Středa na sídlišti
Na lavičce u třetího vchodu ležel igelitový sáček, pečlivě zavázaný, a na něm bílý papírek přilepený izolepou: berte si. Nina Slámová zůstala stát s nákupní taškou, jako by ji někdo zavolal. Ten sáček byl až moc úhledný na odpadky, a přitom divně cizí na dvoře, kde cizí věci dlouho nevydrží.
Vylezla o stupínek blíž, aby to prohlédla, ale nesahala. V sáčku byly rozeznatelně kulaté koláčky, ještě teplé igelit byl orosený. Ve dveřích zahřmělo, vyšla Věra z pětky, mladá holka se sluchátky a taky na chvíli zkameněla.
To je co, past? zeptala se Věra, když si vysunula jedno sluchátko.
Kdoví, pokrčila rameny Nina. Snad si někdo spletl vchod.
Věra si odfrkla a mrkla na okna. V přízemí zatažené závěsy, v prvním patře někdo pootevřel ventilačku. Dvorek si udržoval obvyklou bdělost všichni slyší, nikdo nevidí.
Přiřítil se Pavel, kurýr, co bydlel u babičky ve čtvrtém. Věčně spěchal, mluvil a mizel.
No tyjo, paráda, zajasal a už na sáček sahal.
Nech na pokoji, švihla Věra. Člověk nikdy neví.
Pavel dal ruce pryč, jako by se spálil.
Ale vždyť je tam cedulka.
Cedulka může být taky, žejo, zabručela Nina, a sama se divila vlastní podezřívavosti. Nějak se to na ní podepsalo dvůr naučil, že je lepší být opatrný.
Chvíli tam stáli, každý hledal důvod zmizet. Věra odcupitala ke kontejnerům, jako by tam měla životní poslání. Pavel mávl a proklouzl průjezdem. Nina zamířila domů, ještě z okna na chodbě se ohlížela, jako by na tom sáčku něco viselo.
Večer, když šla vynést odpadky, sáček byl pryč. Zůstalo jen izolepové kolečko od papírku, a Nina pocítila zvláštní zklamání, jako kdyby se nic zásadního nestalo.
Další středu, tentokrát ne na lavičce, ale na parapetu mezi přízemím a prvním patrem, ležel zase sáček. Tam, kde obyčejně stály prázdné sklenice a letáky na pizzu. Cedulka stejná: berte. Nina se šourala z polikliniky, v kapse žádanka, v hlavě těžko od sezení po lékařích. Sáček teď ukrýval koláč nakrájený na osm stejných kousků, každý v ubrousku.
Na chodbě už stála sousedka ze šestky, Světlana, ta účetní co má rameno věčně otlačené od kabelky.
Viděla jste to? šeptala Světlana, jako v katedrále. Zase.
Vidím, kývla Nina.
To bude nějaká sekta, usmála se Světlana, ale oči měla vážné.
Nina chtěla něco uklidňujícího říct, nic ji však nenapadlo. Jen tam tiše zírala na koláč, a najednou ji došlo, kolik času někdo strávil kynutím, plněním, krajícováním, balením. To bylo až příliš lidské na past.
Světlana popadla kus, rychle, než si to rozmyslí, schovala do kabelky. To pro děti. Pak mazala po schodech nahoru.
Nina zůstala. Mohla by si taky vzít, ale číhala v ní stará křeč: nebrat, když nevíš, komu poděkovat. Byla přesvědčená, že vděk bez adresáta je jak vítr do kanálu.
Za hodinu, při odpadcích, zbyly dva kousky koláče. U parapetu stál strýc Karel z druhého vchodu, co vždy opravuje zvonky a nadává na správu.
Tak co, Nino, prohodil, zase u nás charita.
Třeba někdo prostě rád peče, pokrčila rameny Nina.
Peče a drží jazyk za zuby, zakroutil Karel hlavou. Divný to je. Ale prý výborný.
Vzal kus, okatě a hned na chodbě odkrojil. Žvýkal pomalu, jako porotce v Masterchefu.
Jablko se skořicí, zhodnotil. To z obchodu není.
Nina se pousmála, úleva větší než radost.
Třetí středu stály na parapetu malé tvarohové buchtičky v krabici od bot, pečlivě vystlané pečicím papírem. Cedule tentokrát ručně na linkovaném papíře: berte, prosím. Právě to prosím Ninu dojímalo víc než pečivo.
Dole šla pro mléko a u krabice postával kluk z devítky, Adam, vyzáblej, školní uniforma a batoh.
