Vždycky jsem měla pocit, že Karel je zlaté dítě, samá pýcha a sebejistota. Měl všechno, co si člověk mohl v Praze vysnít: vlastní byt někde u Vltavy, auto, značkové oblečení.
Já byla vždycky jen šedá myška. Přede všemi jsem tajila, že rodiče utápějí život v lahvích a já kvůli nim šla do práce už ve čtrnácti. Právě tam jsem se naučila šít a spravovat šaty ostatním.
Hned na začátku semestru v Olomouci jsme v naší třídě uspořádali večírek. Nejvíc mě překvapilo, že jsem vůbec dostala pozvání. Toužila jsem, aby si mě někdo konečně všiml a pochopil, že mám taky nějakou hodnotu.
Neměla jsem peníze na slavnostní šaty, a tak jsem si je pečlivě ušila sama. Sousedka Mirka mě učesala. Když jsem večer dorazila, nikdo mě nepoznal. Karel na mě upřeně koukal celou noc, hlídač snů, co se ve stínech noci vytrácí a mizí. Chtěla jsem utéct, ale dohonil mě na chodbě a nabídl mi odvoz starou Škodovkou.
Dala jsem mu adresu domu vedle našeho, protože jsem se styděla ukázat, kde doopravdy bydlím. Od té noci jsme spolu začali chodit. Pomalu jsem mu propadla a zjišťovala, že jeho arogance se rozplývá, když jsme spolu. Choval se ke mně tak, jako bychom byli ze stejného světa.
Všechno bylo až pohádkově krásné, dokud se spolužáci nedozvěděli, kde pracuju, a nezačali si ze mě dělat legraci. Hanba mě dusila jako vítr v kostelní věži. Neměla jsem sílu čelit jejich posměškům a utekla jsem. Snad v transu jsem zašla na studijní oddělení, kde jsem napsala žádost o přerušení studia.
V duchu jsem si slibovala, že za rok na mě všichni zapomenou a že možná přestoupím jinam a začnu znovu. Dnes už vím, že to byla pošetilost, ale tehdy jsem se viny a bolesti nedovedla zbavit jinak. Změnila jsem číslo, což znamenalo konec mého vztahu s Karlem, a za dva měsíce jsem zjistila, že jsem těhotná.
Neměla jsem se komu svěřit. Od rána do večera jsem pracovala v kavárně a noci proplakala do polštáře. Rodiče byli pořád ponoření v opilosti a chtěli po mně peníze na další lahve. Moje kmotra, paní Ludmila, to vycítila a vzala mě k sobě do dvoupokojového bytu v Plzni.
Když jsem jí vyprávěla svůj příběh, bylo mi o trochu líp. Byla to právě ona, kdo mě vedl do porodnice Motol a byla první, komu jsem oznámila narození mého syna. Malý Honzík byl blonďák s modrýma očima, vypadal jako andílek z barokní sochy. Nemohla jsem se na něj vynadívat.
A pak, jednou ráno, zpráva v mé nově přehřáté Nokii: Miluji vás oba a chci být s vámi. Karel. Druhý den mě propustili z porodnice, bála jsem se jeho pohledu víc než čehokoliv. Ještě dnes slyším ticho za dveřmi a pamatuju si, jak jsem stála s Honzíkem v náručí a tušila, že tohle je začátek nového českého snu.
Jak hloupá jsem tehdy byla, když jsem si zbytečně ukrojila skoro celý rok společného štěstí! Jak jsem mohla myslet, že lásku odeženu stěhováním a změnou čísla? Pochopila jsem to až ve chvíli, kdy jsem uviděla, s jakou láskou a něhou se Karel dívá na našeho syna. Držel ho v náručí, jako by byl to jediné, co kdy ztratilo smysl a právě se zase našlo.
