Vždycky jsem si myslela, že byl tím namyšleným zlatým dítětem. Karel měl všechno, co si člověk může přát: vlastní byt v centru Prahy, krásné auto, značkové oblečení.
Já jsem byla vždycky ta nenápadná šedá myška. Tajila jsem, že moji rodiče jsou alkoholici, a pracovala jsem už od čtrnácti let. Mezitím jsem se naučila šít, takže jsem kamarádům opravovala a šila oblečení.
Na začátku akademického roku se spolužáci rozhodli, že uspořádají večírek. Nejvíc mě šokovalo, že jsem byla také pozvaná. Toužila jsem jim ukázat, že taky něco znamenám.
Na novou šaty jsem peníze neměla, tak jsem si je ušila sama. Sousedka mi zdarma upravila vlasy. Když jsem dorazila na večírek, přátelé mě ani nepoznali. Karel mě ihned zpozoroval a celou noc mě sledoval. Chtěla jsem se nenápadně vytratit, ale dohonil mě u vchodu a nabídl mi, že mě odveze autem domů.
Řekla jsem mu adresu sousedního domu, styděla jsem se ukázat, kde doopravdy bydlím. Od té noci jsme spolu začali chodit a postupně jsme se do sebe zamilovali. Už mi vůbec nepřipadal namyšlený, protože se ke mně vždycky choval jako k sobě rovné.
Všechno bylo v pořádku, dokud spolužáci nezjistili, kde pracuju. Začali se mi posmívat. Měla jsem pocit, že se hanbou propadnu. Nezbylo mi než utéct, a tak jsem šla na studijní oddělení a napsala žádost o přerušení studia.
Myslela jsem, že po roce na mě všichni zapomenou, a třeba se mi povede přestoupit na jinou fakultu. Teď už vím, že to byla naprostá hloupost, ale tehdy jsem měla pocit, že je to jediná cesta. Změnila jsem si číslo na mobil, tím jsem přerušila kontakt s Karlem, a za dva měsíce jsem zjistila, že čekám dítě.
Neměla jsem to komu říct. Chodila jsem do práce a v noci plakala do polštáře. Rodiče byli otupělí alkoholem a pořád ode mě chtěli peníze na pití. Když to uviděla moje kmotra, vzala si mě k sobě.
Když jsem jí pověděla svůj příběh, trošku se mi ulevilo. Byla to právě ona, kdo mě doprovodil do porodnice a jako prvnímu jsem jí oznámila, že se mi narodil syn. Můj chlapeček byl blonďáček s modrýma očima, vypadal jako andílek. Nedokázala jsem se na něj vynadívat.
Najednou mi přišla SMS od Karla, kde stálo, že nás moc miluje a že s námi chce být. Druhý den mě pustili z porodnice. Strašně jsem se bála pohlédnout svému milému do očí. Dodnes si pamatuju ten okamžik, kdy jsem stála ve dveřích, v náručí svého syna, a strachovala se, jak se na nás Karel bude dívat.
Jak hloupá jsem tehdy byla, když jsem téměř na rok škrtla štěstí z našeho života. Jak jsem mohla chtít opustit svého milovaného navždy? To jsem pochopila až ve chvíli, kdy jsem viděla, s jakou láskou a něhou Karel objímá našeho syna a jak se na něj dívá s nesmírnou něžností.
