Štěstí v maličkostech
Hele, víš, dneska jsme měli sraz spolužáků z hudební fakulty už je to deset let, co jsme společně zakončili studium a celý rozklepaní jsme si přebírali diplomy v aule Karlovy univerzity. No jo, doba letí! Tentokrát nás pozvali do známé pražské restaurace Národní dům. Bylo to tak zvláštní každý zvědavý, co má ten druhý za sebou, jak vypadá, co dělá. Někdo přijel až z Brna, někdo s partnerem, ale většina z nás dorazila s úsměvem a touhou zavzpomínat na studentské časy.
Byly jsme s Maruškou (pamatuješ na ni, moje nejlepší kamarádka ze školy) společně v šatně, když mi zapínala poslední knoflík na světle modrých šatech z jemného šifónu. Fakt jsem se v nich cítila jako princezna. Maruška se na mě podívala trochu podezřívavě: Tý jo, ty jdeš? Čekala bych, že na to radši zapomeneš. Ty tvoje vzpomínky na ročník nejsou vždycky růžové, ne? Hlavně ten Jirka s těma svýma zaťatýma námluvama! A ještě k tomu určitě přijde
Usmála jsem se, zastrčila si pramínek kaštanových vlasů za ucho a řekla: Víš, máš pravdu, možná to není nejjednodušší, ale já mám chuť všechny vidět. Jsem zvědavá, jak kdo vypadá a co dělá. A Petr no, ten trval na tom, ať jdu, protože by ho zajímalo, s čím jsem vyrůstala.
Maruška se zazubila, vytáhla ze skříňky nízké lodičky se šňůrkou perliček a podala mi je. Petr je zlatíčko! Takového chlapa bych brala taky!
Rozesmála jsem se, obula si je a najednou jsem nabyla pocit sebevědomí. On je fakt hodný. Opravdu mě má rád a já jeho. Víš, co tím myslím.
Maruška zamával rukou: Dělej, pojďme! Jinak všechno důležité nestihneme.
Ve společenském sále už to hučelo a na každém kroku jsme narazily na známé tváře někdo je teď režisér, někdo má studio, jiní už mají děti A někteří prostě pořád stejní třeba Míša pořád v koutku s poznámkovým blokem, nebo Radek se svým nekonečným humorem.
V rohu jsem zahlédla Lucii měla na sobě blyštivé pastelové šaty a mávala na nás jako divá. Rázně se ke mně vrhla a objala mě: No konečně! Tady je to jak v úle, ani nevím, s kým dřív pokecat!
Ještě jsme ani nedořekly větu a v tom přišel Jirka. A klasicky vstoupil jako frajer, co vlastní místnost. Černý oblek padl jako ulitý, na zápěstí luxusní hodinky a po boku krásná blondýna v drahých šatech samý flitr. Prohlédl si nás přes půlku sálu a zamířil rovnou k nám.
Nazdar, Maruško, pronesl formálně, ale v očích mu hrálo napětí, které se asi snažil maskovat. Rád tě vidím.
Ahoj, Jirko, odpověděla jsem tiše, mile, snažila se v sobě utlumit zvláštní směs zvědavosti a obav. Taky tě ráda vidím. Co ty?
Trochu pokrčil rameny, upravil si sako s našitou monogramovou nášivkou, k němuž všichni přihlíželi, a začal s typickým výčtem: Dělám pro jednu velkou firmu, manželka je modelka, byt na Vinohradech Prostě úspěch.
Blonďatá partnerka lehce přikývla s takovým tím vyšším výrazem, až jsem si připadala jak z vitríny, a ne z party kamarádů. Zasmála jsem se: To je skvělý, přeju ti to!
Pak se Jirka zeptal, takovým tím polovědoucím tónem: A co ty? Stále učíš hudbu na základce?
Usmála jsem se: No jasně! Mě to baví. Děcka jsou skvělý, kolektiv drží při sobě. Nedávno jsme měli představení Dvořákovu Rusalka Děti si samy šily kostýmy, nacvičovaly partie i půl roku. Ale když je pak vidíš na jevišti, všechno úsilí za to stojí.
Jirka chvíli mlčel, trochu překvapený mým nadšením. A Petr, že jo? Pořád trénuje?
Letmo jsem se usmála: Jo, má teď malý prcky na Sokole. Pořád mu lezou po hlavě a chtějí být stejní jako on. Je s nima anděl, nikdy nekřičí, i když je celý propocený z tréninku.