Vem si, mrkla Nina.
A co když co když nesmím? nejistě, zaražený.
Tak je to napsáno.
Popadl buchtičku, rychle strčil do kapsy. Kapsa rázem vyboulená jak hrozen.
Děkuju, zamumlal směrem k podlaze a vypařil se.
Nina zůstala, tentokrát vzala buchtičku pro sebe poprvé. Přes papírek cítila pořád teplo. Doma si uvařila čaj, vzala talířek. Buchta byla nadýchaná, tvaroh sladký, s rozinkami. Více než na chutě myslela na to, jak je teď v domě trochu jinak: jakoby někdo neviditelný držel okolo ochranou ruku.
Večer potkala ve výtahu paní Galinu z osmičky, ta držela balíček s léky.
Vzala jste si? kývla Galina směrem dolů.
Vzela, netajila Nina.
I já. Hanba mi, ale copak mám na výběr Důchod, to víte.
Nina kývla. Věděla. Najednou byl výtah těsnější, ale ne nepříjemně spíš útulně.
Čtvrtou středu už Nina napůl čekala. Ráno při cestě pro chleba hned zkontrolovala parapet. Stál tam plech zakrytý utěrkou a cedulka: berte. Pod něhou byly makové loupáčky.
U plechu stála Věra ta samá, co první středu mluvila o pasti. Teď se usmívala s loupáčkem v ruce.
Tak co, žádná sekta? mrkla Věra.
Nevypadá to, smála se Nina.
Já myslela, že jste to vy, zkoumavě na ni pohlédla Věra. Jste taková všímavá.
Jedině čaj umím nakapat.
Tak kdo tedy?
Nina pokrčila rameny. Najednou zjistila, že jí nevadí nevědět. Je v tom kus bezpečí: můžeš přijmout dobro, aniž bys měl dluh.
Ale pátou středu byl parapet prázdný. Nina zamkla, sešla dolů, zkontrolovala místo: nic. Žádný sáček, žádná krabice, žádná cedulka. Jen leták na kebab a zapomenutá rukavice.
Zastavila se, naslouchala domu. Někdo nahoře telefonoval s někým daleko, zdola bouchly dveře. Dvorek pustý. V citlivém koutku duše náhle vzrostla úzkost ani ne kvůli koláčům, jako spíš kvůli tomu člověku, který je nosil. Když přestal, muselo se něco stát.
U vchodu byl strýc Karel, kouřil, ač přímo nad ním visí Zákaz kouření.
Dneska nic, co? hned začal.
Nic, kývla Nina. Nevíte, kdo to byl?
To ví leda svatý Petr. Třeba je to nebaví. Nebo marodí.
Nebo zmlkla Nina.
Nebo, uznal Karel.
Stáli chvíli mlčky. Nina vzpomněla Galinu s léky, Adama se strčenou buchtičkou, Světlanu s pro děti. Pro ně byla středa víc, než příjemné překvapení.
Skočím za Galinou, rozhodla se Nina. Podívám se, jak je.
Správný postoj, kývl Karel. Já mrknu na Milana z patnáctky. Včera tu vyváděl a pak ticho jak v hrobě.
Nina vystoupala pěšky na osmé patro výtah opět zamrzl někde uprostřed, jak bylo dobrým zvykem. Zaklepala u Galiny. Dveře trvalo, než se otevřely.
Nino? Co se děje? Galina byla bledá, v županu, vlasy rozcuchané.
Jen tak Jak je?
Sklopila oči. Tlak. Včera sanitka. Syn na montáži, sousedka pryč. Sama jsem.
Nina vešla, zout boty, tašku na stoličku. Bylo tu cítit léky a trochu kyselo asi z otevřeného kefíru na stole. Na parapetu prázdná sklenka.
Musíte něco sníst, řekla Nina.
Nemám hlad. A nevářím.
Otevřela ledničku. Trochu vajec, kousek másla, sklenice marmelády. Vyla jí vejce, dala roztopit pánev. Pracovala, jako by byla doma. Najednou Galina už nevypadala tak bezmocně.
Ty koláče řekla nesměle Galina, Já je pekla.
Nina se otočila.
Vy?
Jo, pousmála se Galina omluvně. Ruce musí něco dělat. A když to dám na chodbu, nikdo se neptá. Nemám ráda, když mi pomáhají. Takhle mi přijde, že ještě něco zvládnu sama.
Nina polkla ne dojetím, spíš pocitem, že to důvěrně zná. I ona nesnášela prosit.
