Stav duše
Paní Libuše Novotná seděla kdysi dávno ve své malé kuchyni a dívala se zamyšleně z okna ven. Přicházelo jaro: sníh pomalu mizel, mezi šedými domy se objevovaly první střapaté trsy sněženek, ale v její duši panoval podzimní chlad. Byly to už tři roky, co jí zemřel manžel, ale bolest neustupovala. Zvykla si na samotu, smířila se nebo si to alespoň namlouvala , jenže v srdci zůstávala prázdnota, jako by z hodin v jejím nitru někdo vyjmul ten nejdůležitější ozubený kola. Stroj se točí dál, ale vrže a občas se zastaví.
Děti bydlely daleko. Syn v Praze, dcera v Brně. Vnoučata už dávno dospěla, každý měl svůj život. Volali jen o svátcích, někdy poslali fotku přes WhatsApp. Libuše se na ně usmívala, některé si tiskla na lednici, ale pak ji zase ovládla únava a vracela se ke svému oblíbenému oknu.
Sousedky ji občas zvaly ven prý na lavičku, poklábosit o zdraví a starých časech. Ale Libuši se nechtělo. Vzpomínala, jak dřív chodívali s manželem do parku, v sobotu do kina nebo na návštěvu k přátelům. Teď už na to neměla chuť ani společnost.
V lednici toho byla vždy jen trocha sama toho moc nesnědla. V televizi běžely nekonečné české seriály o lásce, které jí připadaly smutnější než skutečnost.
Libuško, ty si takhle zničíš život, povzdechla si jednou týdně kamarádka Božena, která se stavovala na návštěvu. Už bys měla jít znovu mezi lidi! Přihlaš se někam do klubu, na tanec pro seniory, tam bývá veselo!
Jaké tance, Boženo, mávla rukou Libuše. Nemám s kým a hlavně pro koho…
Božena se jen smutně usmála a odešla. Libuše zůstala u okna, opět sama.
***
Na konci května přijela její vnučka Anežka. Druhý ročník vysoké, hlučná a veselá, v uších sluchátka a na očích optimismus. Do bytu vtrhla jako vítr:
Babí, nazdar! Jsem tady celé léto! V Praze už mě to neba, chci si odpočinout a jíst tvé koláče!
Libuši to probralo zpátky k životu. Koláče, knedlíky, svíčková kuchyň žila. Anežka jedla s chutí, vyprávěla o fakultě, o kamarádech, o nějakém Tomášovi, který se jí líbí, ale “asi je úplně natvrdlý”.
Babi, a co ty? zeptala se najednou, když seděly nad čajem a rybízovou marmeládou.
Ach, robě, co já… Poslouchám tebe, zítra bych mohla umýt okno…
Stýská se ti?
Moc, Anežko. Někdy strašně.
Vnučka se na ni dívala dlouho, pak ji najednou něco napadlo:
Babi, a co když ti stáhnu nějakou seznamku?
Libuše se málem zakuckala čajem.
To jsi snad upadla, ne? Jaká seznamka? Vždyť je mi téměř sedmdesát!
No, a co má být? smála se Anežka. Je tam spousta lidí v tvém věku, hledají povídání, procházky. Třeba potkáš někoho milého, aspoň na popovídání
To je hloupost, odmítla babička. Celý život jsem byla vdaná a teď mám hledat někoho v mobilu? To je ostuda…
To je tajné, přísahám! smála se Anežka. Vyzkoušíme aspoň, pro legraci!
Libuše máchla rukou, ale jak Anežka večer odešla ven, zůstala doma a zvědavost jí nedala pokoj. Vzala mobil do ruky. Jen aby viděla, co to vlastně je.
Našla aplikaci, stáhla ji, zaregistrovala se. Dala tam starší fotku, jak jsou s manželem u moře, jen ho odstřihla z rohu snímku. Napsala: “Libuše, 68 let. Hledám někoho na procházky a povídání.”
A zapomněla na to. Až do rána.
***
Druhý den ráno aplikace pípla. Libuše se podívala přišla zpráva:
Dobrý den, Libuše! Jsem Pavla, 64 let, ráda bych také našla kamarádku na procházky, miluji jarní Prahu a už mi schází společnost. Co se sejít?
