Stav duše
Jarmila Novotná seděla v kuchyni a upřeně hleděla z okna. Venku sice začínalo jaro, sníh pomalu mizel, ale mně se zdálo, že je venku podzim, ošklivý, zabíjející náladu. Třetí rok po smrti svého manžela, a úleva pořád nepřicházela. Říká si, že si už zvykla, že se smířila, ale uvnitř stejně zůstává díra, prázdnota. Přesně jako když někdo vezme a vyjme ze složitého stroje tu hlavní součástku stroj sice běží, ale vrže a kňourá.
Děti jsou daleko. Syn v Praze, dcera v Brně. Vnuci už odrostli, každý si žije svým životem. Občas zavolají na svátky, sem tam přijde přes WhatsApp nějaká fotka. Jarmila se dívá na ty obrázky, pousměje se, ale pak si zase sedne ke svému oknu a pozoruje prázdnou ulici.
Sousedky jí zvou na procházku, ale co by tam s nimi dělala? Sedět na lavičce a povídat si o nemocech? To ji neláká. Dřív chodili s mužem v parku, v sobotu do kina nebo na návštěvu. Teď není s kým, a tak vlastně ani není proč.
V lednici toho moc není. Pro jednu osobu toho není potřeba. V televizi pořád běží nějaká telenovela o lásce, která ji akorát rozesmutní.
Jarmilo, ty se jednou utrápíš, takhle to nejde, povzdechne si každou středu kamarádka Irena, když přijde na kávu. Pojď mezi lidi. Přihlaš se do nějakého klubu, nebo na tanec pro seniory! Tam je srandy plno.
Jaké tance, Irenko? Proč, odmítá Jarmila ručně a s úsměvem. Nemám tančit s kým a ani pro koho.
Irena jen zakroutí hlavou a za chvíli se rozloučí. Jarmila si znovu sedne k oknu, ruce složené v klíně.
***
Na konci května přijela vnučka Adélka. Druhačka na vysoké, vždy veselá, hlučná, s těmi jejími věčnými sluchátky v uších. Vřítila se do klidného bytu jako vichřice:
Babi, nazdar! Přijela jsem na celé léto! Praha mě už štve, potřebuju ticho a tvoje borůvkové koláče!
Jarmila najednou pookřála. Koláče, knedlíky, řízky všechno šlo do akce. Vnučka jedla s chutí, povídala mi o škole, o kamarádkách, nějakém Ondrovi, který se jí líbí, ale asi nechápe narážky.
Babi, a co ty? zeptala se jednou při čaji s marmeládou.
Ale nic zvláštního… poslouchám, o čem povídáš. Zítra asi umyju okna.
Stýská se ti?
Stýská, Áďo. Hodně.
Vnučka na mě vážně pohlédla a pak se jí rozzářily oči:
Babi! Stáhneme ti seznamovací aplikaci, co říkáš?
Jarmile zaskočil čaj.
Ty ses zbláznila? Jaké seznamování? Vždyť je mi šedesát osm!
A co má být? Tam je spousta lidí ve tvém věku! Samí osamělí, kteří hledají někoho na povídání. Třeba potkáš někoho fajn, aspoň na procházky.
To jsou hlouposti, mávla rukou babička. Půl století jsem byla se svým mužem. Že bych teď po mobilech hledala chlapy? To je hanba!
Nikdo to nemusí vědět! Adélka se smála. Tajně, rozumíš? Aspoň si to zkus, kvůli srandy.
Jarmila brblala, mávala rukama, ale když večer Adélka zmizela za známými, stejně ji to začalo hlodat. Z čiré zvědavosti našla tu appku, stáhla ji a klikla na registraci. Nahrála fotku, kde byla ještě s manželem u moře akorát ho šikovně ustřihla. Napsala: Jarmila, 68 let, hledám kamarádku na procházky a povídání.
A zapomněla na to.
***
Ráno telefon zapípal. Jarmila mrkla zpráva v aplikaci: Dobrý den, Jarmilo. Jsem Jana, je mi 64 let. Hledám také kamarádku na procházky. Ráda chodím parkem, dýchám čerstvý vzduch, sama mne to už nebaví. Nechcete se sejít?
