Středa byla klidná, když jsem cestoval vlakem do Poděbrad, stejným směrem jako většina lidí ve voze na své zahrádky. V kupé nebylo přelidněno, a když nastoupila starší paní, sedla si vedle mě. Z její tašky vykukovaly zahradnické rukavice, pravděpodobně mířila k plotu své chalupy. V té chvíli se mi myšlenky rozutekly zpět k Miladě, mé zesnulé manželce. Často jsme spolu chodívali na naši zahrádku, ale po její nemoci jsem se tomu místu spíš vyhýbal trápila mě samota a smutek.
Když vlak zastavil na hlavním nádraží, ona paní se ke mně otočila a řekla slova, která mi projela mrazivě tělem: Dnes bude krásně slunečný den. Budeme mít dost času něco udělat. Přesně to říkala Milada v podobných chvílích. Překvapený jsem přikývl a dali jsme se do řeči o slabých sklizních, tvrdé zimě a o naději, kterou vkládáme do dalšího roku.
Později u autobusové zastávky mě překvapilo, že jsem ji nikdy dřív neviděl. Po cestě jsme chvíli šli spolu, povídali si, a pak jsme se rozloučili. Když jsem dorazil na svůj pozemek u Labe, zaskočilo mě, jak moc ho za tu dlouhou dobu zarostly kopřivy a bodláky. Přesto mě rozhovor v tom vlaku povzbudil, dodal mi chuť prozkoumat zahrádku.
S novou energií jsem se pustil do práce okopával záhony, vyhazoval plevel. Pocit uspokojení, když jsem viděl odkrytý úrodný půda, mě přesvědčil, abych pozemek zatím neprodal. Odpočíval jsem na lavičce, pila čaj z termosky a zakousl se do domácího chlebíčku. Pohled na mé oblíbené zvonky, které se lehce pohupovaly ve větru, a zralá jablka nahoře na mladém stromě, mi připomněl radostné chvíle s Miladou.
Můj smutek začal mizet, rozhodl jsem se navštěvovat zahradu častěji. Když jsem sbíral bedly v blízkém lesíku, cítil jsem, jako by mi ze srdce spadl velký kámen. Práce mi opět dávala smysl a radost.
Cestou zpátky mě osud svedl opět dohromady s tou paní; rozdělovali jsme jablka a smáli se nad našimi zážitky ze zahrady. Povzbuzovala mě, abych ve své práci a péči o půdu viděl radost a nový cíl. Máte před sebou ještě hodně života, řekla. Když jsem vystupoval ve Velkých Záblabech, úsměv mi vykouzlilo zapadající slunce. Pocítil jsem vděčnost, a už mě tolik netížila samota.
