, zarazil se.
Marto? Co tady děláš? Za hodinu vyrážíme.
Péťo! Bráško! Zachraň mě, potřebuju jet, jenom přes noc! Zítra na oběd jsem zpátky, přísahám! Honzík s Vojtou zůstanou u vás. Jsou naprosto zlatí, o nich ani nevíte. Pustíte jim pohádky, dáte sušenku a je klid.
Petr vrhl prosebný pohled na Jiřinu. Ta dobře poznala tu jeho směs lítosti vůči sestře a strachu ze scény. Petr byl měkký, Marta toho vždycky využívala.
Jíťo, osmělil se Petr, nemůžeme to posunout? Marta přece hledá práci, je to důležité.
Petr, ta rezervace je nevratná, řekla tiše a pevně Jiřina. A měla jsem děsný týden.
Já ti to vynahradím! skočila do hovoru Marta. Hned s první výplatou ti všechno vrátím, rezervaci proplatím i něco navrch. Prosím! Kam jinam bych je dala? Do děcáku na víkend?
Vojta v tu chvíli hlasitě kýchl a utřel nos do rukávu. Honzík mezitím našel ovladač k televizi a pustil ji na plné pecky.
Dobře, povzdechla si Jiřina, uvnitř ji začínala polévat vlna tiché zlosti. Ale maximálně do zítřejších dvou. Jestli nepřijdeš, vezeme je k tvé mamince na chalupu a na její tlak kašlu.
Ty jsi poklad! Anděl! Marta vtiskla Jiřině polibek na tvář, setřela si děti z bund a podala Petrovi tašku s věcmi. Bez rozloučení s kluky zmizela za dveřmi. Jsem na drátě, pa pa!
Dveře zapadly. V bytě zavládlo ticho, které přerušovala jen reklama z televize.
Tak máme po relaxu, omluvně se pousmál Petr.
To zvládneme, řekla Jiřina a zamířila do kuchyně, zatímco se snažila nevnímat špinavé stopy v chodbě. Jen aby nám nesbořili byt.
Zpočátku šlo všechno hladce. Kluci fascinovaně koukali na televizi, spokojeně jedli bonbony. Jiřina otevřela tašku, kterou Marta nechala: dvě sady prádla, jedny punčocháče pro oba, tablet s prasklým displejem a balíček nejlevnějších brambůrků. Žádné léky, oblíbené hračky nebo normální jídlo.
Ani pyžama jim nedala, konstatovala, jak probírala věci. A ani kartáčky na zuby.
Skočím do Billy, koupím kartáčky, mléko a cereálie, navrhl Petr. Aspoň budou ráno co jíst.
Pokojná atmosféra se zlomila kolem večeře, kdy Vojta napucovaný sladkostmi odmítl normální jídlo.
Nechci polívku! křičel a roztíral bramborovou kaši po stole. Chci nugetky! Maminka mi vždycky kupuje nugetky!
Nugetky nemáme, vysvětlovala trpělivě Jiřina, utírajíc stůl. Máme domácí karbanátky, jsou moc dobré. Ochutnej.
Fuj! a už talíř letěl na zem.
Fanda bleskově vyčistil podlahu. Jiřina zatnula zuby a šla pro hadr. Honzík odsunul talíř.
Já to taky nechci. Strejdo Petře, objednej pizzu.
Honzíku, pizza není zdravé jídlo, zkusil poprvé vychovávat Petr, sněz to, co teta připravila.
Mamka říká, že vařit je pro lůzry, že je lepší si objednat, pronášel sedmiletý mudrc.
Jiřina s Petrem si vyměnili pohled: čeká je dlouhý večer.
Nakonec děti dostaly chleba, uspaly je v obýváku (místo pyžam stará Petrkova trika) a manželé padli do postele.
Zítra ve dvě si je vezme, opakovala Jiřina skoro jako zaklínadlo. Půjdeme alespoň do kina.
Jasně, objal ji Petr. Promiň, že to tak dopadlo. Marta je trochuchaotická, ale myslí to dobře.
Sobotní ráno začalo ve víru troubení. Honzík zkoumal obsah kuchyňských skříněk a vysypal pytlík pohanky na zem.
To bylo omylem, procedil, když překvapená Jiřina vešla.
V pohodě, počítala do deseti. Vezmeš smetáček a pomůžeš uklidit.
Já nevím jak, odpověděl suše. U nás uklízí mamka. Nebo babička, když přijede. Já jsem muž.
