Švábi

Švábi

V hlavě Marušky tančili švábi odzemek. Veselý, rozverný, skoro až řemeslnicky přesný taneček.

Mrskali nožkama lampiony a do rytmu hudby, která v Maruščině hlavě zněla čím dál hlasitěji, vyskakovali dva dupy, tři tlesky, až se hlava jen točila.

Jindy byli ale Maruščini švábi klidní. Tichošlápci, nenápadní, čistokrevní. Čím jak čím, ale šlechtění jim nescházelo. Maruška na jejich genetice pracovala dlouho, houževnatě a s notnou dávkou poctivosti. Však ona si na svých švábcích zakládala.

Babička jí vždycky říkala, že švábi v hlavě jsou dobrá věc. Když je člověk nosí, znamená to, že není jen tak ledajaký. S jiskřičkou. A s těmi se na světě žije snáz pro něj i pro ty kolem. Vždyť denní šedivosti bývá dost a dost.

To slovo jiskra to bylo od babičky. Maruška by se tak nevyjádřila. Babička byla moderní, ráda míchala padesátkový žargon se slovy, co četla v časopisech. Ani v jedenaosmdesáti jí humor nechyběl.

Pravda, Marušce vlastně nebyla babi, ale schoně prababička. Ale koho zajímají pra-? Když už babička dávno nežije a prababička ji dokázala plně nahradit. Taky se to stává. Tak ty pra- už ani nepočítala.

Svoji babičku Maruška milovala. Nejbližšího člověka prostě neměla. Maminka se nepočítala!

Máma Marušky… Takovou by člověk pohledal! Chytrá, krásná, ředitelka! A ne ledasjaká, rovnou celé školy. Ještě že to nebyla ta škola, do které chodila Maruška! Za to mohla babička. Trvala na tom, aby Maruška chodila jinam, a ne k matce.

Nač dítěti tvé patálie?

Jak to myslíš?

Prostě když bude ve tvé škole, bude pořád jen tvoje dcera. Ne kaz mále pověst! To by ji ještě mohlo bolet. Ztratit je lehké, získat už těžko… Však copak ti to musím vysvětlovat? Už nejsi malá!

Babička s mámou nikdy nechodila kolem horké kaše, říkala věci na rovinu, protože věřila, že je to správné. Jak to bylo doopravdy, Maruška nevěděla, jen viděla výsledek. Babička vychovávala maminku od pěti let. Od chvíle, kdy jim odešla prababička, matka babičky. Co se skutečně stalo, zjistila Maruška až mnohem později. Ani babička, ani máma o tom nemluvily rády.

Byla to náhoda, Maruško. Hloupá nehoda. Rampouch Něčí nedbalost, neuklizená střecha, a cena za to jeden lidský život. Ještě že jen jeden! Tvoje máma šla vedle. Kdyby ji Manča neodstrčila stranou, zůstala bych úplně sama

Babi, může se taková náhoda stát každému?

Má ti lhát?

Ne!

Komukoli. Tobě, mně i panu prezidentovi. Každému, Maruš. Ale to není důvod, abys z toho měla strach.

Tak k čemu to je důvod?

Abys žila! Každou minutu naplno, jako by mohla být poslední. Dát tomuhle světu i sobě něco nebo rovnou něco obrovského! Co ještě nikdy a nikdo nedal! Dát bez podmínek, co zvládneš, aby svět byl hezčí, laskavější a světlejší. Temnoty má svět beztak dost, i bez naší přičinlivosti.

Babi, to se lehko říká, ale těžko dělá.

Aspoň to víš! Tak to má být. Znamená, že tvoji švábi jsou chytří.

Kdo roste? Babi, fuj, co s tím mají společného švábi?!

Hmyz Maruška neměla ráda. Motýli, včelky dejme tomu. Ti jsou roztomilí. Ale šváb s nožičkama v ní budil odpor.

Ááá! Babi, šváb!

Nech ho! Třeba má děti! Babička švábíka švihla pantoflem a ostře se rozhlédla. Další nejsou?

Ne! Ale říkalas, že má děti!

Taky mě zajímá kde?

Následoval generální úklid, a Maruška věděla, že švábí potomci nemají šanci.

Až když byla starší, pochopila, že babička ji šetřila. Protože věděla, že křičet umí, ale jednat? Než se rozmyslí, bude mít šváb i vnoučata.

