Paní, pusťte mě, prosím!
Někdo Jitku strčil do zad a ona nechtěně udělala další krok, pevně se držela madel kočárku, aby na zledovatělém chodníku nespadla. Rozepnutý kabát jí už poněkolikáté škodil jeho plandavé cípy zakrývaly, proč kráčí tak pomalu a k tomu uprostřed cesty.
Promiňte!
Mladá žena, co právě probíhala kolem, ji předběhla a zarazila se při pohledu na vozíček Tomáše. Ten v něm seděl s rukama složenýma v klíně a nesnažil se mámě nijak pomáhat. V tomhle počasí by byl spíš na obtíž, kdyby se pokoušel těžkopádným kolečkem motat rukama v rozbředlém sněhu.
Jitka si povzdechla, kývla na mladou ženu: Nic se nestalo, běžte!
Sledovala, jak mizí za rohem, narovnala Tomášovi čepici a znovu uchopila madla vozíku.
Pokračujeme? Ještě máme trochu času. Teda jako vždycky málo.
Mami, a nešla bysme někdy někam jinam než jen na polikliniku? Tomáš odhadl vzdálenost ke konci chodníku a přece jen se chytil obruče kola.
Tomaši, teď chvíli vydrž v klidu, já to zvládnu. Tohle místo je zledovatělé, ale dál je už cesta čistá, podívej, tam žádný sníh není. Jak přejdeme přes silnici, můžeš jet zase sám.
Dobře!
Počkej, co jsi vlastně chtěl? Na co bys potřeboval ještě čas?
Tomáš se trochu ošíval.
Honza říkal, že na Masarykově otevřeli nový modelářský obchod. Mají tam barvu, co potřebuju.
Tomaši, tam to dneska nestihneme. Je to moc daleko a večer má prý zase sněžit. Navíc tě nemůžu dvakrát snášet dolů z domu… Jitka se zarazila; vytušila, jak syn sklopil oči. Sice přijme její argumenty, ale potěší ho to sotva. Víš co, já tam zajdu. Napiš mi přesně, jaká barva to má být, koupím ti ji. Budeš mezitím s babi Veronikou.
Proč s babičkou? Dneska chtěla sázet kytky. Plánuje, že bude přesazovat fialky.
Ale má s tebou revanš! Minule tě třikrát přehrála v šachu a prý trvá na odvetě říká, že ji ještě nikdy nikdo tak nevyškolil, až ji to samotnou mrzí. A taky ti slíbila, že tě naučí hrát mariáš.
To jsou ale karty, mami!
Synku! To není jenom hra! To je životní filosofie!
Ty to umíš?
Trochu. Učila mě taky babi Veronika. Ale tolik matiky jako ty jsem nikdy neměla, proto pořád prohrávám. Musíš umět počítat a přemýšlet dopředu.
Jako v šachu?
Skoro.
Fajn. Tak zůstanu s babičkou. Ale…
Vím, že bys tam chtěl sám. A taky tě tam jednou vezmu, hned jak bude tepleji. Pak budeme moct jít podle chuti, třeba každý den. Kousek odtamtud je park a tvoje oblíbené kachny… Platí?
Tak jo…
Výborně! Tak mi pověz, jaká že je to barva?
Červená. Ale jiná než mají moji husaři, víš, potřebuju…
Tomáš se nadchl, vysvětloval mamince, jaký odstín má v obchodě sehnat, ruce už zase uvolnil od obruče vozíku. Jitka povzdechla, usmála se na syna a vydala se dál chodníkem. Byla to pro ni vlastně taková křížová výprava, nikdy tomu neřekla jinak.
Její život se rozdělil na “před” a “po” už před dvěma lety.
Tehdy dostala v práci mimořádnou odměnu, v hlavě přemítala, co pěkného pořídit pro Tomáše i manžela, když se rozletěly dveře a bledá Věra zašeptala:
Jitko, máš telefon… Nějak tě nahánějí…
Jitce ztuhly ruce, zatemnilo se jí v očích.
Co se děje?!
Tomáš… Prosím tě hlavně klid. Žije! Vezou ho do fakultky.
Řidiče, co jejího syna srazil, uviděla až u soudu. Hleděl jen do podlahy, ale Jitce to bylo úplně jedno. Věděla, že prý přijel do nemocnice a chtěl se s ní setkat, ale v tu chvíli pro ni byl vzduch.
Co by jeho omluvy změnily? Otevřely dveře na JIPku? Navrátily Tomášovi zdraví? Vzaly zpátky tu vteřinu hrůzy?