Jarmila zprávu dvakrát přečetla. Jana! Žádný muž, jak čekala, ale žena.
Adélko! Pojď sem! Nějaká paní mi píše!
Adéla přiskočila, vzala mi telefon. Vidíš, babi, tvá vrstevnice zve tě ven!
A co jako mám dělat? byla jsem nervózní.
Jít, jasně! Jinak zjistíš houby!
Za tři dny jsme se setkaly v parku. Jarmila byla nervózní jako mlaďounká holka vystřídala tři svetry, dvě sukně, nakonec si vzala, co obvykle.
Jana byla malá, štíhlá paní, s jiskrou v oku a hlasem, že by ji bylo slyšet i přes zeď. Hned nasadila upřímný tón:
Jarmilo, já mám radost! Být sama doma je pomalu, jako byste už ani nežila. Ale my dvě máme spoustu společného. Byla jste vdaná? Já taky vdova. Děti? Syn v Německu, vidíme se jednou ročně. Pojďme kamarádit!
Strávily jsme spolu tři hodiny. Chodily po parku, seděly na lavičce, povídaly o všem možném. Nakonec jsme zjistily, že obě rády vyšíváme, sledujeme staré české filmy, obě nám chybí manžel a obě si nevíme rady, co se životem dál.
Sejdeme se zase? zeptala se na odchodu Jana.
Ráda, souhlasila jsem. V sobotu?
A poprvé po dlouhé době jsem se usmála ne ze slušnosti, ale opravdu.
***
Za měsíc jsme se vídaly téměř každý den. Park, nábřeží, občas čaj u mě v kuchyni. Jana byla nekonečnou studnicí nápadů.
Hele, co kdybychom domluvily ještě někoho? navrhla. Tam v té aplikaci je spousta žen v našem věku. Proč by měly být pořád samy?
Nějaký klub? nerozuměla jsem.
No jasně! Budeme spolu chodit ven, na čaj, do divadla, na výstavu. Já chci zkusit severskou chůzi, prý je to zdravé. Ale sama, to mne nebaví. Ve skupině je to lepší!
Zprvu jsem si říkala, že už na žádné kluby nejsem. Ale Jana nedala pokoj. Za týden jsme domluvily další dvě ženy Ludmilu a Radku, a za chvíli další tři.
Tak vznikl klub Lehký krok. Název vymyslela Ludmila, bývalá učitelka, která si organizování vysloveně užívala.
Pondělí, středa, pátek chůze s hůlkami! V úterý čaj s knihou, ve čtvrtek jdeme do kina nebo na výstavu, víkendy volné ale klidně i nějaká procházka! plánovala.
Já nejdřív jen občas přisvědčila. Ale pak jsem začala vést zprávy v telefonní skupině, zapisovat nové členky. Nakonec mě Ludmila vymyslela za starostku klubu.
Jarmilko, ty máš talent! Všechno zorganizuješ, všechny nás motivuješ!
Bránila jsem se, ale v duchu mě to hřálo.
***
O našem klubu napsali v místních novinách. Přišel mladý redaktor, vyptával se, fotil, zapisoval. O týden později byla v novinách naše fotka s titulkem: Aktivní stáří seniorky si vytvořily vlastní svět.
Dívám se na tu fotku a nevěřím já, s hůlkami, uprostřed skupiny, opravdu se směji jako mladice.
A za pár dní volali z regionální televize.
Paní Novotná, rádi bychom natočili váš klub. Nevadí vám to?
Nevadí teda, byla bych nerada, ale Jana s Ludmilou naléhaly: To je ono! Více lidí o tom uslyší, třeba se někdo přidá. Přeci chceš pomáhat dalším seniorům?
Souhlasila jsem. Natáčení trvalo celé tři hodiny. Redaktorka Lucie byla milá a nevtíravá. Vyptávala se, jak to začalo, proč se scházíme, co nám to dává.