Libuše četla zprávu dvakrát. Pavla. Žena. Ne muž, jak čekala.
Anežko! zavolala Libuše. Podívej, něco mi píše nějaká paní!
Koukni, babi! smála se Anežka. Taky hledá kamarádku, jděte spolu ven!
A co mám dělat? na tváři Libuše se odrážela nejistota.
No přece se sejít!
Za tři dny se poprvé potkaly v parku pod Petřínem. Libuše byla celá nervózní vyzkoušela tři svetříky, dvě sukně, nakonec šla v tom, co obvykle.
Pavla byla drobná, energická a švitořivá. Okamžitě vzala věc do rukou:
Libuško, já mám samotu už po krk! Ale vím, že spolu můžeme něco vymyslet. Ty jsi byla vdaná, já taky už čtvrtý rok vdova. Děti mám v Ostravě, vidím je jednou za rok. Pojďme spolu kamarádit!
Tři hodiny povídaly, procházely se parkem, posadily se na lavičku, znovu šly. Objevily, že mají stejný vkus na filmy i na háčkování, obě je trápí samota a nevědí, čím naplnit dlouhé dny.
Sejdeme se zase? navrhla Pavla.
Sejdeme, v sobotu? usmála se Libuše.
Poprvé po dlouhé době byla její úsměv opravdový a lehký.
***
Během měsíce se scházely často. Park, náplavka, posezení v kuchyni. Pavla měla hlavu plnou nápadů.
Co kdybychom našly ještě další? napadlo ji. V té aplikaci je spousta žen v našem věku. Skládají smutné dny doma. Začněme klub!
Jaký klub? nerozuměla Libuše.
Prostě klub zájmů! Chodit na procházky, pít čaj, povídat si o knihách. Já bych chtěla začít s nordic walkingem, prý je to zdravé. Sama se nudím, ale ve skupině to je jiné!
Ze začátku měla Libuše pochybnosti. Ale Pavla byla neúnavná. Během týdne přibraly další Rudolfinu a Marii. Další týden ještě dvě ženy.
Tak vznikl klub Lehký krok. Název navrhla Rudolfa, bývalá učitelka, která ráda všechno organizovala.
Nordic walking v pondělí, ve středu a v pátek! určovala program. Úterky patří čajům a knižním debatám, čtvrtky kinům a výstavám. Víkendy volno, nebo i výlet!
Zpočátku Libuše jen chodila. Ale časem vedla klubový chat, zapisovala nové členky a nakonec ji zvolili správcem (to zas vymyslela Rudolfa).
Líbí se mi, jak to vedeš! chválila Pavla. Umíš nás motivovat, bez tebe bychom se k ničemu nedostaly!
Libuše to odmítala, ale uvnitř jí bylo hezky.
***
O klubu si všimly Pražské listy. Jednou přišel mladý novinář, dlouze se ptal, fotil, zapisoval. Po týdnu vyšla článek s titulkem: Aktivní stáří: Seniorky mění život sobě i druhým!
Libuše si na fotce v novinách prohlížela sebe uprostřed skupiny, s holemi v ruce a smála se. Úplně jinak než dříve.
Pak volali z místní televize.
Paní Novotná, rádi bychom natočili reportáž o vašem klubu. Nevadilo by vám to?
Nesouhlasila. Teda zpočátku. Ale Pavla s Rudolfou trvaly na svém:
Libuško, je to pro dobrou věc! Uvidí to další lidé, připojí se senioři, kteří jsou sami!
Nakonec svolila.
Natáčeli přes tři hodiny. Reportérka Alena byla příjemná a laskavá, ptala se, jak vznikl klub, co dává členkám smysl.
Vidíte, řekla Libuše do kamery, když člověk ztratí blízkého, má pocit, že už všechno skončilo a že je na obtíž. Zvlášť když děti bydlí daleko. Ale opak je pravdou pořád jsme tu pro sebe navzájem. My jsme se našly a teď máme proč ráno vstávat. Kvůli procházce, kvůli setkání, kvůli novému dni.
