Stárnutí není boj, ve kterém musíš ustavičně vyhrávat je to rituál, který si zasluhuje úctu. Roky ti neberou krásu, hodnotu ani tvůj vnitřní jas. Naopak, s každým dalším dnem světlo v tobě sílí a odkrývá vrstvy, které dřív skrývaly očekávání ostatních. Vše, co na tobě není doopravdy tvé, odplouvá jak mlha nad Vltavou, až nakonec vyjde najevo pravá podstata člověk, kterým doopravdy jsi, tichý uprostřed rušného světa.
Čas tě nezmenšuje naopak, čistí tě. Obrušuje hrany, které už nepotřebuješ, a posiluje to, co je důležité. Učí tě zavřít dlaň kolem věcí, které skutečně stojí za to, a pustit ty, které ti nikdy nepatřily tlak být pro všechny vším, touhu zářit v očích druhých, tíhu neustálého srovnávání.
A když to konečně uvolníš, stane se něco zvláštního vyrosteš do své opravené podoby, silnější a klidnější, než sis kdy uměla představit. Odrážíš v sobě samu sebe hlouběji než kdykoliv dřív.
Vrásky na tvém obličeji nejsou mapou ztraceného mládí jsou jako řeky na mapě Čech, nesoucí příběhy smíchu, slz, odvahy i něhy. Stříbro ve vlasech není ztráta barvy, ale koruna vysloužené moudrosti, tichý důkaz o bitvách, které jsi ustála, a chvílích, kterých sis opravdu vážila.
S věkem přichází jasno. Miluješ vědoměji, slova sdílíš otevřeněji, držíš se pevně toho, co má opravdovou cenu, a věci nepodstatné necháváš, ať odplují, jako listí po hladině Sázavy.
Stáří tě neumenšuje. Rozšiřuje tvou hloubku, zvyšuje tvou hodnotu, uzavírá tě v kompletnější bytost, jakousi věž na Karlově mostě, co s noblesou hledí do všech stran.
Proto vítáš každý nový rok ne s úzkostí, ale s pokorou za zkušenosti, které tě posílily, za moudrost, kterou jsi v sobě našla, a za výjimečnou ženu, v níž se stále znovu probouzíš.