Kam jste se tak hnal?
To byla jediná otázka, na kterou se toho muže ptala.
Moje máma… Neřekla mi, jak na tom je, skrývala to… Volala mi až teď… Abychom se stihli rozloučit… Jenže já ujel…
Chápu…
Řekla to, ale nijak se jí neulevilo. Věděla jen, že musí být u Tomáše, blízko něho, ne s tím člověkem.
Stihl jste to? otočila se ve dveřích ještě zpět.
Ne…
Dál už spolu nemluvili. Jitku střídal manžel, ona odjela do nemocnice a na jednání už nechodila. Měla jiné starosti.
Je to složité… primář se přehraboval v papírech, Jitce se ani nepodíval do očí.
Co měl říct matce, která si přeje slyšet jen jediné že zase všechno bude dobré?
Nebude…
Jitka to pochopila okamžitě. Ještě než dořekl své. Lékař cosi mluvil o rehabilitaci a nových metodách, jí v hlavě znělo jediné Tomáš už nikdy nebude chodit… nikdy… Žádný specialista to nezmění. Nedá se to…
V tu chvíli nemyslela na sebe ani na vztah s manželem, na potíže, které v jejich soužití vyplouvaly. Vždycky byli při sobě, najednou každý jiným směrem. Jeden přijal realitu, do níž spadl, druhý ji popřít neuměl.
Ty nechápeš?! Musíme zkusit všechno! křičel na Jitku manžel.
Už není co zkoušet… Pochop to.
Nesmysl! Když tihle doktoři selhali, najdeme jiné!
Fajn, hledej.
Chodím do práce! Kdy mám tohle všechno ještě řešit?!
Vážně to vstřebáváš? Je to i tvůj syn…
I tvůj!
A Jitka hledala. Lékaře, rehabilitace, kliniky, cokoliv, co by Tomášovi vrátilo nohy. Ale někdy se prostě ztrácejí i zázraky. Asi půjde osud, co je nosí v košíku a míří podle seznamu, a tu a tam něco upustí. A to štěstí zmizí z cesty…
Ten zázrak, který měl být pro Tomáše, se někde ztratil. Jitka pochopila, že musí žít s tím, co je.
Těžko se to říká…
Kvůli synovi musela opustit práci. Nedořečená slova s manželem přerostla ve spory, které Tomáš slyšel a bylo mu z nich zle. Snažila se ovládat, ale výčitku v očích toho, koho ještě včera zbožňovala, nesnesla.
Kdybys ho vyzvedávala po škole jako jiné matky, nestalo by se to!
Ty slova, ledová kámen mezi nimi při další hádce, jí nikdy neodplynula. Manžel sice ihned litoval a omlouval se, ale ona už cítila, jak se jim domem rozlil mráz.
Jdi…
A tak přišla rána druhá, když manžel sebral věci a odešel. Tím probudil Tomáše.
Mami, co se stalo?
Spi, zlatíčko. Už je to pryč…
Úplně?
Úplně, jsme teď sami. Už nás to nebude trápit.
Ulevilo se jí?
Vůbec ne. Naopak, vše bylo zamotanější. Jitka viděla, jak těžké je pro syna smířit se s děním a snažila se mu ulehčit aspoň trochu.
Tehdy náhodně koupila první krabici s vojáčky.
Podívej, Tomáši!
To jsou co?
Vojáčci. Ale musíš je teprve namalovat.
Proč?
Aby vypadali jako opravdoví.
Proč jsou tak podivně oblečení? Tomáš si zkoumal jezdce, kterého mu Jitka podala.
To jsou husaři. Dřív takhle vypadali vojáci.
Povíš mi o nich?
A tak společně hledali v knihách vzory, jak je nejlíp natřít. Jitce se tajil dech, jak syn ožívá. Bylo to výborné rozhodnutí.
Po roce měl Tomáš už celou armádu a večer pořádali s Jitkou bitvy, kdy vášnivě debatovali o rolích dragounů nebo pěchoty.
Mami, tys Napoleon, musíš vést svoji armádu pořádně!
Nepoučuj, máš svoji roli!
Přepisuješ dějiny! rozčileně rozumbradil Tomáš, když maminka posouvala po koberci jeho pečlivě nabarvené figurky.
Kdyby to šlo přepisovat, zlatíčko… šeptla Jitka a ustoupila, jak syn chtěl.
Táta z Tomášova života rychle zmizel, když se jeho nové ženě narodilo dítě. Jitku o tom zpravilá bývalá tchyně, která zprávy dlouho balila do obalů, aby synově matce ulevila.