Když člověk ztratí toho nejbližšího, připadá si, že je všem na obtíž, řekla jsem do kamery. Děti jsou daleko… A přitom nejsme zbytečné. Nejdřív pro sebe, pak pro ostatní. Teď když vím, že mám s kým jít ven, proč vstát z postele, život má zase chuť.
Reportáž odvysílali večer. Ten den mi volalo tolik lidí sousedé, známí, bývalé kolegyně. Za týden se klub rozrostl o dvacet nových žen.
***
Oslavovala jsem sedmdesátiny. O nějaké oslavě jsem nechtěla ani slyšet co je to za důvod, když je člověku už tolik? Ale klub měl jasno.
Jarmilo, uděláme ti mejdan! oznámila Jana. V kavárně, s muzikou, s tanečkem. Patří ti to, jsi hvězda naší party!
Namítala jsem, ale ve skrytu duše mě to těšilo. Dokonce jsem si koupila nové, modré šaty s drobnými kvítky, jaké jsem nosila za mlada. I střevíce jsem si pořídila.
A pak volal syn z Prahy: Mami, přijedeme na tvou oslavu. Já, Hanka i děti.
Jak to? Vždyť máte práci…
Zařídíme si volno, uvidíme se, vždyť jsme tě tak dlouho neviděli.
Před večírkem jsem skoro nespala. Uklízela jsem, chystala, byla nervózní. Když druhý den vešli do bytu, uvědomila jsem si, že jsem vnuky neviděla skoro tři roky. Tomu staršímu už bylo osmnáct, mladší patnáct. Vyrostli.
Babi! Ty nějak záříš! Omládla jsi snad! smála se vnučka.
No, jasně! My tu máme klub aktivního stáří, není čas být stará!
Oslava v kavárně byla nádherná. Dorazily téměř všechny členky, v pestrobarevných šatech, s květinami. Přišli i sousedé, bývalé kolegyně. Jana celé odpoledne vedla program, Ludmila recitovala básničku, Radka hrála písničky na kytaru.
Syn na mě koukal a nevěřil před třemi lety by mě nepoznal: shrbená, se smutnýma očima. Teď… prostě jiná.
Mami, to jsi ty? zeptal se potichu, když jsme si na chvíli sedli stranou.
Já jsem to, synku, usmála jsem se. Dřív jsem byla sama. Teď mám přítelkyně, mám důvod vstávat. Chápeš?
Přikývl. Omlouvám se, že jsme jezdili málo…
Ale co povídáš vy máte svůj život, já mezitím našla zase ten svůj. A to je hlavní.
V tu chvíli volala Adéla přes video: Babi, krásné narozeniny! Jsem na tebe pyšná. Pamatuješ, jak jsem ti říkala o té aplikaci, že to je blbost?
To byla pořádná blbost! zasmála jsem se. Ale někdy právě taková blbost obrátí život.
***
Epilog
Za rok už byl Lehký krok po celém městě známý. Zvali nás do televize, psali o nás v novinách. Rozjely jsme další skupiny háčkování, výlety, dokonce divadelní kroužek.
Já už zdaleka nebyla jen účastnicí, byla jsem vlastně hlavní koordinátorka. Měla jsem pomocnice, rozpis akcí, plány na celý rok.
Syn s rodinou začal jezdit častěji. Vnuci mi píší, radí se se mnou, posílají fotky. Adélka se po škole vrátila na stáž do regionální redakce. Prý hodlá psát o takových seniorech, jaká jsem já.
Babi, jsi pro mě inspirace, říká.
A já? Já se po dlouhých letech dívám z okna a tam už není smutný podzim, ale opravdové, živé jaro.
Život jde dál. A je krásný.
To původní seznamovací aplikaci mám pořád v telefonu, občas nakouknu, ale už nehledám. Není proč. To podstatné jsem našla sebe sama.
A těm, kdo se ostýchají přijít do klubu, říkám: Nebojte se. Život je dlouhý delší, než si myslíme. Začít znovu můžete opravdu v každém věku. I když to vypadá, že už je pozdě.
A ony věří. Protože přede sebou vidí živou, radostnou ženskou. Která v sedmdesáti objevila svět. Která dokázala, že věk je jen číslo. A život? To je stav duše.