Tohle věděli všichni od babičky po trenéry gymnastiky.

S vaší dcerou by to chtělo něco jiného. Je šikovná, ale myslí pomaleji. A to může být nebezpečné, když je třeba rozhodnutí okamžitě. Zkuste něco jiného.

Tak jo, rozhodla babička a zavedla Marušku do šachového kroužku.

Kroužek byl skvělý. Nikdo ji nehonil, mohla přemýšlet, jak chtěla, a ještě ji chválili. Paráda! Není divu, že u šachů vydržela dlouho.

Babička byla na její úspěchy pyšná. Poháry nosila domům, aby je všichni sousedé viděli.

Manko, jsi moje hvězda!

Babi, to mě děsí!

Proč?

Pamatuju, že jsi mámě říkala, že hvězdy nejsou šťastné. Hvězdou být nechci!

Zase jsi to popletla

Vysvětli to! Jsem dítě!

Babička vysvětlovala vždy vše s přehledem. Ne vždy k radosti Maruščiny mámy.

Babi, co jsi jí to zase říkala?! Dnes se mě ptala, co znamená přinesla v zástěře. Proč jí to říkáš? Má třináct!

A proč ne? Děti jsou dnes rychlé. Co se u nich ve třídě děje, to se nestačím divit a to jsem byla vdaná třikrát! Přitom jsem se nevěděla nic

Mně Maruška nic neřekla

A ptala ses jí? Všechny Smutné jsme stejné Smutně, tiše jdeme životem, ale v hlavách tančí švábi cancan, že se i mamka divila! Promluv si s dítětem. A neboj se. Nic špatného jsem jí neřekla. Prostě si zapamatovala frázi, je šikovná.

A co mám dělat s tou její chytrostí? Ptá se tak divně. Jak na ni?

Jak já na tebe! Pamatuješ?

Ty jsi mi nikdy nic netajila.

Protože život tě fackuje víc. Radši ať ti všechno povím, než aby pak sama šlapala na hrábě Však jsi byla připravená a stejně jsi měla Marušku v devatenácti a bez manžela!

Babi!

No co. Všechno chápu. I lásku, i nevědomost. Nic nám už od něho nechybí. Máme Marušku. Jen mě mrzí, že jsi sama. To mě trápí, Lído.

Babi, už začínáš

A skončím, až se z chlapa nezblázníš. Jedna chyba není konec!

A Maruška není chyba!

To ne, já mluvím o tvém milovat-nemohu. Pamatuješ, jak jsi odešla? Dva týdny jsem tě hledala po celé Praze.

Pamatuju Ale když jsi mě našla, ani slovo zlého, jen jsi přinesla koláč a dělala, že se nic nestalo. Babi, mám tě ráda!

Vím. Nech mi vychovávat naše dítě!

Nebudu rušit

A štěstí máma opravdu našla. Marušce bylo právě šestnáct. Skoro rok se Lída scházela s mužem, aniž by to rodině řekla.

Odhalila ji Maruška v kavárně, kam šly s kamarádkami. Najednou se otočila a vyběhla ven. Máma si jí nevšimla. Seděla proti nějakému cizinci, drželi se za ruce, a máma se usmívala jinak než kdy dřív, úplně rozkvétala. Tehdy Maruška poprvé pochopila, že máma je pořád mladá a šťastná. Zpočátku to těžce nesla, ale po cestě domů jí došlo:

Babi, věděla jsi to?

Tušila jsem.

Nechci jí překážet.

Tak jí nepřekážej. Co je za problém?

A jestli ji raní?

Babička, která zrovna na lince dělala knedlíky, si otřela ruce a přitáhla si Marušku k sobě.

Kdo by jí to dovolil? Naše Lída není sama!

Maruška neodporovala. Babička o tom věděla své. Kdysi byla vyšetřovatelkou, a ne ledajakou. Chytla dva sériové vrahy její švábi tančili takticky i za mlada. Kontakty jí zbyly, žáci taky. Když babička neměla na čele známou vrásku, byl s maminým partnerem vše v pořádku. Jen ta představa, že má o mámu teď soupeřit s cizím, bolela

Nakonec to musela zvládnout. Jan Svoboda, jak se jmenoval mámin vyvolený, přišel za nimi domů vcelku brzy. Požádal maminku o ruku a Maruška k tomu musela dát svůj souhlas. V jeho hlase nebylo špetky faleše. A maminka najednou neměla tu zamračenou vrásku jen rozzářený obličej. I s tím se Maruška nakonec smířila.