A dnes to nešlo, povzdechla Galina.
Nešlo, kývla Nina. Motá se mi hlava. Nešla jsem ani pro rohlíky.
Nina postavila před Galinu talířek s volským okem a krajícem chleba.
Jezte. A středu vymyslíme.
Když Nina vyšla, na chodbě už se stmívalo. Tam čekal Karel.
Tak co?
Galina to pekla. Není jí dobře. Sama je.
Jó, to je teda překvápko. Já tipoval nějakého mladého.
Nina doma vytáhla starý telefon jinak na něm volala synovi a platila SIPO. V chatu Vchod č. 3 mlčky četla, teď se odhodlala. Klikla na napsat.
Prsty se jí třásly, ale ne ze strachu spíš z překročení vlastního stínu.
Sousedé, naťukala. Středeční pečivo byla práce Galiny z osmičky. Teď jí není dobře, potřebuje pomoc. Bez keců zítra jí donesu nákup. Kdo může, napište, co koupíte nebo přinesete.
Přečetla si to prosté, bez slitování či rozkazů. Odsendovala.
A odpovědi přišly rychle. Věra: Můžu zaběhnout do lékárny. Světlana: Pošlu peníze, napište, kolik. Pavel-kurýr: Přinesu zítra ráno tašky. Někdo slíbil uvařit polévku. Další nabídl tlakoměr.
Nina koukala na displej a cítila, jak v ní něco taje ale s tím i trochu paniky: nerozmluví to příliš? Nebude to najednou cizí zásah?
Nazítří šla pro nákup koupila pohanku, mléko, chleba, banány, čaj. U kasy přihodila sušenky, že budou ke kávě. Tašky těžké jak hrom. U východu jí doběhl Pavel.
Já nesu! už bral jednu tašku.
Nina mu svěřila jednu bez okolků, nesl ji opatrně, skoro slavnostně.
U dveří k Galině narazili na Věru s léky. Věra trochu zčervenala, když spatřila Ninu.
Tady jsou léky, jak jste psala.
Děkuji, usmála se Nina.
Galina pootevřela dveře, chvíli váhala chtěla odmítnout, to bylo vidět.
Není třeba Já si poradím.
Vy jste už udělala dost, klidně řekla Nina. Teď jsme na řadě my. Žádné výmluvy.
Galina spustila ruku, potichu si otřela oči ne vzlykavě, ale tak nějak úlevně.
Za týden, ve středu, vyšla Nina na chodbu s vlastním plechem zahaleným utěrkou. Večer pekla, vzpomínala na maminy rady u těsta. Nebylo to nádherné, ale bylo to od srdce. Na lístek napsala: berte. Pak připsala: a pokud chcete, napište vzkaz, co byste si dali ke kávě příště.
Plech odložila na parapet a poodstoupila. Srdce ji bušilo, jak před maturitou. Nechtěla, aby z toho byla povinnost, ale sama se do ticha vracet rozhodně nechtěla.
Za půlhodiny se šla nenápadně podívat. Zbylo jen pár koláčků. Vedle ležel složený lísteček. Nina ho rozbalila:
Děkujeme. Můžete někdy i bez cukru? Mamka má cukrovku.
Nina pečlivě složila papírek a schovala ho do kapsy županu. V té chvíli zrovna šel Adam. Uviděl ji, zastavil se.
Už jste to vy? špitl.
Teď nejen já. Budeme se střídat.
Adam vážně přikývl, vzal si koláček a po schodech zavolal:
Já můžu sbírat vzkazy. Stejně pořád běhám nahoru dolů.
Platí, mrkla Nina.
Večer ještě zašla ke Galině, ta už seděla u okna v šátku, tváře živější.
Já myslela, že už to skončí, přiznala Galina, když Nina pokládala tašku s jablky.
My si to jen zorganizujeme jinak. Aby to nebylo na jednom člověku.
Galina se usmála a podala Nině maličký sešit.
Tady jsem psala recepty. Vemte si, určitě se bude hodit.
Nina ho schovala, papír hřál od rukou.
Bude.
A když šla večer ven, na parapetu už byl nový vzkaz, připlácnutý magnetem z rozbitého domovního zvonku. Příští středu upeču štrúdl, stálo tam velkým písmem.
Nina netušila, od koho je. A tentokrát jí to přišlo správné. Už to nebyla anonymita, co skrývá lidi, ale ta, co jim dává prostor nevykládat svůj život a když je zle, už není těžké zaklepat na dveře.