K dvěma odpoledne byt připomínal bojiště. Místo hraček posloužily sedačkové polštáře (stavba pevnosti), časopisy Jiřiny (stříhání obrázků) i kocour Karel (chtěli ho učit povely, ale mistrně je přechytračil a zalezl na skříň).
Oběd stál na stole, věci byly sbalené. Jiřina pozorovala čas.
14:00. Nic.
14:30. Ticho.
Zavolej jí, řekla mužovi.
Petr vytáčel sestře telefon. Jen dlouhé tóny, pak Účastník dočasně nedostupný.
Asi v autobuse? zkusil. Možná nemá signál.
Na jakém pohovoru je v sobotu? založila ruce na prsa Jiřina. Ty tomu vážně věříš?
Čekali do večera. Martha vypnutý telefon. Vojta začínal plakat, kde je maminka. Honzík zuřil, vyžadoval USB nabíječku k prasklému tabletu, ale Marta ji nepřibalila.
Dneska už nepřijde, konstatovala Jiřina a hleděla do potemnělého okna. Je to sprostý, Petra.
Jíťo, třeba se jí něco stalo, došel ji mobil, rozbil autobus?, hledal Petr výmluvy, ale sám věděl, že nalhává.
Noc byla chaotická. Vojta se počůral, vyměňovali povlečení a čistili gauč, Honzík se bál tmy a vyžadoval rozsvícenou chodbu. Jiřina vůbec nespala.
Neděle ráno, telefon Marty stále mlčí.
Volám tvojí mámě, řekla u snídaně.
To ne! zhrozil se Petr. Před týdnem měla záchvat vysokého tlaku. Kdyby věděla, že Marta zmizela, skolilo by ji to. Zkusíme počkat do večera. Nepřestane ji přece na děti!
Ale zítra máme oba práci! Já mám uzávěrku v kanceláři v osm. S kým je necháme?
Vezmu si volno, slíbil Petr.
CohohoJiřina bála, přišlo v poledne. Vojta při běhu do obýváku podkopl svatební vázu od Jiřininých rodičů. Tříštění skla bylo nečekaně hlasité.
To já nebyl! okamžitě křičel Honzík. To Vojta!
Jiřina bez komentáře uklidila střepy, vytřela podlahu, vešla do ložnice, kde Petr seděl s hlavou v dlaních:
Jestli se tu do rána neukáže, jdu na policii a nahlásím, že matka opustila děti. Zavolám i sociálku.
Jíťo! Petr vyskočil. To je moje sestra! Chceš je dát do ústavu?
Chci, aby nesla zodpovědnost za své děti! křičela Jiřina. Nejsme chůvy! Máme i svůj život, Petr. Proč vždycky všechno odskáčeme za její výmysly?
Pracovala, ne flámovala!
Fakt? Jiřina vytáhla mobil: Sleduj!
Marta byla u ní v přátelích, profil zaheslovaný, ale Jiřina měla známou, která stejně Martu znala. A na jejím facebooku visela fotka.
Na ní Marta, v plavkách s koktejlem u bazénu v hotelu Spa Aurora u Třeboně. Tři hodiny stará. Popisek: Konečně zasloužený relax! Holky udělaly jsme to!
Petr zíral na telefon a rudl v obličeji.
To bude nějak stará fotka, zakoktal, ale hlas se zlomil.
Je z dneška, to vím jistě. A ten plavkový set jsem viděla v obchoďáku minulý týden, letos novinka, uzemnila ho Jiřina. Marta nám lhala. Místo práce je na relaxu a děti hodila na nás.
Petr složil hlavu do dlaní.
Co teď?
Já svý řekla. Zítra vezmu kluky do své práce do zasedačky, ty voláš tvojí mámě. Ať si je buď vyzvedne, nebo jede pro Martu. Já už na tohle nemám nervy.
Noc na pondělí byla nejhorší. Vojta dostal horečku. Stres a cizí strava si vybraly daň. Teploměr ukazoval 38,5. Jiřina střídala obklady, vařila čaj a byla vzhůru celou noc. Ani Petr už nespal.
Konečně v sedm ráno v pondělí se Marta přihlásila na síť.
Petr hned vytáčí číslo.
Haló? promne unaveně Marta.
Kde jsi?! skoro křičí Petr, až Honzík procitl. Co to děláš?!
No prosím tě, pohovor se natáhl, musela jsem přespat. Vše v pořádku.
Pohovor ve Spa Aurorě? Máme fotky! Ty si tam užíváš a Vojta má skoro čtyřicítku!
Ticho.