Žárlivost jí ale dávala zabrat dlouho. Snažila se to nedávat najevo, ale po narození bratříčka Ondřeje to nešlo skrývat už vůbec. Maminka znovu rozkvetla, a Maruška řekla babičce upřímně, co si myslí:

Špatně jsme tě vychovaly, holka! Málo jsme tě řezaly! Babka se poprvé opravdu rozčílila.

Babi, co blázníš?!

Nečekala jsem, že jsi sobec! Když jsi odmítla k mámě přejít, myslela jsem, žes dospěla. Že už chápeš. Ale spletla jsem se!

Babi… já přece nechci, jen mě

Štve, že maminka se teď bude věnovat i tomu klukovi? Maruško, rozumíš, co se stalo? Už nejsi na světě sama. Ani já, ani máma tady nebudeme věčně. Ondra mě uklidnil. Nechtěla jsi to nikdy zkusit z té druhé strany?

Zkoušela, ale

Pořád je to těžké?

Jo, babi, proč jsem tak špatná?

Jsi docela normální, žádnej strach! Prostě jsi zvyklá, že máma je jen tvoje. Teď budeš muset sdílet. Ale můžeš být pořád s ní. Stačí pomáhat a milovat dál. Brát je lehké, ale něco vracet to už je síla. O tom je láska. Něco dáš, dvakrát tolik získáš. Nebo snad pochybuješ, že tě máma miluje?

Ne!

Tak přibrzdi svoje šváby! Za pár let se budeš sama vdávat. Dospěj, Maruško!

Maruška měla pořád co dělat učení, přijímačky, a taky Denisa, který se tehdy v její životě mihl. Nebyl to ještě přítel Pro začátek se spíš nesnášeli.

První střet proběhl první září. Maruška, parádně upravená, spěchala ke zástupkyni vyzvednout scénář slavnostního zahájení. Spadla na schodech, podvrtla si nohu a zezadu uslyšela: Opatrně! Kluk s brýlemi, ze sousední třídy, jeho jméno si tehdy ani nezapamatovala, podal její tašku a ruku.

Fakt dík, pomoct bys mohl spíš ve skutečnosti!

Co si myslíš, že dělám? Nejsi logická.

Rozčílila se tak, že jeho ruku odbyla. Do kabinetu šla s kulhavou nohou a potlačovala vztek.

Maruško, co se stalo?

Nic, jen musím dávat pozor.

Do ošetřovny, hned!

Hned ne, až pak.

Denis šel ještě chvíli za ní, do kanceláře se nakoukl, položil tašku, a udělal nabídku doprovodu k sestřičce. Maruška ho odbývala pořád razantněji.

Jsi protivný!

On pokrčil rameny a šel. Paní zástupkyně na ni kývla: Proč jsi na něj taková? Denis je hvězda školy, chce být lékařem jako ty

Já vím To, že chce být lékařem, si Maruška dobře poznamenala.

O povolání měla jasno už dávno: léčit děti! Žádné zkratky, hlavně výzvy a složité úkoly ty Marušku lákaly odjakživa.

Babiččinu školu života absolvovala u Věry, matky velké rodiny, které měla pomáhat s dětmi. Když měla dvě odlítnout, místo švábů v hlavě se vyrojily pochybnosti. Díky bráškovi začala pochybovat, jestli se pro dětskou medicínu vůbec hodí.

Babi, když nemám děti ráda, neměla bych s nimi pracovat. Chápeš?

O tom silně pochybuju Ženeš se moc dopředu, Maruško! Tak to zkus. Kdo je protivný lékař, u dětí nemá co dělat. Ujasni si v hlavě, jestli je to jen tvůj pocit, nebo pravda.

Babička ji poslala vedle do Karlína, do bytu plného malých raubířů I teď měla ve Věře kamarádku. Tam si Maruška poprvé potvrdila, že dětská lékařina je to pravé.

Na medicínu se dostala, bodů měla dost, a stejně nebyla spokojená. A v prvním ročníku narazila v chodbě na Denisa.

