Středa, 21. června
Dnešek začal klidně, ráno jsem nasedl do rychlíku z hlavního nádraží v Praze směrem na sever k naší zahrádce za městem. Vagon byl poloprázdný, nikdo nespěchal a venku se rozlévalo letní světlo. Po chvíli si ke mně přisedla starší panís taškou rajčat a motykou v ruce. Zřejmě také jela na chatu pracovat na zahrádce, stejně jako já a pár dalších v kupé.
Cestou jsem se ponořil do vzpomínek na moji drahou Helenu, se kterou jsme léta jezdili upravovat záhonky, prořezávat ovocné stromy a dělat si kávu v termosce. Po její nemoci se ale všechno změnilo, odstěhoval jsem se z Prahy jen výjimečně a těžko jsem snášel tu prázdnotu na chalupě.
Když vlak zastavil v Poděbradech, obrátila se ke mně ta paní a jejích několik slov mi zamrazilo v zádech: Dneska bude krásně a máme spoustu času něco podniknout. Přesně tak mi to říkávala Helena, když jsme plánovali den. Jen jsem přikývl, překvapený, a dali jsme se do řečio letošní slabé úrodě okurek, o dlouhé zimě a nadějích na příští rok.
Když jsme vystoupili a dorazili na autobusovou zastávku, překvapilo mě, že jsem tu paní nikdy předtím nepotkal. Ještě jsme šli kus cesty spolu, povídali si, a pak se naše cesty rozešly. Dorazil jsem ke své zahrádce a s povzdechem zjistil, že přes zimu úplně zarostla bodláčím. Přesto mě rozhovor s tou ženou povzbudil, a tak jsem si řekl, že zkusím prozkoumat vše, co roste pod kopřivami.
Nasadil jsem si rukavice, popadl hrábě a pustil se do práce. S každou vytrženou plevelnou travou jsem cítil úlevu a znovuobjevenou chuť do života. Rozhodl jsem se, že není načas parcely prodávat. Pak jsem se posadil na lavičku, vytáhl chléb se sýrem a termosku s bylinkovým čajem a sledoval, jak se moje oblíbené chrpy jemně kývají ve vánku a jak pod mladou jabloní dozrávají plody.
Moje nálada se zázračně zlepšila a slíbil jsem si, že sem budu jezdit častěji. Při sbírání hub za lesem jsem cítil, jak ze mě odpadá břemeno minulých měsíců. Práce v zahradě mi přinesla radost a smysl.
Doma cestou zpět jsem zase potkal tu paní z vlakutentokrát jsme si rozdělili pár jablek a smáli se historkám z našich zahradnických neúspěchů. Dodala mi odvahu: Máte ještě spoustu let před sebou, pane Novák. Povzbuzovala mě, ať hledám v práci v zahradě vlastní radost a smysl. Když jsem vystupoval z večerního autobusu, slunce zapadalo nad střechami domků. Usmál jsem se a věděl, že smutek už na mě dneska nesedá.