Sledujete mě? Není mi ani soukromí dopřáno? Já třeba potkala nějakého chlapa! Vojta nemocný? Co jste mu dali jíst? Děti jsem dala zdravé! Jestli jim něco uděláte, podám žalobu!
Ihned přijď jinak jdeme na sociálku, řekl Petr tak ledově, že Jiřina ho v té tónině nikdy neslyšela.
Už jedu! Hysterici!
Marta dorazila za tři hodiny. Jiřina si mezitím vyřídila paragraf a zůstala doma, protože vodit nemocné dítě do práce odmítla.
Vtrhla voňavá, opálená. Vrhla se na Vojtu na gauči.
Chudáčku, co ti tu udělali? Vyhladověli tě? Nachladili tě? a už propalovala Jiřinu nenávistným pohledem. Říkala jsem, že ti děti svěřit nejdou! Nemáš vlastní, co bys o nich věděla!
Jiřině zaštípalo v očích. Dítě totiž s Petrem mít roky marně zkoušeli a Marta to dobře věděla.
Vypadni, řekla tichým hlasem.
Cože? zarazila se Marta.
Okamžitě. Vem si děti a už tu nevkroč.
Ještě abych musela! odsekla Marta a chvatně balila pohozené věci. Jdeme, Honzo, Vojto! Od těchhle zlých lidí pryč! Mamka vám koupí nové hračky, cukrárnu
Dlužíš nám peníze, stál ve dveřích Petr.
Jaké peníze? vyhrkla Marta.
Za rozbitou vázu pět tisíc, za potraviny tři, léky pro Vojtu tisíc. A za nervy, to už nepočítám. Celkem devět tisíc. Teď okamžitě na účet.
Jsi blázen? civěla Vždyť jsem tvoje sestra! Teď žádné nemám!
Na Spa Auoru jsi měla. Tak najdeš i na tohle. Jinak volám mámě a všechno jí popíšu pohovor, plavky, pivo. A přepošlu jí fotky.
Marta zuřivě vytáhla mobil, začala hledat banku a nakonec převedla. Telefon Petra zavibroval.
Už mě nikdy neuvidíte! vynesla kluky na chodbu a práskla dveřmi.
Jiřina pomalu usedla na sedačku. Byt voněl bylinkovým čajem a dětskými hračkami, na stěně mastný flek od karbanátku. Kocour Karel vylezl z úkrytu.
Petr si sedl vedle ní a chytil ji za ruku.
Promiň, zašeptal. Byl jsem hloupý.
Nejsi hloupý, opřela se Jiřina. Jsi prostě bratr. Ale teď už znáš cenu Martiny pomoci.
Vím. Už se to nebude opakovat. Slovo.
Seděli v tichu a pak spolu vše uklidili. S každou uklízenou hračkou se vytrácel i napětí těch šílených dní.
Večer zavolala paní Bohunka, tchyně.
Jiřinko, ahoj, zněl její hlas váhavě. Martička mi volala. Prý jste ji vyhodili, odmítli hlídat, chtěli jste peníze… To snad ne? Však jste rodina
Jiřina se zhluboka nadechla. Ještě před pár dny by vysvětlovala, omlouvala, ujišťovala. Ale něco v ní se změnilo.
Paní Bohunko, Marta vám neřekla všechno. Pokud chcete znát pravdu, zeptejte se jí, jaký hotel u Třeboně měl pohovor v plavkách a s koktejlem v ruce. A klidně přijeďte na návštěvu, až budete mít tlak v pořádku. Ukážeme vám video, kde Honza vypráví, že vařit je pro lůzry. Budeme si mít hodně co říct.
Ticho v telefonu. Potom povzdech:
Ach, Jiři, vím. Nezlobte se na ni, rozmazlila jsem ji.
My se nezlobíme, paní Bohunko. Jen jsme si udělali jasno.
Odložila telefon.
Víš co, řekla manželovi, který ji pozoroval, pojďme si objednat pizzu. Nezdravou, obrovskou. Dáme si k tomu víno. Zasloužíme si to.
A co lázně? usmál se Petr.
Pojedeme příští víkend. Vypneme oba mobily. A bude klid.
A taky to udělali. A když za týden zas volala Marta, Petr prostě dal telefon na tichý režim a položil ho displejem dolů. Jak se ukázalo, někdy znamená držet si své hranice právě to, co rodinnou soudržnost v konečném důsledku posílí.
Každý člověk si musí chránit své vlastní štěstí. Když si někdo neumí vážit pomoci, je občas nejlepší prostě říct: dost. Protože skutečná rodina není ten, kdo vás jen využívá, ale ten, kdo respektuje vaše hranice.