Tak ty jsi taky tady.

Jeho věcný tón ji vytočil: Ty tady studuješ?

No jasně. Učím se.

Později si všimla, že je málomluvný a šetří se slovy.

Blíž poznali jeden druhého při dobrovolnické práci s opuštěnými dětmi v nemocnici. Maruška si právě nasazovala oranžovou klaunskou paruku, když za zády uslyšela:

Tebe jsem tu nečekal. Ztratila ses?

Děti se smály pražským klaunům, netušíc, jaké emoce se mezi nimi cuchají. Denis k sobě děti hned strhl, smál se s nimi a z balonků vázal figurky. Když po vystoupení Marušce podal kytici z balonků a nabídl kávu, poprvé ho začala vnímat jinak.

Tak se dozvěděla, že Denis žije s mámou sám a přivydělává si doučováním.

A časem zjistila, že jeho švábi jsou stejného druhu jako její. A to rozhodlo. Babička vždycky říkala:

Váž si těch, s nimiž máš šváby stejné rasy. Takových je málo. Jestli někoho takového najdeš, drž ho zuby nehty!

Babi, znala jsi takové lidi?

Všechny tři mé manžely! A byli výborní.

Proč jsi se rozcházela?

To ti řeknu, až povyrosteš. Jen jistě ne pro nedostatek lásky nebo porozumění. A se všemi pořád vycházím.

Tak co bylo za problém?

Dozvíš se, časem. Ale Denis je výborný. Skoro jako ty.

Jen skoro?

Protože tě dokáže snést!

No, babi! Počkej, já ti to připomenu!

Jen směle! Už tě požádal o ruku?

Ještě ne.

Tak se připrav. Jak ho znám, bude to brzy. A co ty?

Myslím, že ho mám ráda

To je správné. Tak už můžu hledat bačkory na svatbu!

Její švábi tančili celočeský odzemek, protože babička měla pravdu. Denis ji požádal o ruku, s prstenem a vším. Maminka u toho plakala a babička s klouby od artrotidy tleskala jako holka. Věra se svými dětmi také plakala, pak Marušce pošeptala:

Dobrý člověk, Maruško! Neztrať ho!

Maruška se usmála: To nemůžu, i kdybych chtěla. Máme šváby stejného druhu. Babička řekla, že tihle lidi se neztrácejí. Kdo ví, jestli takového najdu znovu

Věra se rozesmála, rukou udělala symbolický “lampion” jako švábí taneček, co právě Maruška slyšela ve své hlavě. Tak máme posilu do našeho rodu! To je dobře. Jdu si objetí od tvé babičky. A pak od Denisa. S těmi lidmi jsme určitě na správné cestě.Zatímco se babičky a děti hemžily po bytě, Maruška se na chvíli zastavila u okna. Venku bylo šero, z parku se vracely rodiny, cosi zeleného tančilo mezi pražci kolejí; v hlavě zas ucítila švábí dupání a tichounké zacinkání lampionů.

Najednou ji chytla za ruku drobná suchá dlaň babička přišla, podepřela ji jako kdysi Maruška ji, když byly obě mladší, a svět naklánělo víc otázek než odpovědí.

To víš, život není nikdy přesně podle not. Ale když v hlavě tancují švábi a srdce má otevřené, vždycky najdeš cestu k sobě i k těm druhým. Babička jí vtiskla pusu do vlasů.

A v tom tichu, mezi hudbou a krokem zvědavých švábů, vnímala Maruška poprvé, že to, co celá léta v sobě považovala za chaos, je vlastně síla. Každý bzukot, každý shon to byla ozvěna odvahy žít navzdory, tančit navzdory, milovat navzdory.

Za zády zašramotil Denis a šeptem rozpačitě: Můžem si jít zatančit taky?

Maruška se rozesmála a když do pokoje vešel malý Ondra, zavěšený do maminky, a začal se na podlaze pokoušet napodobit švábí odzemek, všechny ženy ze Smutných si daly ruce kolem ramen, a do kola už tančila celá rodina. Lampiony v jejich hlavách plály jasněji než kdy dřív.

A v tom posledním kolečku švábů bylo už navždy i místo pro smíření, jiskru i spoustu lásky, která se neztratí. Protože i když šváb někdy uteče, tančí pořád s námi; stačí mít odvahu nechat ho vést.