Cítila jsem, jak malinko pokývl hlavou, jako by přemýšlel, jestli je to vůbec možné, mít radost z tak obyčejných věcí. Já mu na ty jeho pochybnosti ani odpovídat nemusela. Viděla jsem, že jim prostě nerozumí.
Pak trochu narážkujícím tónem dodal: Nemáte to těžké?
Byl ve mně malý knedlík, spíš z nostalgie, ne z lítosti. Usmála jsem se srdečně: Hele, my jsme šťastní. Petr je ten nejhodnější člověk na světě. Když mám rýmu, uvaří mi čaj, když mě zmůže práce, jde udělat palačinky nebo polévku, a v květnu chodí hledat konvalinky, protože mi je každý rok nosí… A to je pro mě důležité, ne konto v bance.
Jirka na vteřinu ztratil řeč. Jen koukal, jako čekal úplně jinou odpověď. Nelituješ toho? vydechl tiše.
Ne, řekla jsem pevně. Nikdy jsem nelitovala.
Víc nebylo třeba v očích mi viděl úplnou spokojenost. Najednou se za mnou objevil Petr, v obyčejné košili a džínách, s příjemným úsměvem a laskavýma očima, které tak miluju.
Promiňte, že se vměšuju, Maruško, ale můžu ti ji na chvíli ukrást? zasmál se, chytil mě za ruku a odvedl mě ke stolu blíž k oknu. Cítila jsem jeho dlaně, byla klidná a šťastná. A Jirka zůstal stát tam, kde byl najednou nesvůj, trochu pichlavý, jako kdyby něco prohrál.
Pak jsme si povídali s ostatními, tančili, smáli se a popíjeli víno. Vzpomínali, jak jsme kdysi v menze kradli houskové knedlíky pro celou třídu a jak jsme se učili na zkoušky do noci. Každý druhý ukazoval fotky dětí nebo domácího mazlíčka, povídal o cestování nebo nové práci. Uvolněná atmosféra, teplo, radost. Jo, byly chvíle, kdy se naše oči s Jirkovými náhodně potkaly, ale mě to už vůbec neznervózňovalo. On mohl vyprávět o luxusních dovolených, drahých košilích ze Švýcarska nebo lepší úrovni, ale já měla vlastně vše, co jsem kdy chtěla.
Když jsme odcházeli, Petr mi omotal šálu kolem krku a automaticky mě chytil kolem ramen. Cítila jsem se v bezpečí. Smála jsem se nahlas, byla jsem fakt šťastná.
Jirka stál u východu, v tom svém vymazleném obleku. Všechno měl peníze, status, luxusní manželku z módního časopisu. Ale stejně, v jeho očích byla prázdnota. Taková, že by ji nezaplácl ani největší účet v korunách, ani všechny tituly světa.
Doma jsme šli s Petrem ruku v ruce noční Prahou, lampy malovaly teplé fleky po chodníku, měl lehkou bundu a trochu mu stál límec. Koukal na mě: Jsi v pořádku?
Teď dokonale, špitla jsem. Cítila jsem se milovaná, klidná a plná naděje. Petr mě objal a řekl jen: Mě nezajímá, co si kdo myslí. Důležité je, že mám tebe. Byla to ta největší láska, co si člověk může přát.
***
Jirka dorazil domů pozdě, skoro ve dvě ráno. Vešel do krásného, ale prázdného bytu někde v centru. Jeho žena už tiše spala na své straně široké postele, ruce složené pod hlavou. Vešel do pracovny, rozlil si sklenku skotské, ale ani se jí nedotkl. Na stole ležela stará fotka z promoce, kde se všichni smáli a já stála uprostřed, se zářivýma očima. Jirka seděl trochu bokem, s úsměvem, co byl jen naoko.
Podíval se na fotku, přejel po ní prstem jako by si chtěl něco připomenout, něco vzít zpátky. V hlavě mu určitě bublaly otázky, proč to tehdy nevyšlo Ale odpověď tam, v tiché pracovně, nenašel.
Sundal sako, posadil se do křesla a koukal z okna na noční Prahu. Na ulici to žilo, tramvaje projížděly kolem. Ale všechno se odehrávalo beze smyslu hledal štěstí v penězích a úspěchu, ale nikdy v maličkostech, které dělají život šťastným.
A já? Já byla doma s Petrem, v teple, v obyčejném bytě s pelíškem pro kočku, voňavou kávou a radostí z toho, že jsme spolu a máme jeden druhého. Šťastná a právě v těch maličkostech.