Jitko, promiň…
Vám snad za co? Jste s námi pořád! Pomáháte Tomášovi i mně, nevím, jak bych to zvládla bez vás.
Odjíždějí…
Kam? Jitka málem upustila konvici.
Do Německa. Všechno už mají, doklady, byt… Já nejsem potřeba.
Jak to?
Prostě nejsem vítaná. Nová snacha má svoji maminku. K vnukovi mě pustila jednou na kukajdu. Tak a dost. Dál už je nepotřebná babička. Měla jsem rodinu… Teď nic.
Vy mě chcete vyštvat? My jsme cizí? Tomáš není váš vnuk?
Nevyháněj mě, Jitko, prosím. Všemu rozumím. Ale věř, mě to také bolí. A všechno mohlo být jinak.
Možná má být vše právě tak, jak je. Někdo, kdo nikdy nepřilézal k nám, by dnes stejně nebyl oporou. Ta žena se v jeho životě objevila ještě před tím, všechno bylo dávno rozhodnuto…
Věra pod sebou cítí oporu mladé Jitky, dotkne se chvějících dlaní a rozhodne zůstane. Není cesty k lepším vztahům, než je pravda.
Od té doby věděla Jitka, že má Tomáše a Věru. Nikdo jiný nezůstal. I když nejlepší kamarádka Eva sem tam zavolala, jejich cesty se s každodenností Tomášovy bolesti rozběhly jinam.
Jitka to přestala řešit. Eva si zařídila život, nový člověk, nová svatba, šťastné fotky. Proč ne? Po deseti letech opravdového přátelství jí přála jen to nejlepší.
Jen jednou, když Eva po čase znovu zavolala s otázkou, jestli něco nepotřebuje, Jitka odpovědět nedokázala. Nechtěla s ní své starosti sdílet.
A starostí bylo dost.
S mnohými si Jitka poradila sama nebo s Věrou, jiné zvládnout nezvládala.
Věra byla stále poblíž, díky tomu se Jitka mohla vrátit do zaměstnání. Věra vařila, pomáhala, vyzvedla Tomáše, když bylo třeba. Nosit kočárek z třetího patra starého paneláku v Brně bylo čím dál těžší. Bez výtahu a rampy brzy by Tomáš zůstal doma.
Jitka obíhala úřady kvůli rampě, ale bylo to marné. Změnit systém bylo téměř nemožné. Všude odmítání, nikdo ochotný.
Jitko, a co kdybychom koupili domek za městem? Tam bude Tomáš více venku…
Babi, co procedury, škola, Tomáš je blázen do programování kde v zapadlé vsi najdu dobrého učitele? A často tam není ani internet. Mně to prostě nejde, nemůžeme ujet z Brna, Tomáš potřebuje příležitosti. Nemůžu mu je vzít kvůli pohodlí.
Nechápu, ale rozumím, podpořím tě. Musíme přemýšlet.
Ani výměna bytu neměla řešení. Novostavby s bezbariérovým přístupem byly cenově absolutně mimo možnosti Jitky.
Realitní makléři jen krčili rameny. Sehnat dvoupokojový byt v přízemí za podobnou cenu bylo nemožné.
Takové byty už nikoho moc nezajímají, co s tím?
Jitka poděkovala, ale vnitřní vztek neukryla.
Proč nemůže zařídit synovi život podle svých představ a pořád musí záviset na nespravedlnosti osudu?
A přesto, osud se rozhodl nezůstat tyranem, jen trochu roztržitým nepořádkem. Zato jedno radostné překvapení se v koši ještě našlo.
V den, kdy Jitku na chodníku někdo v letu strčil, vstoupil do jejího života pan Zdeněk.
Paní, můžu vám pomoci?
Hlas za zády Jitky, když zápasila s vozíkem na břečkou zaneseném přechodu, nebyl vůbec mladý.
Ne, děkuju, zvládnu to!
Jitka se na milého staršího pána usmála, ale ten její slova nebral vážně. Objel vozík, podal ruku Tomáškovi, stiskl mu dlaň:
Já jsem děda Zdeněk. Proč nepomáháš mamince? Podívej, jak je uřícená!
Snažil jsem se, ale maminka mi zakázala.
Chápu! Tak pojď, já ti pomůžu, dcérenko! Tady máš mandarinku, drž si ji! Jestli budeš poslouchat, podělím se ještě jednou!
Rychle popadl vozík a prošel s Jitkou a Tomášem přes cestu.