Večer, když reportáž běžela v televizi, volali Libuši sousedé, známí, bývalí kolegové. Během týdne vzrostl počet členek klubu o dvacet dalších.
***
Libuši čekalo sedmdesáté narozeniny. O takové oslavě nikdy nepřemýšlela proč, vždyť “…už je člověk starý”? Ale klub udělal rozhodnutí za ni.
Libuško, bude oslava! oznámila Pavla. V kavárně, s hudbou i tancem. Ty jsi naše hvězda, tak si to užij!
Libuše protestovala, ale napadlo ji, že si koupí nové šaty modré, s drobnými kytičkami, úplně jako za mlada. Dokonce i lodičky na malém podpatku.
Pak zavolal syn z Prahy:
Mamko, přijedeme s Lídou a dětmi na tvé narozeniny.
Opravdu? vykulila oči. Ale vždyť máte práci, školu…
Zařídíme volno. Chceme tě vidět a oslavit tvých sedmdesát! Už jsme se dlouho neviděli.
Večer před oslavou Libuše nešla spát. Uklízela, vařila, měla nervy. Ráno, když syn se snachou a vnuky vpadli do bytu, cítila, že poprvé za tři roky jsou zase všichni doma. Vnuci už byli velcí jeden osmnáct, druhá patnáct. Nevěděla, jak dospěli tak rychle.
Babí! objala ji vnučka. Vypadáš… nějak jinak. Jsi mladší!
Libuše se zasmála:
To dělá náš klub! My tu nemáme čas stárnout!
Oslava probíhala v malé kavárně. Přišly téměř všechny členky klubu barevně oblečené, s květinami a drobnými dárky. Sousedé, bývalí kolegové. Pavla vedla večer, Rudolfa recitovala vlastní básně, Marie zpívala s kytarou.
Syn na matku koukal jako na zjevení. Když ji před třemi lety navštívil naposled, byla tichá, shrbená, pohaslá. Teď…
Mamko, jsi to vůbec ty? pousmál se, když zůstali chvilku o samotě.
Samozřejmě, usmála se Libuše. Akorát dřív jsem byla sama. A teď mám kamarádky, mám náplň, mám důvod ráno vstát. Chápeš?
Chápu, přikývl. Promiň, že jsme přijížděli tak málo.
To nevadí, mávla rukou. Vy máte svůj život, já svůj. Ale teď konečně svůj.
Po oslavě se Libuši ozvala Anežka přes videohovor:
Babí, všechno nejlepší! Pamatuješ, jak jsem ti chtěla stáhnout aplikaci a ty ses smála?
Pamatuju, souhlasila Libuše. Byly to hlouposti. Ale někdy právě ty změní celý život.
***
Epilog
Za rok byl klub Lehký krok známý po celém městě. Byly zvány do televize, psaly o nich noviny. Založily dalších pár klubů na pletení, kreslení, dokonce malé amatérské divadlo.
Libuše se stala hlavní koordinátorkou všeho. Měla pomocnice, plánovala celý rok dopředu.
Syn s rodinou za ní jezdil častěji. Vnuci jí často psali, radili se a posílali fotky. Anežka, ta, co to celé spustila, přijela po škole na stáž do místních novin prý chce psát o aktivních seniorech.
Babí, jsi moje inspirace, říká.
Libuše se dnes jen usmívá a dívá z okna. Už tam není podzim, ale opravdové jaro.
Život jde dál a je krásný.
Stále má v telefonu tu dávnou aplikaci. Někdy ji otevře a prohlíží nové profily, ale sama už nehledá. Proč? Našla totiž to nejdůležitější sama sebe. Ostatní už přijde samo.
Děvčata, říká novým členkám klubu, které se stydí a mají pocit, že pro ně už všechno skončilo, hlavně se nebojte. Život je dlouhý, delší než si myslíme. Začít se dá v každém věku, i když vám připadá, že konec už byl.
A ony jí věří. Protože před sebou vidí živou, šťastnou, rozkvetlou ženu, která se v sedmdesáti stala hvězdou města a dokázala, že věk jsou jen čísla. A že život to je opravdu stav duše.