Kam vás doprovodím? Nespěchám! Zdeněk bez námahy přejel další sněhový val a zaparkoval vozík na chodníku.
To je zbytečné, zvládneme to sami.
Taková krásná a přec tak tvrdohlavá! Zdeněk rozloupnul mandarinku a rozdal ji Jitce a Tomášovi. Copak si nemůžu užít příjemné společnosti, když vás dovedu? Anebo nesmím?
Ale… Jitka nevěděla, co má říct, ale byl jí sympatický.
Všechno, co za ten den nestihli, vysmejčili druhý den.
A hned následující dopoledne u Jitky doma zvoní.
Dobrý den. Přijímáte návštěvy?
Jitka zírala na včerejšího známého a zmohla se jen na Tomášův výskot:
Dědo Zdenku, fakt jsi přišel? Mami, no pojď, pozdravíš!
Za pár dní Jitka nechápala už vůbec nic. Tento zvláštní člověk zařídil většinu zádrhelů nasbíraných za minulý rok.
Jitko, mluvil jsem se sousedy, Novákovi z vedlejšího vchodu. Mají úplně stejný byt v přízemí. Jsou ochotní na výměnu. Večer přijdou, tvůj byt chtějí vidět. Doporučuji žádej příplatek na opravy. Ty máš hezčí a kuchyň lepší. O to, jak se u nich později uklidí, se nestarej. To zvládnu potřebujete jen trochu peněz na barvy a lepidlo na tapety.
A co když to odmítnou?
Už jsou rozhodnutí. Mluvil jsem s panem Novákem a věřím mu; padesát let ho všichni znají chyba nehrozí.
Jak jste to dokázal?!
Povídat si s lidmi! Zdeněk se pousmál. A ty ses mě ani nezeptala, jak jsem tě našel, když jsem přišel na první návštěvu.
No jo, jak teda?
Prostě jsem se poptal. Prý bydlí tu paní s krásnýma očima a klukem, co nechce stát na nohy.
Dědo Zdenku! Já chci! Jen nemůžu!
S chutí jde všechno! Nakonec budeš i lítat, kluku!
Opravdu?
V létě ti to ukážu. Ještě je brzy.
Aspoň naznačte!
To ne, a nepros! Nejsi holka!
Nebudu!
To je dobře, tak se čekuj k mamince, potřebuju s ní tady něco probrat. Když se vše podaří, budeš v létě sám běhat venku.
Hurá!
Pane bože, zvoní mi uši, i když sotva slyším! Zdeněk se smál, jak Tomáš manévruje s vozíkem. Šikovné ruce má, Jitko, ale samo to nestačí. Mám kontakt na dobrého maséra bývalý vojenský lékař, spoustu technik, i v Tibetu byl studovat. Tomáše musíme ukázat.
Už je to marné, pane Zdeňku. Všude nám řekli, co nás čeká.
Vzdala ses? zpříma se na ni zadíval. Nesmíš to vzdát, do poslední chvíle! Nikdy nezvedej ruce, když není tečka v lidském životě. Já jsem toho důkaz.
Povíte mi o tom?
Samozřejmě, povím i o svých cestách po vodách, o tom, jak jsem třikrát málem utonul a jak mě učili lítat… Ale později.
Proč ne teď?
Teď je práce. Ivoš z třicet dvojky má dnes volno, je to mistr svářeč, slíbil mi pomoct s rampou.
Zdeňku, ale bez povolení to nejde!
A tohle znáš? vytáhne papír. Mám povolení, mám podpisy. Tvoje sousedy, Jitko, všichni jsou fajn lidi. Kdo zapomněl, tomu jsme připomněli.
Kdo to “my”?
Myslíš, že bych to sám zvládl? Pomáhal mi správce, Veronika i další ženské. Takový kytkový ráj tu máte, až se mi z toho hlava točí.
Vy jste ale sukničkář!
Bez toho to nejde, Jitko! Jsem přece strojvůdce, to k povolání patří! Být mladší, hned bych tě chtěl za ženu ženy jako ty jsou vzácné!
Ale nechte toho! smála se Jitka.
Už se mě nezbavíte! Když jsem vás jednou přijal, tak jste moji ty, Tomáš i Veronika. Možná už nemám sílu jako kdysi, ale pomáhat vám budu! Někoho na dohlížení tu potřebujete.
Zdeněk své slovo dodržel. Za pár týdnů se Jitka s Tomášem stěhovali do nového bytu. Procházela prázdnými pokoji, kde sousedi a Zdeněk zvětšovali dveře pro vozík a do vchodu namontovali rampu.
Promiňte za nepohodlí, sami chápete…
Ale sousedi vzali všechno bez výhrad:
Jitko, hlavně ať se Tomáš uzdraví!
Jitka, která byla zvyklá, že lidem pohled na vozík a hubené dítě vadí, se Zdeňka ptala:
Proč nás berou tak normálně? Ostatní se stáhnou, někteří se dívají vyčítavě…
Bojí se, Jitko. Mají strach, aby si nepřičarovali vlastní neštěstí. Proto jsou podráždění. Ale ne všichni…
Pravda, vy se nebojíte. A naši sousedi taky ne…
Asi si vzpomněli, že jsou lidi, mrkl Zdeněk.
Pravý důvod znal velmi dobře, sám obešel skoro všechny sousedy a připomněl jim sousedskou lidskost.
Jitka to nevěděla. Ale už tak byla vděčná tomuto podivínovi, že ji dovedl k lékaři, který přece jen vyslovil naději.
Prosím, chci být upřímný, Jitko. Je to malinkatá šance. Ale nesmíte se jí vzdát. Musíte do Prahy mám tam spolužáka, báječný chirurg. Co nezvládne on, nezvládne nikdo. Už ví o Tomášovi, je ochotný ho prohlédnout.
Prohlédnout?
Ano, je nutná příprava. Tak složitá operace není otázkou jedné návštěvy.
Nevím, kde na to vezmu…
Neřešte to, Jitko! zasáhla Věra, která byla v místnosti navzdory Zdeňkovu pohledu. Už jsem rozhodla.
Co jste rozhodla, babi?
Prodám byt! Mluvila jsem i s tvým tátou, Tomáš. Taky přispěje. Neodmítej! Tohle je šance, není čas na pýchu. Je třeba spojit síly. Možná to jednou vyjde.
Jitka kývla. Bylo jí jasné, že Věra má pravdu. Pro Tomáše udělají vše.
Za půl roku proběhla operace, Tomáš se začal hýbat, zatím s berlemi, ale už chodil a rampa, co kdysi Zdeněk sestrojil, mohla posloužit jiným.
Jak je na tom váš kluk?
Už chodí, zatím těžko, ale začátek to je.
Dá vám lékaře kontakt? Kdo ví, třeba i dcera má šanci…
Dám vám číslo. Už vím, že šanci nikdy nesmíte promeškat.
Jak jste to vydržela? Tolik trápení…
Není to jen moje zásluha. Věřím, že andělé existují. A já jich pár mám svých strážců.
Opravdu?
Ano! A mají vůdce přísný, krutě spravedlivý… Ale přitom milý člověk. Podle něj jsou všichni lidé dobří, je jim to třeba jen někdy připomínat.
Jak se jmenuje?
Zdeněk. Zdeněk Mašek. Můj anděl, a Tomášův. Co říkáš, Tomáši?
Tomáš se usměje na slunce, těžce vstane a zamrká na malou holčičku s novým vozíčkem, která štěbetá jako sýkorka.
Mami, můžu jít se Sárou? Budeme za rohem!
Jitka pohladí ruku Sářiny mámy, která se polekaně ohlédne, a usměje se.
Jasně, proč ne? Když nebude vadit, že půjdeme na zmrzlinu všichni!
A v jednom domě bude chvíli tišeji.
Usadí se tu maličká, sotva zřetelná, naděje.
A netřeba se bát.
Jakmile jí pomůžete, poroste každou hodinou, změní život všem, kdo ji přijmou. Třeba ne vše dopadne podle snů, ale i to, že domovem zní smích, stačí. Bolest si sedne potichu do kouta a jednou zmizí tiše za sebou zaklapne dveře. Ale lidé už se budou soustředit jen na jiný zvuk.
Zvuk naděje. Ten, co se nejprve jen zachvěje a s časem sílí jako něžný křišťálový zvonek. Udělá krok, potom další, a zanedlouho se roztočí v tanci, napodobující pohyby za malou holčičkou, za kterou bude Tomáš celým srdcem prosit osud.
Co ti to udělá? Prosím, ještě jeden jasný zázrak… Vždyť mně jsi přece pomohla.
A osud, tiše a s úsměvem, vyhoví tvrdošíjnému klukovi. Proč? Odpověď nevydá jen sáhne do svého košíku, z papírku složí další letadélko. Pošle ho k nebi, zazpívá si, a vyrazí ke štěstí někoho, kdo jej zase potřebuje…
